Právu to řekli nezávisle na sobě někdejší ředitel VZ Andor Šándor a bývalý šéf civilní rozvědky (ÚZSI) Karel Randák.

Podle nich je takový postup v rozporu se zákonem o tajných službách – předseda vlády prý nemá právo požadovat po agentech žádnou akci, ať už by šlo o sledování, či o ochranu před ním. „Výklad zákona je jasný – je to úplný nesmysl. Finální pokyn musí dát resortní ministr. Pokud je tedy o něco požádal premiér, muselo by to být po předchozím schválení a konzultaci s ministrem obrany,“ konstatoval Randák.

Totéž zopakoval i Šándor s tím, že VZ může úkolovat ministr obrany a poté také vláda, nikoli však samotný její předseda. Platí to i pro prezidenta, přestože je vrchním velitelem armády.

Jenže druhým dechem oba bývalí ředitelé zpravodajských služeb dodali, že tento nešvar, byť je v rozporu se zákonem, se běžně stával. Tedy že premiéři úkolovali tajné služby prostřednictvím jejich šéfů.

Ondrej Páleník, dříve šéf Vojenského zpravodajství, dnes předseda Správy státních hmotných rezerv

Ondrej Páleník, dříve šéf Vojenského zpravodajství

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Tohle se, bohužel, zvrtlo už od začátku devadesátých let, odkdy je ten systém špatně nastavený. Ten zvyk přetrvává a je to běžné… je to taková tichá tolerance, ale je to nezákonné,“ podotkl Randák.

Chyba podle něj byla na straně ředitelů služeb, kteří se takto nechali úkolovat. „Tím sami sobě kopou hrob, protože když se něco stane, tak od nich politik dá ruce pryč. Kdyby to ale měli černé na bílém, tak jsou z obliga,“ myslí si bývalý šéf ÚZSI.

Vojenská tajná služba na přelomu října a listopadu 2012 podle nynější výpovědi Páleníka u Obvodního soudu pro Prahu 1 prověřovala z popudu premiéra, zda jeho ženě nehrozí nějaké nebezpečí.

Pokud byla paní Radka Nečasová ohrožená, premiér i jeho rodina by dostali hned ochranku. Jenže Nečas ji od počátku odmítal

Páleník, jeho nástupce ve funkci šéfa VZ Milan Kovanda a také někdejší vysoký důstojník Vojenského zpravodajství u soudu shodně odmítli, že by Radku Nečasovou v dané době nezákonně sledovali na základě objednávky tehdejší šéfky Nečasova kabinetu a jeho nynější manželky Jany (dříve Nagyové), jak tvrdí obžaloba.

Musela by to vědět

Podle trojice bývalých rozvědčíků se jednalo o kontrasledování, tedy o jakousi ochranu před sledováním jinými osobami. Jenže ani s tím Šándor a Randák nesouhlasí.

Generál Milan Kovanda

Generál Milan Kovanda

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Kontrasledování funguje tak, že vy se s tou osobou, kterou fakticky chráníte, musíte detailně domluvit, bez toho to prostě nejde. Musí být tedy stoprocentně informována,“ poznamenal Randák.

Domluva se podle něj týká denního programu daného člověka, jeho pohybu po předem určené trase, kdy na dohodnutých místech stojí agenti, kteří zjišťují, jestli dotyčného někdo nesleduje. A vše končí tím, že tomu člověku pak dají rozvědčíci vědět, zda je, či není někým sledován. Pak by podle Šándora nebyl potřeba souhlas ministra, protože zájmová osoba sama o akci tajné služby ví.

„Pokud byla paní Radka Nečasová ohrožená, stačil jeden telefon policejnímu prezidentovi či ministru vnitra, a premiér i jeho rodina by dostali hned ochranku. Jenže Nečas ji od počátku odmítal. Ale žádná zpravodajská služba nemá aktivní pravomoc, nemůže zasahovat,“ konstatoval zdroj redakce.

Ministrem obrany byl v době akce vojenské tajné služby Alexandr Vondra (ODS), který má u soudu rovněž vypovídat v postavení svědka. Ten se ale dosud veřejně k věci blíže nevyjádřil.

Nicméně z úst obžalovaných zpravodajců už dříve vyplynulo, že jej o věci neinformovali.