A příběh paní Alžběty je lepším příkladem toho, jak střet dvou reforem dopadá. Na jedné straně měla reforma náhradní péče o děti vzbudit u pěstounů zájem o postižené děti, které z různých důvodů končí v sociálních ústavech často a je o ně malý zájem.

Na straně druhé resort „zefektivnil“ systém hodnocení zdravotního postižení, v jehož důsledku dříve těžce postižené osoby jsou dnes vedeny jako lehce postižené a mají i nižší příspěvek na péči.

Autor první reformy Miloslav Macela z dřívější pozice šéfa odboru pro rodinu prosadil do zákona, že za přijetí těžce postiženého dítěte do péče dostane pěstoun plat automaticky dvacet tisíc hrubého měsíčně.

Paní Alžběta si tak měla za péči o postižené dítě (20 000 Kč), další dvě děti v pěstounské péči (4000 + 4000 Kč) a s příspěvkem na péči za těžce postižené dítě (9000 Kč) přijít až na 37 tisíc. To už je částka, která by motivovala i další pěstouny, aby se nebáli upnout se k postiženému dítěti a přijmout i třeba další opuštěné děti.

Nový systém změnil stupně postižení

Jenže v době, kdy se změny v náhradní péči dostávaly v platnost, byl zdravotní stav Marka posouzen podle nového systému, což se odrazilo na výměře mzdy a výši příspěvku na péči.

Ta se odvíjí od čtyř stupňů postižení, přičemž první znamená nejlehčí. Jak se ale systém posuzování zdravotního stavu zjednodušil, tak jsou přeřazováni lidé třeba ze třetího stupně postižení do prvního.

V takovém případě příspěvek na péči o dítě padá z 9000 na 3000 Kč, aniž se jeho zdravotní stav zlepšil. Pěstounům pak mizí nárok na 20tisícový plat.

Paní Alžběta tak má paušální plat za péči o tři děti 20 tisíc, který se daní, k tomu příspěvek na péči za lehce postižené dítě jen tři tisíce korun, dohromady tedy kolem 21 tisíc čistého.

Když otcové utíkají…

Mnohem hůř ale změna hodnocení dolehla na samotné rodiče postižených dětí. Často jde o matky samoživitelky. Podle některých odhadů totiž muži až ze 70 procent rodiny s postiženým dítětem opouštějí. Příčinou může být pocit selhání, nebo si třeba připadají odstrčeni, protože manželka věnuje veškerou pozornost dítěti.

Z praxe také vyplývá, že soudy příliš nepomáhají s vymáháním alimentů. Podle některých verdiktů totiž občasné zaslání pár stovek matce je dostatečná snaha o placení alimentů.  Takové matky postižených dětí jsou odkázány samy na sebe, přičemž na běžný pracovní úvazek se většinou nezmůžou, nebo na pomoc okolí, která není běžná.

Podle informací Práva existují už případy, kdy se matky samoživitelky dostaly do takové situace, kdy vážně uvažují o tom, že své dítě budou muset dát do ústavní péče.

Třetina dětí v ústavech měla zdravotní hendikep 

Před změnou zákona o náhradní péči bylo v ústavech přes deset tisíc dětí a podíl dětí se zdravotními problémy činil zhruba třetinu. Zájem o postižené děti není valný, protože pěstouni si jsou vědomi, že postarat se o ně znamená takříkajíc práci na plný úvazek.

Nejenže se nepodařilo zvýšit motivaci pěstounů přijmout pod svá křídla postižené dítě, ale naopak jsou odrazováni, a navíc se zvýšila motivace rodičů, ač třeba s těžkým srdcem, se dětí s handicapem zbavovat.

Pozoruhodné je, že exministryně práce a sociálních Ludmila Müllerová (TOP 09) při svém odchodu z vedení resortu vyhodnotila právě obě zmíněné reformy jako hlavní úspěchy ministerstva tohoto volebního období.

Autor zákona o ochraně práv dítěte Macela ale na ministerstvu skončil, a to podle Müllerové kvůli špatně provedené reformě. Zato změnu hodnocení míry handicapu si žádný z postižených nepochvaluje.

Nynější šéf resortu František Koníček deklaroval, že by se zdravotně postiženým, kteří přišli o dávky, mělo pomoci, a brzy chce změny navrhnout vládě a zákonodárcům.

Změna zákona o ochraně práv dítěte
Hlavním smyslem změn bylo zajistit, aby děti nemusely opouštět své rodiče. Autoři reformy vycházeli z mezinárodně uznávaných principů, podle nichž ústavní péče nemůže nahradit rodinnou a je pro vývoj dítěte nejškodlivější. Proto se měly posílit řady sociálních pracovníků, kteří měli v terénu pomáhat konkrétním rodinám, které se ocitnou v problémech.
Druhým pilířem změn mělo být zvýšení počtu pěstounů. Jejich příjmy byly navýšeny tak, aby se lidé takového úvazku nebáli, zároveň ale nejsou tak vysoké, aby pěstounství lákalo spekulanty. Také pěstounům mají sociální pracovníci zajistit určitý servis. Mají třeba i právo na dovolenou. (Další informace například na www.adopce.com.)
V důsledku změn mělo dojít k postupnému omezování ústavní péče. Předpokladem bylo, že pracovníci ústavů budou moci pracovat v terénu s pěstouny a s rodinami v krizi. Právě v tomto bodě ale reforma narazila na silný odpor, protože pracovníci ústavů živnost měnit nechtějí.
Reforma neměla nijak zatížit rozpočet. Na dítě v ústavu stát vyplácí průměrně kolem 34 tisíc korun měsíčně. Nyní jedno dítě v pěstounské péči vyjde na osm tisíc. Finance spojené s ústavní péčí, která je v ČR na evropské poměry mimořádně rozbujelá, měly pokrýt i nábor nových sociálních pracovníků.