Dvojice emigrovala v roce 1984 a jejich nemovitost získal nový majitel. Po roce 1989 už nebylo možné majetek vrátit, proto se dvojice obrátila na stát se žádostí o odškodné podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Soud jim nejprve přiřkl požadovanou částku, tedy přes 2,8 miliónu korun, odvolací soud ale jejich nárok změnil tak, že jim přiznal pouze necelých 90 tisíc korun s odkazem na to, že výše náhrady se určuje podle cenových předpisů z roku 1991.

Emigrantů se zastal Nejvyšší soud a přiklepl jim původně žalovanou částku. Ministerstvo financí, které mělo peníze vyplatit, se ale obrátilo se stížností na ÚS.

„V mezidobí došlo k takové změně sociálních a ekonomických poměrů, že náhrada přiznaná dle tehdy platných právních předpisů – byť tehdy představovala náhradu adekvátní ve vztahu k odňaté nemovitosti – dnes dosahuje pouze zlomkové výše hodnoty nemovitosti. Toto nemůže jít k tíži vedlejších účastníků coby v restituci oprávněných osob, které se svých práv domáhají nejméně od roku 1995 a které neměly možnost domoci se poskytnutí náhrady dříve,“ vysvětlil soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk, proč se ÚS postavil na stranu emigrantů.

„ÚS se opakovaně vyslovil pro to, aby obecné soudy postupovaly v restitučních věcech tak, aby případné nedůslednosti nebyly vykládány v neprospěch oprávněných osob a aby vždy bylo dosaženo účelu restitučního zákonodárství, tedy odčinění majetkové křivdy způsobené akty dřívějšího totalitního státu,“ dodal soudce.