Zdeněk Piškula: Stereotyp mě ubíjí

Dotočil jste film Aristokratka ve varu, kde hrajete mladého šlechtice. Bavilo vás to?

Ano a moc. Natáčení bylo zábavné a příjemné stejně jako to první, tedy Poslední aristokratka. Ani tentokrát žádné rušivé momenty neproběhly. Komedie, které dělá Jiří Vejdělek, mají tendenci udržet na place pohodu.

Jste i vy divákem komedií?

Jsem, myslím ale, že to je velice těžký žánr a že se dělá málo dobrých.

Jsou nějaké, které vás ovlivnily?

Jako kluk jsem měl několik oblíbených. Například Kokosy na sněhu nebo Trhák pana Bowfingera.

Ve filmu Aristokratka ve varu hraje i vaše bývalá partnerka Simona Lewandowska. Jaké bylo vaše setkání na place?

Úplně v pohodě. My se kamarádíme.

Jaký máte názor na aristokracii?

Myslím, že to je přežitek. Domnívám se, že tento stav státy udržují jen z úcty k tradici. Ale za mě je to pasé.

Loni v září jste získal angažmá v Národním divadle. Jak se to stalo?

Zkoušel jsem v létě na shakespearovských slavnostech s duem SKUTR, které po umělecké stránce vede ND. Sedli jsme si. Nabídli mi roli rytíře Dancenyho. Po této spolupráci jsme si řekli, že budeme pokračovat, a oni mi nabídli angažmá.

Je dnes angažmá v Národním divadle pro mladého herce stále tou nejvyšší metou?

Punc, co Národní divadlo mělo, tam pořád je, ale trochu se už v dnešní době stírá. Je mnoho jiných skvělých divadel, na jejichž jevišti je taky moc fajn stát. Ta výsost už nepatří jen Národnímu divadlu. Pro mě osobně to čest ale je a podle toho, jak reagovala rodina a kamarádi, tak i pro mnoho jiných lidí.

Národní divadlo by mělo být tradičnější scénou, ale i to se mění. Inovace v ní nechybí. Někdo říká, že je jich až moc. Jak to vidíte vy?

Jsem svým zaměřením asi spíš liberál, ale není to tak, že bych úplně nectil tradice. Mám je rád, ale konzervativní nejsem. Národní divadlo konzervativní být má, ale má tři scény, tři budovy, z nichž jedna je ryze experimentální, a to je Nová scéna. Stavovské divadlo osciluje mezi Národním a Novou scénou, co se produkce týče. Doba se vyvíjí a posouvá, je rychlá a moderní a divadlo by to mělo odrážet.

Kontinuita by ale taky měla být zachována, nebo ne?

Mnoho věcí, které se v Národním divadle uvádějí, jsou úplně klasické. Například Stroupežnického Naši furianti nebo Čapkův Hordubal.

Ve filmu Aristokratka ve varu se děj také točí kolem tradic. Těch velikonočních. Berete i vy pomlázku do ruky?

Pomlázku do ruky beru jen z úcty k tradici, a protože vím, že kdybych nepřijel vyšupat rodinu, tak budu za černou ovci. Jako malý jsem to samozřejmě vnímal jinak. Hledání sladkostí po zahradě byla pro mě větší zábava.

Kvůli Národnímu divadlu jste opustil Městská divadla pražská. Bylo to po čtyřech letech tamního angažmá těžké loučení?

Byla tam skvělá parta lidí a já si našel blízké kamarády. Z tohoto hlediska to skutečně bylo složitější. A těžký taky byl fakt, že člověk přijde o jistotu stálého příjmu. Ale já věděl, proč to dělám, proč odcházím.

Proč tedy?

Protože jsem cítil, že chci mít určitou míru svobody a právo rozhodovat, co chci a co ne. V angažmá je to těžší, člověk musí být věrný divadlu a za dost málo peněz. To je málo funkční model, mám pocit.

V Národním jste také v angažmá, nebo ne?

Ano, ale v Městských divadlech na mě té práce už bylo moc. Začal jsem tam chodit spíš do práce než za zábavou, tedy abych šel skutečně hrát. To se pak samozřejmě mohlo podepsat i na výkonech. Cítil jsem, že se potřebuju nadechnout a osvobodit.

Jste vysoký modrooký blonďák. Ocitl jste se díky tomu v nějaké herecké škatulce?

To je asi možné. Ve filmovém světě jsem se skutečně v nějakém šuplíku ocitl. Ale v tom divadelním ne, tam hraju široké spektrum postav a charakterů. U filmu to chce ještě chvíli čas, než mi budou chodit charakternější role.

Takže před kamerou jste nejčastěji milovníkem?

Ano, je jednodušší mě zařadit takto. Zatím.

V divadle jste si zlouna už zahrál?

Ano, hraju Roberta Zucca v Divadle Komedie. Je to alternativnější představení hodně protknuté pohybem. Je to na motivy skutečného příběhu, kdy v devadesátých letech minulého století v Itálii žil mladý kluk, bylo mu třiadvacet a studoval politologii. Najednou zničehonic zabil svou mámu a tátu. Byl potom sedm nebo osm let na útěku, na němž zabil dalších sedm lidí. Takový mladý psychopat. Prchal před zákonem přes tři státy a zajímavé je to v tom, že se na útěku stal celebritou. Lidé zakládali jeho fankluby a on se rád předváděl. Například když prchal před policií ze střechy, ještě se u toho předváděl před paparazzi. Široká veřejnost ho adorovala, ale byl to prachobyčejný vrah.

Dovedete pochopit, že společnost obdivuje psychopata?

Děje se to. Z Kajínka se taky stala celebrita. Nevím, čím to je, a prostě se to děje a není to úplně výjimečné.

Setkal jste se někdy s nějakým psychopatem?

No jasně, vždyť dělám divadlo, takže psychopat je každý druhý režisér. (směje se)

Říkal jste, že role Roberta Zucca je pohybově náročná. Hodila se vám průprava ze StarDance, kterou jste před šesti lety vyhrál?

Ani ne. Mně spíš pomáhají dobré geny, mám pohyb v krvi. Moje babi závodně tančila a obecně se všichni v naší rodině umějí nějak přirozeně hýbat.

Pověsil jste po StarDance tanec na hřebík?

No čaču si zatančit nechodím. Ale když to jde, přirozeně si zatancuju. Třeba na mejdanu. Ale že bychom někam s partnerkou vyrazili na standardní, latinskoamerické tance, tak to ne. V naší generaci se chodí spíš do klubů a tam se tančí na techno. A to mám rád.

Vaše generace taky ujíždí na sociálních sítích. Jaký k nim máte vztah?

Sociální sítě mám, ale snažím se na nich nebýt moc často. Moc je neřeším. Ale na druhou stranu je skvělé, že díky sítím máme možnost vidět, co se děje na druhém konci světa.

A pokud se ocitnete někde, kde není internet, jak to nesete?

Jsem rád. Když jsem na chatě, telefon vypnu a hodím ho na dno tašky. Mám od něj klid a rozhodně si nekoušu nehty, že nevím, co se asi děje na Instagramu. Naopak je moc fajn, když člověk nemá telefon v zorném poli a neřeší ho. Sám se sebou v tichu jsem moc rád. Tedy většinou. Ale je to víkend, nestalo se mi to po dobu sedmi dní. To bych se možná zbláznil. (směje se)

Máme krátce po novém roce, dáváte si nějaké novoroční předsevzetí?

Ne, protože jsem pak naštvaný, že to nikdy nevyjde. Snažím se věci měnit průběžně během roku.

V čem na sebe kladete nejvyšší nároky?

Chci se vzdělávat hlavně ve svém oboru. Přemýšlet nad každou novou postavou, více koukat na filmy, abych měl přehled o tom, kam se herectví ubírá. Zúčastňuju se i hereckých workshopů, tam mě to moc baví. A taky se chci orientovat ve světovém dění, které mi není lhostejné.

Že jste herec, vám partnerský vztah ulehčuje, nebo naopak?

Moje přítelkyně studovala produkci na DAMU a pak se dlouho věnovala kostymérství u filmu. Je na nepravidelný režim zvyklá a naprosto ho chápe. Nevím, zda herectví je ve vztahu překážka, nebo ne, ale myslím, že bychom byli šťastní, i kdybych byl účetní.

O co usilujete?

Mám představu, jak bych svou práci chtěl provozovat, aby to bylo udržitelné a slučitelné s rodinou a osobním životem. Nerad bych byl ten herec, co je šestnáct hodin v práci a rodinu vidí jen jednou týdně. Chtěl bych si to zařídit tak, abych měl víc času a tolik peněz, abych mohl jednou uživit rodinu. A neřešit, zda máme na dovolenou. Chtěl bych i víc točit, protože mám pocit, že se česká kinematografie po letech stagnace zvedá ze země. Nějaký čas to v ní bylo celkem plytké, bez originality, ale to se teď mění a já bych toho rád byl součástí.

Tedy byste rád dostal jinou roli než milovníka?

Ano, rád bych dostal obsáhlou práci a moc bych si přál, aby se mi z ní nestával stereotyp. To je něco, co mě ubíjí.

Zažil jste ho někdy?

Ano, třeba ve sportu. Věnoval jsem se naplno fotbalu, a to se jezdilo na tréninky a soustředění. Tréninky byly i pětifázové, a to není nic pro mě. Vyhovuje mi roztříštěný čas, kdy třeba mám volno ve středu a ve čtvrtek a v pátek večer hraju. Baví mě, když je to rozmanité.

Nechybí vám sport?

Sportuju, jak to jde. Je to pro mě forma meditace. Rád si zahraju i basket, jednou dvakrát týdně. Hraju ho od natáčení filmu Zlatý podraz, který je z basketbalového prostředí. Začal jsem se ho učit a chytl mě natolik, že ho hraju dodnes.

Máte před sebou roli v dramatizaci románu Klause Manna Mefisto. V čem je příběh ambiciózního herce proplouvajícího totalitním režimem inspirativní?

Je to aktuální téma a bude vždy, protože funguje jako strašák toho, co bylo a co může být. Co nikdo nechceme a na co bychom si měli dát pozor. Je to nesmrtelné téma, ale díky tomu, co se děje ve světě, stále aktuální.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Národní divadlo, Divadlo Komedie