Zdravý vztah vyžaduje zdravou péči

„Zdravé vztahy jsou na vzájemné péči založené,“ říká autorka Hara Estroff Maranová. „Ozýváme se přátelům, kteří potřebují podporu, snažíme se pochopit, co jim chybí a co bychom pro ně mohli udělat. Víme, že tak máme postupovat, ale často totéž neděláme pro své partnery.“

Ve vztahu mnohdy řadu věcí bereme jako samozřejmost. Vždyť se přece milujeme, ne? Ovšem velká nerovnováha v míře vzájemné péče nebo dlouhodobá nespokojenost s tím, že od partnera přes veškerou jeho snahu nedostáváme to, co potřebujeme právě my, mohou napáchat velké škody.

Ale ani prosté má dáti, dal uplatnit nejde. Vztahy samozřejmě nefungují na principu něco za něco, kdy směňujeme službu jednoho za úkon, který provede ten druhý. Partnerce s chřipkou neřekneme: „Teď jsem ti uvařil čaj s citronem, tak mi běž namazat chleba.“ O nemocného člověka se přirozeně staráme klidně i pár týdnů. Jak si tedy vlastně dávat stejně?

„Ve vašem vztahu budou období, ve kterých vám bude připadat, že je všechno na vás,“ potvrzuje vztahová konzultantka Stephanie Strouthová s tím, že to samo o sobě o kvalitě vztahu nerozhoduje, pokud to netrvá věčně.

„Všichni máme dny, ve kterých si zoufáme, a dny, ve kterých jsme silní. Ve vztahu můžeme být něčí silou, když je on zrovna slabý, ale role by se měly i obrátit.“

Pokud vás ale přepadají pochybnosti, vyplatí se položit si nejdřív otázku, jestli váš protějšek opravdu nic nedělá. Není to třeba tak, že naopak vy prostě nevidíte, jak o vás pečuje? Může mít dokonce stejné pocity jako vy – a když ho se svou frustrací konfrontujete, řekne vám, že ani on od vás nedostává, co potřebuje.

„Jedna z nejběžnějších partnerských stížností v mé praxi je, že je jejich partner neposlouchá, klienti se cítí neslyšeni, nedůležití pro toho druhého a v zásadě nemilovaní,“ říká klinická psycholožka Dianne Grandeová. V tom případě jim obvykle objasní koncept základních emočních potřeb.

Podle psychologa Willarda Harleye je emoční potřeba prahnutí, které, pokud je uspokojeno, v nás zanechává pocit štěstí a spokojenosti. Pokud ale naplněno není, zanechává v nás frustraci a neštěstí.

Prahnutí i frustrace se mohou týkat jak pocitových, tak praktických věcí. Psycholog vyzpovídal celou řadu párů a v roce 2001 sestavil seznam deseti nejběžnějších emočních potřeb:

1. Oceňování a obdiv. Dostává se nám komplimentů, partner komentuje naše pozitivní vlastnosti, oceňuje práci, kterou děláme jak doma, tak v zaměstnání, a opatrně zachází s kritikou.

2. Náklonost. Může znamenat objetí, milé textovky, milující úsměv, držení se za ruku a jiné projevy lásky.

3. Parťák na rekreační aktivity. Partner s námi tráví společný čas např. sportováním nebo při provozování koníčku pro dva.

4. Domácí podpora. Oba se podílíme na domácích pracích.

5. Oddanost rodině. Partner smysluplně tráví čas s dětmi. Učí je našim společným hodnotám, je schopen jim svým příkladem modelovat správné chování.

6. Finanční podpora. To znamená mít partnera, který přináší nějaké prostředky a přispívá k tomu, aby rodina měla určitý standard. Také se s ním dá domluvit, kdy a za co se budou peníze utrácet a kdy se bude šetřit.

7. Otevřenost a upřímnost. Jde o ochotu toho druhého vyjevit fakta ohledně minulosti i přítomnosti, ale také plány do budoucna.

8. Intimní konverzace. Obohacující diskuze o tématech, která se týkají obou, a také ochota naslouchat.

9. Fyzická atraktivita. Prostě se přirozeně snaží, aby nás přitahoval. Roli hraje váha, styl oblékání, střih vlasů i hygiena. Partner tím dává najevo, že se chce svému protějšku líbit.

