Podle zjištění Práva policie odposlouchávala dva novináře kvůli úniku informací. Může vůbec něco takového dělat, když novináři mají ze zákona právo své zdroje chránit?

Vidím to jako problém. Samozřejmě že když k tomu měla soudní povolení, což měla, tak to udělat může, ale to je jen formálně vzato. Fakticky to opravdu možné není. Oni se snažili dostat ke zdroji, zjistit, kdo předal novinářům záznam o výslechu, chápu, že na tom mohou mít zájem.

Zjistit pachatele, odhalit trestnou činnost je legitimním zájmem veřejnosti. Ale tady jde o novináře a na jejich straně stojí jednak jejich právo na soukromí a také veřejný zájem na informování společnosti o tom, co se ve státě děje. A když tyto dva veřejné zájmy zkonfrontujeme, tak v mých očích je ten silnější a vhodnější ochrany u novinářů.

Policie tedy nejednala protizákonně?

Neřekla bych, že protizákonně, ale dopustila se neústavního excesu, stejně tak jako soud, který ty odposlechy povolil. Nad každým zákonem stojí ústava. Jsou situace, kdy je jakákoliv zákonem povolená ochrana prolomitelná.

Jak na to mohou postižení novináři reagovat? 

Mohli by podat žalobu na ochranu osobnosti. Já bych se bránila.

Je podle vás nadužívání odposlechů problém? 

Samozřejmě že je to velký problém. V České republice jsou odposlechy masivně nadužívány. Povolují se tisíce odposlechů a nebylo prokázáno, že by zvýšily objasněnost trestné činnosti. Ale i kdyby ji zvyšovaly, tak je zde právo toho, kdo je odposloucháván.

Co se s tím dá dělat? 

Lidé by se měli bránit. Existuje paragraf, který říká, že by ten, kdo je odposloucháván, měl o tom být posléze informován.

U nás je široká možnost povolování odposlechů, mělo by to být mnohem přísnější.
Je to věčný spor. Policie i státní zastupitelství to chtějí mít zajištěné takhle zeširoka. Já patřila k té druhé skupině, která říká, že by to mělo být vymezeno mnohem úžeji.