Švejnar: Kdo již dávno oznámil kandidaturu na prezidenta, postupuje unáhleně

Bylo by ode mě nezodpovědné se rozhodnout předtím, než budeme znát pravidla volby, tedy prováděcí zákon. Ten ještě neprošel Sněmovnou. Dále bych rád projel pár měst a krajů a slyšel názory občanů. Za třetí musím zjistit, zda budu schopen získat peníze na kampaň.

Není. Před čtyřmi lety jsem ukázal národu, že jsem rozhodný a neváhám – byl jsem jediný, kdo se postavil Václavu Klausovi. Dal jsem se do toho v situaci, kdy nikdo nebyl ochotný se do toho pustit.

Tehdy jsem ukázal, že šlo o pečlivou přípravu a promýšlení. Potom následovalo rozhodnutí a jasná kampaň. Ve vyspělých západních demokraciích je běžné, že lidé rok dva připravují kandidaturu. Jakmile ale kampaň vyhlásí, tak ji velice aktivně dělají.

Ti, kdo již dávno oznámili kandidaturu, postupují podle mě příliš unáhleně. Volby budou až za devět měsíců, takže je to předčasné. Ale počítám, že kampaň může stát 20 až 50 miliónů.

Od samého počátku jsem se soc. dem. mluvil o tom, že bych případně byl nezávislý kandidát s podporou ČSSD a optimálně i dalších stran. Když jsem se 28. února z médií dozvěděl, že soc. dem. se rozhodla vybírat mezi mnou a Jiřím Dienstbierem ve formě diskusních arén, tak jsem znovu zdůraznil, že by se mělo jednat o dvou odlišných konceptech – konceptu stranického kandidáta a konceptu nezávislého kandidáta s možnou podporou ČSSD.

Řekl jsem, že bylo velice nešťastné rozhodnutí vybírat po vzoru amerických prezidentských primárek, v nichž se rozhoduje mezi dvěma stranickými kandidáty. Navrhoval jsem, že nejdříve pojedu sám do krajů a sejdu se s občany a členy soc. dem. To ale vedení ČSSD nechtělo. Tak jsem s arénou tedy souhlasil pod podmínkou, že půjde o dvě separátní prezentace dvou odlišných konceptů.

To, že to strana začala nazývat debatami, bylo předčasné, stejně jako když mluvila o dvou kandidátech. Říkal jsem to i 16. března na grémiu ČSSD, kde byl i Jiří Dienstbier. Vedení soc. dem. jsem upozorňoval, že arény povedou k nežádoucím vnitrostranickým soubojům a že ČSSD nebude v otázce výběru kandidáta jednotná. To se stalo před a během prezentací v Ústí nad Labem, kdy Jiří Dienstbier tvrdil, že jsem nyní změnil postoj a nechci být stranickým kandidátem, nýbrž nestranickým kandidátem s podporou. To není pravda, protože jsem to požadoval od samého začátku.

Skončilo to vývojem, před kterým jsem ČSSD varoval. Jiří Dienstbier se šéfem klubu Jeronýmem Tejcem začali vyvolávat střet zapříčiněný děním uvnitř strany a do toho nepatřím. Řekl jsem si, že nejsem straník a nejsem součástí vnitrostranického boje.

Nikdy jsem se ČSSD neštítil. Soc. dem. byla součástí širokého spektra, které mě podporovalo jako nezávislého kandidáta při minulé volbě. Byl jsem ochoten s nimi spolupracovat až do té doby, než jsem viděl, že v otázce výběru prezidentského kandidáta strana opravdu začíná být nejednotná.

V Ústí nad Labem jsem pouze Dienstbiera napomenul s tím, že bychom se měli bavit o podstatných věcech. Řekl jsem mu: podívejte, já s vámi například nemusím souhlasit, protože zajímáte extrémně levicovou pozici, ale neříkal bych, že se štítíte svých stranických kolegů, kteří nejsou tak extrémně doleva jako vy. Vzal jsem prostě v potaz to, že on je ten, který je blíž komunistické straně.

Jste dlouhodobý Klausův kritik. Co mu vyčítáte nejvíc a jaké má klady?

Musím uznat, že v československém a poté v českém kontextu byl velice schopný politik v tom smyslu, že kdykoliv měl funkci, tak ji byl schopen využít.

Na druhou stranu mu musí společnost vytýkat, že nedal důraz na vytvoření silného právního systému a že ho slovy o soudcokracii podrývá. To, že v 90. letech takzvaně zhasnul a vlastně nikdy nerozsvítil, a tudíž došlo k obrovské defraudaci majetku, je velice problematické. Když byl premiér, tak jsme jako jediná země v regionu šli v 90. letech do recese. Od té doby, rok co rok, měsíc co měsíc všichni vyděláváme o deset až dvacet procent méně.

