Článek
Myslíte si, že rok 2017 bude šťastný a veselý?
Co mě zneklidňuje, je, kdybych si měl uběhlý rok ve svém životě představit i v roce následujícím. Takže doufám, že bude šťastný a veselý, ale jako se vším platí, že člověk je svého štěstí strůjcem. Jde hodně o vnitřní přístup i snahu své bezprostřední okolí utvářet tak, abychom sami nepropadali pesimismu.
Jak mu nepropadat, když člověk vidí zprávy o teroru třeba v Berlíně?
Žijeme v době na rozhraní, v době, kdy se svět zásadně mění. To ale neznamená, že bude horší, bude prostě jen jiný. K Berlínu se dá říci především to, že to rozhodně není poslední tragická událost. Zajištění bezpečnosti totiž není problémem pouze bezpečnostních složek, ale do značné míry každého z nás. Máme být na co pyšní a není možné se za náš způsob života omlouvat či z něj ustupovat.
Myslím, že je nutné přejít na izraelský model chování, nenechat se zastrašit, nenechat nikoho násilím a šířením strachu měnit naši civilizaci.
Máme se smířit, že se terorismus stává součástí života v Evropě?
Ne smířit, ale vyrovnat se s tím, že k němu bude zřejmě i nadále nějakou dobu docházet. Je technicky nemožné takovým událostem zcela zamezit. Myslím, že je nutné přejít na izraelský model chování, nenechat se zastrašit, nenechat nikoho násilím a šířením strachu měnit naši civilizaci. A konečně je nutné vrátit se v jisté míře k branné výchově, v jejímž rámci bude celá populace systematicky připravována na zvládání stresových situací a dospělí muži projdou základním vojenským výcvikem.
Probere konečně útok v Berlíně evropské politiky?
Rád bych, ale jejich dosavadní reakce mě utvrzují v tom, že se naopak zakopou ve svých pozicích v duchu pořekadla „když něco nejde silou, půjde to ještě větší silou“. Většina z nich totiž není těmi, kteří by zaujali bystrostí úsudku.
Po brexitu evropští lídři mluvili o tom, že je třeba změnit přístup. Oddaluje se elita EU běžným lidem?
Selhání tzv. elit je velký problém. Vydírat Brity před referendem, jak to dělal předseda Evropské komise Juncker, snaha Bruselu podporovat biopaliva a solární elektrárny nebo prosazovat směrnici o zbraních není zrovna pozitivní přístup k problému. Takové věci pak kompromitují to, co EU často myslí dobře. Rozhoduje ale výsledek, nikoli záměr.
Proč se Brusel zabývá takovými otázkami, když svět trápí úplně jiné problémy?
Nevidím do vnitřních mechanismů EU, ale přijde mi, že většina bruselské úřednické elity je natolik zavalená každodenním úřadem a problémy, že nemá čas ani možnost vnímat ty narůstající, dlouhodobé a zásadní problémy. A přirozeně řeší věci, díky nimž mohou vykázat svou smysluplnost. Často je také jejich aktivita pozitivní. Nic není černobílé.
Desítky let jsme rádi akceptovali prefabrikovaný mýtus, že lineární růst představuje smysl naší civilizace. Z historie ale víme, že každá civilizace procházela vzestupy a pády.
Nedávno jste vydal knihu Příběh civilizace o vzestupu a pádu stavitelů pyramid. Přijde mi, že paralely s koncem egyptské Staré říše jsou dnes celkem patrné.
Žádný strom neroste do nebe. Desítky let jsme rádi a dobrovolně akceptovali prefabrikovaný mýtus, že lineární a neustálý růst představuje smysl naší civilizace. Z dlouhodobých historických procesů ale víme, že každá civilizace procházela vzestupy a pády. Pády je ale třeba chápat jako obrodný proces, během něhož se odstraňují nefunkční části a vznikají nové, funkční.
Náš systém je založen na složitosti, ta ale vyžaduje energii. Tím spíš, že naše složitost neustále roste a potřebujeme nové formy energie. Buď systém zjednodušíme, tedy zlevníme jeho provoz, je ale otázka, nakolik je to při jeho současné složitosti možné. Nebo objevíme nový, levný, mnohem efektivnější zdroj energie, který nám pomůže narůstající komplikace překlenout.
Zásadní skok k větší složitosti, tedy k většímu blahobytu, nastal v okamžiku, když jsme získali nový způsob využívání nebo získávání energie, jako v případě uhlí, ropy a jádra. V dohledné době proto potřebujeme další zásadní skok, abychom svoji komplexitu nejen udrželi, ale mohli ji dál rozvíjet. Příběh každé civilizace je mimo jiné příběhem měnící se složitosti a zdrojů energie. A ještě k tomu starému Egyptu. Například doba stavitelů pyramid Staré říše zašla na úbytě proto, že ho nakonec přerostla přebujelá byrokracie, nesmyslné výdaje a měnící se přírodní prostředí, sucho.
