Článek
Itálie má mnoho krajových zvyklostí a zvláštností, obecně se dá ale říci, že průmyslový sever obývají lidé bližší našemu naturelu i zjevu, kdežto směrem na jih přibývá temperamentu a snědosti a ubývá tělesné výšky. Samozřejmě, že třeba na Sicílii nežijí žádní trpaslíci, ale při svých 168 centimetrech jsem tam mohla většině mužů koukat přímo do očí.
Od pradávna běží světem zvěst, že snědí muži jižních národů touží po blondýnkách a že jsou tím pádem české světlovlásky (většinou klasické peroxidky, co si budeme povídat!) u Italů v ceně. Mám však dojem, že u nich je v ceně úplně každá žena - a to, prosím, všech tvarů, velikostí a barev - jen když se vyskytuje bez mužského doprovodu. Tamní pánové na takovou okamžitě začnou házet očkem zcela zřetelně a bez skrupulí. Máte-li nějaké komplexy, vydejte se na jih, dámy! Stačí, když necháte manžela nebo přítele doma, zájem domorodých maskulin je zaručen!
Sháňku po blondýnách bych v zemi, kde je 90 % černovlásek a brunet, dokázala pochopit. Ale proč ta sháňka po ženských všeobecně? To mi nešlo do hlavy. Italky si takové zacházení nezaslouží. A že by Italové byli tací náruživci, se mi také nezdálo.
Vysvětlení tohohle frivolního problému leží asi hlouběji, než by jeden čekal. Itálie je velmi katolickou zemí a bez ohledu na hloubku víry tu mají společenské tradice a normy velmi tuhý kořínek.
Předmanželský sex (hlavně na religiózním jihu) je asi dosti zapovídanou zábavou - především pro ženy a dívky, mimomanželské pletky tu také asi moc nevedou. Mužům se zřejmě toleruje ledacos, ženám nic. Muži sice mají možnost zajít si do hambince, ale na to jsou třeba peníze. Navíc hrozí, že někdo neřestníka při jeho návštěvě erotického domu spatří a podá o tom hlášení nežádoucím osobám. Za takovéhle situace je potom každá svolná turistka dobrá: nic nestojí, vztah je nezávazný a dá se uskutečnit nenápadně. Uvědomí-li si naše žena tuto skutečnost, sebevědomí nabyté pod žádoucími pohledy žhavých Italů ji zase opustí!
Ale abych nebyla takový škarohlíd: přijeli jsme do Itálie v době, kdy tamní nevěstince osídlila česká děvčata a nemálo z nich učarovalo svým italským zákazníkům natolik, že ti opustili rodinu a oženili se s českou (byť padlou) děvou. Vysvětlení je prosté: v Itálii je stále ještě muž živitelem rodiny - běhá, shání, dře, a žena se stará o domov a děti - což znamená nikdy nekončící nudné domácí práce, věčnou samotu a rostoucí ponorkovou nemoc. Nastává klasická situace: Italka, ač nemusí do zaměstnání a má relativně všeho dost, je otrávená, hádavá a manžela trestá odpíráním sexu.
Ten - udřený a uhoněný, nechápe, co té jeho ženské nevděčné chybí, naštve se a jde hledat štěstí jinam. Zájem (třeba hraný) skromné české holky je pak pro něj hotovým požehnáním. Otevře jí svou náruč, peněženku a postavení a chvilku to i klape. Česká holka je nad nezvyklým blahobytem u vytržení a mužíčka nosí na rukou. Po pár letech v domácnosti ale začne kysnout a brblat... A dál už to znáte!
Jenže asi ještě na kysnutí českých holek nedošlo, protože zájem o ně jsem zaznamenala i loňské léto: známí jezdili po Sicílii autem a svezli asi pětačtyřicetiletého chlapíka, kterému se porouchal vůz. Byl to podnikatel a spěchal na schůzku. Moc známým anglicky děkoval a když zjistil, že jsou Češi, hned je prosil, zda by mu nesehnali českou manželku odpovídajícího věku. Na vzhledu prý tolik nezáleží, hlavně když to bude Češka! "Ne že by se mi ty vaše krásné mladé holky nelíbily, ale co já bych ve svém věku s takovou dělal? Já se spokojím s šikovnou paní do čtyřiceti let!" prohlásil skromně sicilský podnikatel a myslel to vážně. Takže, dámy - pořád máme šanci!
Po předchozích řádcích se vám asi musí Itálie jevit jako mužský stát. A ono to tak do značné míry je. Zvláště na jihu ženy moc výsad a práv nemají.
Jak jsme mohli v našem letovisku vypozorovat, děti jsou tu milovány a mohou všechno. Chlapci a děvčata běhají (nebo spíše jezdí na mopedech) dlouho do noci, posedávají v kavárničkách a ve vší počestnosti randí dle libosti. Po svatbě má ale děvče utrum. Venku mladou ani starou ženu samu často nepotkáte. Oděny v tmavé šaty (což je zdejší zvyk - vzhledem k počasí pěkně odporný) vyběhnou maximálně na nákup. Nějaké špacírování a klábosení na ulici tu nepěstují. Zato pánové vyrážejí do taveren a vinárniček denně. Na rozdíl od českých mužů ovšem nechlemtají hektolitry piva až do vygumování mozků, ale ucucávají vínko a decentně klábosí. Být opilý, to je v Itálii těžká hanba.
Když jsem tohle všechno viděla, začala jsem Italky litovat. Chudinky, být takhle pod pantoflem mužského, to je hrůza! říkala jsem si. Jenže...
Při jedné večerní procházce jsme se usadili na lavičce a pozorovali cvrkot. K domu před námi došel muž důchodového věku a začal pohvizdovat. Byl to patrně signál, protože v přízemí se ihned otevřely balkónové dveře a vyšel jeho kamarád. Pán pod balkónem mávl rukou na pozdrav a volal asi toto: "Tak vyrazíme na jedno, kámo? Přece jsme se domluvili!"
Muž na balkóně přiložil ukazovák k ústům: "Nekřič tolik, já to ještě neřekl ženě!" a pohodil hlavou směrem do bytu. Konspirace jim moc nevyšla. Na balkóně se znenadání objevila statná Italka - určitě ona obávaná choť, na hlavě natáčky, na těle tmavě zelený župan - no jako by vypadla ze starých italských filmů - a spustila bandurskou: "Já vám dám chlastat, já vám dám tavernu, to budete koukat!" zahrozila pěstí z balkónu a pak popadla manžílka za límec a vtáhla ho zpět do bytu. Ten stačil ještě hodit schlíplým a provinilým úsměvem po svém příteli, a pak už asi jen dostával kapky. Kamarád pod balkónem se celý zmenšil - jako zajíc načapaný v zelí, a pelášil pryč.
Z toho soudím, že to s Italkami a jejich podřízeností nebude tak zlé. Třeba se ozve nějaká česká žena, která si to vyzkoušela na vlastní kůži, co říkáte? Tak zase příště!