Šlo však o dvoustranné, kompromisní prohlášení, a tak je nutné na ně pohlížet. Ocenil svého tehdejšího partnera, spolkového kancléře Helmuta Kohla, jenž deklaraci stvrdil za německou stranu. Kohl se podle Klause projevil jako „velký politik“ vzhledem k tomu, že jeho CDU podporovala nároky sudetoněmeckých organizací.

Přijetí deklarace označil Klaus za nutnost, protože smlouva mezi bývalým Československem a Německem z roku 1992 otázky minulosti neřešila. Byla to „nedostatečná, bezzubá a nekonfliktní smlouva“, řekl. Po ní se ukázalo, že minulost dál zatěžuje česko-německé vztahy, když představitelé sudetoněmeckých organizací začali „aktivně a agresivně vznášet“ majetkové nároky.

„Byli jsme velmi zneklidněni,“ řekl Klaus s tím, že byla opomíjena příčina a následek, jako by hlavní událostí kolem druhé světové války byl poválečný odsun, a ne samotný konflikt, dodal.

Klaus také považuje za nadbytečná pozdější vstřícná gesta politiků vůči sudetským Němcům, kteří byli po druhé světové válce odsunuti z Československa. Kritizoval například projev premiéra Petra Nečase (ODS) v bavorském zemském sněmu v roce 2013 nebo loňské vystoupení ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku.