Kauzu, na kterou jako první upozornilo Právo, bral přitom ÚS velice vážně, poprvé po několika letech totiž svolal veřejné zasedání, aby vyslechl předsedkyni senátu Krajského soudu v Brně Jaroslavu Bartošovou, jejíž senát vynesl napadený rozsudek.

KOMENTÁŘE DNE:

Naplněný a důstojný život - na člena protikomunistického odboje Františka Zahrádku vzpomíná Václav Klaus ml. Čtěte zde>>

Na ÚS dorazily hned dvě stížnosti, které směřovaly proti přidělování případů jednotlivým senátům. Podle nich Krajský soud v roce 2012 nepostupoval podle platného rozvrhu práce, některé senáty byly vynechány nebo přeskočeny a případy nakonec skončily na stole jiných soudců. Stížnosti se odvolávaly i na verdikt Nejvyššího soudu z května 2015, podle kterého skutečně přidělování spisů na Krajském soudu nefungovalo správně.

„Rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 nesplňoval požadavky zákona o soudech a soudcích ani nároky vyplývající z Listiny základních práv a svobod a na něj navazující judikatury Ústavního soudu,“ stojí ve verdiktu Nejvyššího soudu.

Stěžovatel věděl, kdo jej odsoudil

Tuto argumentaci ale ÚS rovnou smetl ze stolu. „Stěžovatel tvrdil, že podle rozvrhu práce neměla být jeho trestní věc přidělena senátu, který jej následně odsoudil. Jenže touto námitkou se ÚS nemohl zabývat, neboť stěžovatel ji vůbec neuplatnil v předchozím řízení. Přitom se složením senátu musel být obeznámen nejpozději při prvním veřejném zasedání Krajského soudu,“ upozornil soudce zpravodaj Jiří Zemánek.

Ústavní soudci se tak zabývali jen námitkou směřující proti tomu, že přísedící v trestním senátu byli vybíráni ad hoc pro každou jednu kauzu, a nikoli podle jasného klíče. Plénum ÚS konstatovalo, že v projednávaném případě rozvrh práce Krajského soudu skutečně nestanovil jednoznačný postup, z něhož by šlo dovodit, kteří konkrétní přísedící se měli stát členy trestního senátu.

Rozdělování přísedících mělo systém

„Stav, kdy přísedící byli jmenovitě určeni v příloze k rozvrhu práce, a nikoli v samotném rozvrhu práce, ani to, že v něm nebyli rozděleni do jednotlivých senátů, za porušení ústavního pořádku ÚS neoznačil,“ upozornil Zemánek na starší nález ÚS.

„Krajský soud měl pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, nikoli systém nahodilý a účelový. Nepotvrdilo se žádné podezření, že by byli využíváni jen někteří přísedící, naopak je zjevná snaha o jejich rovnoměrné využívání. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by vedlo k porušení práva na zákonného soudce,“ dodal Zemánek.