Došlo též přesně na má slova během kampaně před minulou volbou - v druhém období začal Klaus působit negativně během schvalování Lisabonské smlouvy, pomocí svých lidí přispěl k pádu vlády. Kromě chilského pera jsem odhadl všechno celkem správně.

Třicet procent v Americe, 35-40 procent v Česku a zbytek jinde ve světě. Cítím se jako Čech, jako Evropan a samozřejmě i světoobčan, což je v nynější globální situaci přirozené. V USA mě všichni považují za Čecha. Patřím do skupiny lidí, kteří jsou schopni dobře fungovat v nadnárodních strukturách, ale cítím se zakotven v české kultuře a v ČR.

Narodil jsem se zde, žil jsem tady do sedmnácti, kromě maturity jsem celou střední školu absolvoval zde. Pak jsem žil 20 let v zahraničí, ale od roku 1990 zde soustavně působím.

Zakládal jsem CERGE UK, Národohospodářský ústav Akademie věd ČR, myšlenkové centrum IDEA, působím v NERVu, jako předseda ekonomické rady Asociace krajů ČR, radil jsem prezidentu Havlovi a mnoha ministrům. Takže je, myslím, těžké mi vyčítat, že tu dlouhodobě nepůsobím.

Myslím, že otázka může též být postavena, proč já, aniž bych vyhlásil kandidaturu, mám poměrně vysoké preference, a Fischerovi, i když ji vyhlásil loni, nestoupají. Velmi si vážím toho, že mi velká část občanů vyjadřuje podporu, je to velmi inspirativní. Myslím, že to je vlastně výsledek toho, že poznali můj postoj a názory během minulé prezidentské kampaně a během dvaceti let, kdy jsem v ČR veřejná osoba.

Myslím, že mě dost lidé znají již od minulé volby, kdy jsem v průzkumech měl poměrně silné preference. Jsem člověk, který patří do širokého středu. Myslím, že bylo zajímavé, že během minulé kampaně se mi podařilo stmelit lidi od pravicových senátorů až po ČSSD.

Jsem člověk, který zdůrazňuje výhody silně konkurenčního trhu, ale společně s preferencí pro efektivní fungování tržní ekonomiky mám silné sociální cítění. To se nevylučuje.

Moje názory jsou vyhraněné jak v ekonomické, tak politické a sociální oblasti. V boji proti monopolům, neprávnímu systému, korupci a tak dále jsem v diskusích v ČR konzistentní přes dvacet let.

Zaměřuje se na to, kde je a kde není efektivnost, ale řada reforem není dostatečně skloubena do celkového rámce reforem. Vláda měla obrovskou šanci reformy prosadit, měla jasnou většinu. To, že se prakticky od začátku partneři v koalici začali hádat a že došlo k různým skandálům, je strašně nešťastné, protože pak nelze dělat konzistentní politiku, ať už hospodářskou či sociální.

Například jednotlivé daňové změny nejsou žádoucí, když se nezjednoduší celá daňová soustava - příliš například zatěžujeme pracovní sílu daněmi a odvody ze mzdy a to ji činí příliš drahou a způsobuje vyšší nezaměstnanost. Nezaměstnaní nejen že nepřidávají hodnotu, ale stojí nás peníze, protože jim platíme podporu. To je z ekonomického hlediska nesmyslné.

Tím, že reformy nejsou úplně promyšlené v rámci celkové koncepce, tak v tomto smyslu jde o tupé škrty. Na druhé straně se vláda snaží dělat, co může v rámci dohody v koalici, která je samozřejmě čím dál složitější.

Navrhoval bych zreformovat celou daňovou soustavu, která je neefektivní. Začít jen zvyšovat DPH celkovému řešení nepomůže. Vznesl bych tedy otázku daní z nemovitostí, otázku proč tolik zatěžovat daněmi pracovní sílu, proč tvořit drahý druhý důchodový pilíř.

První, průběžný pilíř je standard, ale tento systém sám o sobě je nevýhodný v tom, že jenom český stát se snaží občanovi garantovat jistotu ve stáří. Kdyby v ČR nastala velká krize jakéhokoli typu, budou občané vystaveni obrovským nejistotám.

Pokud se ale první pilíř doplní druhým pilířem jako ve Švédsku, kdy existuje dobře koncipovaný plán investic do celosvětové ekonomiky, tak lidé budou mít i výhody pocházející z čínské, z brazilské či americké ekonomiky. Takový druhopilířový fond ale musí být levný, co se týče poplatků. Český druhý pilíř má poměrně vysoké poplatky, takže ho nemohu doporučit.

Nynější stav bude do budoucna velice nákladný. Proto je pro stát žádoucí udělat určité restituce, i peněžité, a udělat za vším tečku.