Tedy jde o závod s časem? Kolik ho ještě máme?
To je věc odborné diskuse. Pokud se ale nepodaří objevit nový a ekonomicky výhodný zdroj energie, tak nastane tzv. kolaps, což ve společenských systémech obvykle znamená, že systém velmi rychle ztratí velkou část své složitosti, protože ji nebudeme schopni ufinancovat. Výsledkem je, že systém sníží své energetické náklady, dostane se na úroveň, kde bude mít energie víc, než potřebuje, a začne vytvářet jiný způsob sebeorganizace vedoucí k růstu. Nejde tedy o zánik či vymizení.
Systém a energie jsou docela abstraktní pojmy, můžete být konkrétní?
Typickým indikátorem zmenšující se schopnosti systému řešit problémy je narůstající a neefektivní byrokracie. K tomu, abyste udržel komplexní systém, potřebujete velkou část kvalitně vzdělaných vysokoškoláků a lidí se středním odborným vzděláním. Musíte tvořit, vymýšlet a vyrábět. Současný systém ale snižuje úroveň vzdělání nejen na vysokých školách, ale má dopad i na kvalitu maturity a středních odborných škol, kvalita řemesel je otřesná.
Systém je stále více a více složitý, ale kvalita vzdělání nezřídka klesá. Jednoduše proto, že s Gaussovou křivkou těžko něco uděláte – nemůžete mít národ vysokoškoláků. Vidíte ten rozpor? Ve čtyřletém nebo osmiletém volebním období to nehraje roli, ale v dlouhodobé perspektivě se systém totálně vyčerpá a sníží svou schopnost efektivně řešit problémy. Vezměte si, že mandatorní a kvazimandatorní výdaje našeho státu dosahují téměř 80 procent. Systém pohlcuje stále víc a víc energie.
Domnívám se, že jsme na začátku dlouhé krize. Z pohledu vnitřní dynamiky je to vidět na přebujelé byrokracii a selhávání elit. Z pohledu vnějšího to je měnící se přírodní prostředí.
Co když v době kolapsu už dávno žijeme, aniž bychom to věděli?
Domnívám se, že jsme na začátku dlouhé krize. Z pohledu vnitřní dynamiky je to vidět na přebujelé byrokracii, přerostlých mandatorních výdajích a selhávání elit. Z pohledu vnějšího to je měnící se přírodní prostředí, což se projevuje klimatickou změnou. Stejně ale jako neexistuje věčný vzestup, tak neexistuje věčná krize. Stále se máme velice dobře a musíme se snažit dělat vše, aby náš účet za restart byl co nejnižší.
Spoustu věcí můžeme řešit základním výzkumem, protože jen inovace nás nespasí. Mnoho dnešních problémů mohou pomoci pochopit společenskovědní obory, které místo toho podfinancováváme, a pak jsme nutně slepí. Pokud nebudou fungovat společenské vědy, neporozumíme světu kolem nás. Společenské vědy vytvářejí spolu s přírodními a technickými velké univerzum, nemůžeme mít jedno bez druhého.
Předseda Starostů a nezávislých Gazdík nedávno v rozhovoru pro Právo prozradil, že jste se stal členem STAN. Proč?
K tomu mě inspirovala primárně osobnost Petra Gazdíka a jeho zájem o to, čím se zabývám. Můj názor je, že řešení mnoha problémů leží na místní úrovni, lidé musí přetvářet své bezprostřední okolí, proto mě oslovila politika STAN. Místní politici mají legitimitu, jsou lidem na dosah, nemohou od nich utéct a to je pak vidět i na jejich práci.
Myslím, že v době, kdy byly velká politika a velké myšlenky zkompromitovány, potřebujeme co nejvíc pozitivních změn na základní úrovni společnosti, které mohou vytvořit stabilní základnu pro změny ve vrchních patrech. Stejně tak jsem si ale jist, že v současném kontextu dění žádná partajní politika nemá šanci na úspěch – problémy jsou tak zásadní, že bude třeba spolupráce všech, co mají rozum a vizi. A přijde mi kontraproduktivní nálepkovat lidi a záměrně vytvářet příkopy mezi námi navzájem. Klíč ke změně je totiž v každém z nás bez rozdílu, ne někde mimo ve vzduchoprázdnu.
Do strany nevstupujete proto, abyste nekandidoval. V jakých volbách to bude?
Je pravda, že člověk by měl mít odvahu do politiky vstoupit, když ho dnešní stav neuspokojuje, ale zatím bych to nechal otevřené, šlo mi primárně o vyjádření podpory. Chci zůstat především vědcem, protože doufám, že tak jsem dnes této společnosti platný víc než jako politicky činná osoba. Nejbližší mi je věda měnící svět a společnost skrze poznání.