10. Sexuální naplnění. Jde o sexuální blízkost, nikoli tedy jen o sex samotný, ale i o pocit skutečné intimity.

Tyto potřeby samozřejmě nemusejí mít u každého stejnou váhu. Odborníci potvrzují, že je naprosto normální, když někdo například nemá ani tak potřebu finančního zázemí, ale zase velice oceňuje obdiv a uznání. Ani opačný, nebo úplně jiný příklad samozřejmě není špatně…

V této souvislosti je ovšem zajímavé, že když Willard Harley ve studii požádal participanty v páru, aby identifikovali svých pět nejdůležitějších emočních potřeb, vybírali partneři většinou každý jinou pětici.

„Není divu, že mnoho lidí nemá ponětí o tom, co od nich jejich partner ve skutečnosti potřebuje. Mnoho z nás předpokládá, že potřeby jiných lidí jsou stejné jako ty naše,“ říká Dianne Grandeová.

„Můžete zjistit, že některé tyto potřeby jsou častěji sdělovány muži a jiné ženami, ale to není v této situaci relevantní,“ vysvětluje psycholožka s tím, že je spíš třeba přijít na to, které z nich upřednostňuje náš konkrétní protějšek.

Ovšem pečovat o partnera a naplňovat jeho potřeby je třeba takzvaně zdravě. Pokud naše snaha přesáhne určitou mez, napácháme hodně škody. Každý by si měl poctivě odpovědět na otázku, jestli velkou starostí o toho druhého nenarušuje své vlastní dobré bytí. Nelze totiž donekonečna dávat mnohem víc než dostávat. Ani přebírat zodpovědnost za život toho druhého.

Stejně tak můžeme přehnanou péčí partnera dusit – vlastně mu ani nedáváme prostor, aby něco udělal sám. Bývá však těžké s přehnaně pečujícím chováním přestat. A to i když si říkáme, že by bylo snazší se na všechno vykašlat.

Pokud se v tomto popisu poznáváte, v krizích jste patrně často byli nuceni spoléhat jen sami na sebe – a zjistili jste, že když zamakáte, situace se zlepší.

„Při úzkosti vždycky hledáme nejrychlejší cestu, jak zklidnit sebe i ostatní. Pro mnoho lidí je nejrychlejší řešení postarat se rodinu, přátele kolegy i cizí lidi,“ vysvětluje psycholožka Kathleen Smithová. Tomu, kdo pomáhá a pečuje, přináší obvykle jeho aktivita nejen zklidnění, ale i pocit vlastní síly a jisté převahy.

Ale pak jsou tu i lidé, kteří problémy ‚řeší‘ naopak pasivitou. Pokud se tyto dva protipóly potkají ve vztahu, většinou vznikne dynamika podobná spíše vztahu rodiče a dítěte než dvou dospělých osob.

Aktivnější partner má tendenci vše kontrolovat a raději i obstarat sám. Chce vyplnit ono úzkostné vakuum, které pro něj vzniká tím, že partner prostě nekoná.

Vymanit se z takového začarovaného kruhu je obtížné. Psycholožka Kateřina Rychlá doporučuje, aby si ti, kteří se příliš starají, jako první krok představili, že ‚bezstarostné dítě‘ na chvilku nepotřebuje rodiče, ale chce parťáka. ‚Rodič‘ podle ní cítí, že jeho role není vítaná, ale neví, kam se sebou. Velmi tudíž pomáhá, když si partneři skutečné role vyjasní.

„Jde o to navázat spojení. Třeba úplně jinudy, přes jiné téma, jinou cestou. Možná se prostě potřebují více vnímat. Naladit se na sebe. Nejen slyšet, co ten druhý říká, ale pochopit se.“

Zní to jednoduše, ale chce to hodně odhodlání a úsilí. „V případě, že jste partnera pět, deset i více let vnímali jako dítě, může být podobný krok jinudy složitý, jsem ale přesvědčená, že je podstatný. Protože právě s předpokladem, že toho druhého už opravdu známe, může přijít i nejzásadnější odcizení.“

Podle psycholožky může být po letech společného soužití a zarytých stereotypů skoro nad naše síly uvědomit si, že ať už nám ten druhý připadá jakkoli nedospělý a ohrožovaný svým vlastním postojem k životu, málokdo opravdu chce být permanentně pod kontrolou.

„Může být těžké přijmout, že naše dobře myšlené rady nejsou vítané. Ale rozhodně to může být cesta, jak být nakonec spokojenější nejen ve vztahu s partnerem, ale i mimo něj,“ uzavírá odbornice.