Článek
To vedro mi leze na mozek, kamarádi. Lidé prý mohou být podrážděnější a roztržitější, píší v novinách... Až do posledních dnů jsem, vyjma hektolitrů potu, zcela neúměrných své tělesné konstituci, nic takového nepociťoval. Včerejší "kauf" srpnového čísla maminky (s hrdým otcem M.Vieweghem na obálce) za 539Kč mě ovšem značně povytočil.
Nejsem skrblík, občas nějakou tu korunu rád pustím, pokud je z čeho, což častěji a častěji spíše není, ale to je jiná. Teď jsem se ale plácl přes kapsu! Při přestupu z busu 233 na 140 jsem si zkrátil čas na zastávce žádostí o ono zmíněné, čerstvé číslo manželčina oblíbeného čtiva. (Maminka, Rodiče, Betynka - to jsou naše písmenka...) Vysmátá, mladá copánkářka za pultem odkývla, že jí platba 39Kč tisícovkou nevadí a zpátky má. Vrácený obnos putoval zcela mechanicky do levé zadní kapsy kraťas, protože mezitím dorazivší 140tka už, už dovírala dveře.
Až v ní jsem zjistil, že mě drahá dívčina z naší poslední tisícovky do výplaty zkrouhla o pět stovek - nevrátila mi 961Kč, anóbrž 461Kč! Já vůl! Já blbec! Proč si to nekontroluji, proč si to nekontroluji! Vracet se nemělo smysl, takovou dávku naivity nemám. Lačně jsem tudíž prolistoval stránky o Vieweghově čerstvém otcovství (i ty, Brute?!) a v duchu se vázal k mučednickému kůlu. (Neberte to, každá stránka, nepočítaje obálku, mě tak přišla na 4,81Kč, oj!)
To ještě předtím, před odchodem ze zaměstnání, se mi podařilo do ruda rozpálit (ovšem vzteky - a právem) firemní účetní, která přišla slušně požádat, o dořešení splátky mé starší půjčky. Prskal jsem, vykrucoval se a vůbec se choval jako idiot. Horko, horko, horko! Alespoň, že jsem v sobě našel zbytky dobrých mravů a došel se za pár minut omluvit za své frackovství. Uff, rád bych to svedl na horko, ale na to se moc znám. No, něco na tom, možná...
Ono mi to vůbec nějak neštimuje. Ta vedra. Je to tím, že jako dítě jsem je lépe snášel a měl jiné radovánky nebo jsou ty dnešní fajruňky opravdu tak nějak hnusnější, chemičtější, skleníkovější? Ono pětatřicet stupňů nezní teoreticky až tak příšerně, ovšem když do nich vylezu z domu, dostanu takovou facku, že mám zase chuť rychle dát zpátečku!
S malou jezdíme s kočárem až večer, když to jakž takž poleví. V teplotách nad 25 stupňů prý pro mimča není vůbec radno spát! Když vídám maminky, kterak smaží na ulicích v poledne v golfáčích své potomky, nehledě na vyprahlé sluneční louče, po očku kontroluji, zda už ten jejich človíček není uzený.
I koupil jsem větrák, ty levnější zmizely z obchodu během několika hodin, pro mě se na polici krčil poslední z těch dražších. Fuk jako fuk, van jako van. Iluze chladného vzduchu rozmetávaného po ložnici mým dvěma pokladům přeci jen trošinku ulevila v nejhorším. Naštěstí v našem starém, cihlovém domě, s vysokým stropem, se drží spíše chládek. Tedy držel, teď už funí z posledního, za podpory větráku.
P.S. Jo, a Vieweghu, těch pět stovek si budu pamatovat :o)
