Pražská zoo tak například dostala 60 miliónů korun, humanitární organizace Člověk v tísni činžák nebo domov seniorů v Praze veškeré úspory manželského páru, který v něm bydlel. Zatímco v Anglii, USA nebo v Kanadě jde o poměrně běžnou věc, Češi se odhodlávají k sepsání závěti až v posledních letech. V případě Stanislava Rákose ponese jeho dar dokonce i jeho jméno.

Pojmenují po něm pavilón ptactva

Vášnivý chovatel papoušků totiž odkázal pražské zoo ještě za života deset miliónů korun na stavbu nového pavilónu pro ptactvo a ve své závěti na zahradu převedl ještě majetek v hodnotě více než padesát miliónů korun. Rákos byl členem Klubu přátel exotického ptactva od roku 1945 a patřil mezi přední znalce a české chovatele.

Hodnota darovaného domu je přes 20 miliónů korunTomáš Vyhnálek, Člověk v tísni

„Z daru pana Rákose je částečně financován Rákosův pavilón, který by mohl být dokončen doufám na začátku sezóny v roce 2017. Peníze jsme rovněž investovali do úprav svahu a opravy opěrné zdi. Další majetky neprodáváme a ani do budoucna o tom neuvažujeme,“ svěřil Právu plány s mnohamiliónovým darem ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek.

Další dobrodinec pan Žofka pravidelně pomáhal humanitární organizaci Člověku v tísni. „Původně uvažoval o závěti, ale nakonec se rozhodl zbavit se povinnosti správy tohoto majetku a daroval nám činžovní dům již za života. Při podpisu darovací smlouvy se mu trochu třásla ruka, a když byly oficiality ukončeny, začal se usmívat a řekl nám, jaká je to pro něj úleva, že to má pro sebe vyřešené,“ vzpomíná Tomáš Vyhnálek z Člověka v tísni.

Celé jmění

„Jedná se o největší jednorázový dar, jaký jsme kdy v historii od jednotlivce obdrželi, protože hodnota domu je přes 20 miliónů korun. Teď ho spravujeme a z výtěžku z nájmu pomáháme lidem v tísni,“ doplnil Vyhnálek.

Celé své jmění zanechala paní Antonie Heřmanová spolu se svým manželem Lvem Heřmanem pražskému Domovu Sue Ryder. Bezdětní Heřmanovi byli první manželskou dvojicí, která přišla žít do domova v roce 2000. Patřili mezi několik válečných veteránů, o které Sue Ryder v té době pečoval.

V roce 2001 pan Heřman zemřel. Paní Antonie na něj vzpomínala dalších 10 let, než v březnu 2011, zemřela. O jejich sepsané závěti, v níž odkázali domovu veškeré úspory ve výši téměř 800 tisíc Kč, věděla pouze tehdejší sociální pracovnice, která ji uložila do trezoru.

Darování či sepsání závěti není nijak složitý proces. Na americkém kontinentu a na severu Evropy po sobě zanechá závěť přes polovinu obyvatel. Češi tomu však ještě úplně nepřišli na chuť. „Lidé se bojí, že pak dříve zemřou nebo že naštvou své příbuzné,“ vysvětluje Vyhnálek, který je zároveň mluvčí kampaně Závěť pomáhá.

Mezinárodní den závětí

Na webových stránkách www.zavetpomaha.cz začaly neziskovky vybízet k tomu, pokud už jim nezůstala žádná rodina či blízcí přátelé, lidé svými prostředky a odkazem podpořili činnost některé z dobročinných organizací. V neděli 13. září spolu s ostatními světovými organizacemi slaví i ty české Mezinárodní den závětí a doufají, že osloví všechny, které tato varianta dosud nenapadla.

Podle průzkumů totiž asi polovina českých seniorů pravidelně nebo příležitostně přispívá na dobrou věc. Když se na sklonku života k sepsání závěti odhodlají, nemusí se pravděpodobně obávat negativní reakce příbuzných a okolí. Svědčí o tom anketa serveru Novinky.cz mezi více než 8000 čtenáři, která ukázala, že 82,5 procenta z nich by nevadilo, kdyby jejich příbuzní odkázali část svého majetku na dobročinnost.

Podle výzkumu profesora Jamese Russella z USA se lidé, kteří sepíšou závěť ve prospěch dobročinné organizace, dokonce dožívají vyššího věku než zbytek populace.