Jenže rozhodnutí předcházelo podrobné, a jak už to tak bývá, ne vždy spravedlivé propírání jeho života v médiích. Na schůzi klubu ho poslanci podrobili dlouhému výslechu "na tělo", řekl o něm Sokol. A obstál. Tvrdím bez ironie, že Sokol je, svým založením i vystupováním, "klidná síla", při bližším prozkoumání síla seriózní.

Byl jsem v letech 19901992 poslancem Federálního shromážděním (FS) za Občanské fórum. Po rozbití OF Václavem Klausem a jeho politickými přáteli, kteří ho shledávali málo stranickým a příliš občanským a levicovým, jsem vstoupil do poslaneckého klubu "zbytkového" Občanského hnutí (OH), jehož předsedou byl Jan Sokol, jehož jsem ostatně dobře znal ze spolupráce v Chartě 77.

Se svým odporem proti privatizaci a obnově prvorepublikových poměrů a proti orientaci na USA a na Anglii paní Thatcherové jsem se cítil těsně nejen v nově vznikající politické třídě, ale i v klubu OH, i když jaká úleva! jeho členové byli umírnění, liberální a neideologičtí.

Kolikrát jsem už chtěl OH opustit, ale z podnětu předsedy Sokola vždy učinil klub něco, co jsem považoval za potřebné. Cítil jsem, že by nebylo slušné odejít, a zůstal jsem tam až do konce funkčního období.

OH totiž prosazovalo ochranu lidských práv a demokracie, rozvoj občanské společnosti a tolerantní komunikaci s jinými kluby, včetně komunistického. V roce 1991 protlačila ODS lustrační zákon. Jan Sokol k tomu na začátku rozpravy řekl:

Mluvím ze zkušenosti /.../ člověka, který býval ve třídě jediný, kdo nebyl v Pionýru, kdo nebyl v ČSM, později SSM atd. A přece právě z tohoto pohledu musím říci, že nemohu přenést přes srdce, aby se celá tato doba zabalila do jednoho pytle a označila jako jedno období komunismu. A zejména, aby se o všech, kteří se této doby zúčastnili, na druhé straně než jsme stáli my, řeklo všichni jsou stejní. /.../ Jménem klubu OH mohu říci, že budeme podporovat lustrační zákon, bude-li zaručeno, že se nestane zákonem odplaty, pomsty a nespravedlnosti.

Před hlasováním o zákonu Sokol vystoupil znovu a za OH vyhlásil, že jeho poslanci budou hlasování ignorovat, protože jsou zaskočeni změnou, kterou FS oproti vládnímu návrhu přijalo a která zcela mění smysl zákona.

Působení ve FS mě přesvědčilo, že nejen v Chartě 77, omezující se na ochranu lidských práv a bránící se vytvoření společné politické platformy, ale i v demokratických poměrech parlamentních lze úzce spolupracovat s lidmi různých ideových a politických východisek. Učil jsem se to od Jana Sokola, pomáhal mi v tom paradoxně dlouhý seznam otázek, politických i mravních, které vidíme odlišně.

Bitvu o lustrační zákon jsme prohráli, demokracie prohrála i bitvy další, nejen o diskriminaci komunistů. Sil a energie těch, kteří volali po očistě nebo jako Václav Klaus mobilisovali proti socialistické hrozbě, postupně ubývalo, mnozí se už dost obohatili, další zmoudřeli. Nominace Jana Sokola, který pro mne v tomto zápase o demokracii představuje stranu práva, morálky a tolerance, je v historickém kontextu logická. Uznali to i ti poslanci ČSSD, jimž jsou některé Sokolovy postoje cizí.

Podpora ČSSD Sokolovi se zdá upřímná, nelze ji srovnávat s manévrem ČSSD, jehož obětí byl Jaroslav Bureš. Sokol bude pravděpodobně zvolen, možná už v prvním kole. Na komunistických hlasech to už příliš nezáleží. Sokol sám se podpory KSČM ale nijak nezříká, dokonce o ni usiluje.

Bylo by dobře, kdyby ne jen několik poslanců, ale významnější část KSČM Sokola podpořila. Byl by to i z jejich hlediska jejich prezident. To, že bude jejich prezidentem bez ohledu na to, zda mu dají hlas, zaručuje jeho dosavadní život. Váhající by mohla přesvědčit diskuse "na tělo" na schůzi jejich klubu.

PRÁVO 21. února