Hlavní obsah

Vojta Dyk: Špatné vzpomínky zabalím a odložím

15. 8. 2021, 7:05
Právo, Dana Braunová

Je obdařen mnoha talenty, je pohledný, usilovný, přemýšlivý, úspěšný ve všem, do čeho se dosud pustil. Od zpěvu po hraní v divadle i před kamerou. A také v osobním životě. S pozorností, kterou to přináší, se Vojta Dyk ve svých šestatřiceti naučil zacházet.

Foto: Petr Horník, Právo

Vojta Dyk

Článek

Tohle léto pro vás úplně oddechové není, že?

Není, ale turné na přelomu července a srpna je pro mě obrovská radost. Dvakrát jsem posouval termíny, američtí muzikanti, se kterými jsem před dvěma lety natočil v New Yorku desku D. Y. K. nemohli kromě Ondřeje Pivce (aktuálně nejúspěšnější český jazzový klávesista, žijící v USA) přijet.

Musel jsem dát dohromady novou kapelu a jsem z ní nadšený. Celé to vychází ze mě a Ondry Pivce, který mě muzikantsky nesmírně baví. Spousta lidí umí hrát na nástroj, ale on jím je. Jsem zvědavý, jak budou lidi na koncertech reagovat, a zda vůbec přijdou. Zda převládne strach, nebo touha se bavit, setkávat se.

Čeká na diváky koncertů překvapení? Uvidí jiného Vojtu Dyka?

Myslím, že jo. Jsou to věci, které mám v srdci nějakých patnáct sedmnáct let. Byl jsem kdysi na koncertě Borise Urbánka (jazzový pianista) s Michalem Žáčkem (jazzový saxofonista), kterému jsem říkal, jak bych chtěl udělat vlastní kapelu. Po letech to uskutečňujeme.

Pozval jsem další lidi, které mám rád, a kteří tomu mohou vtisknout něco scénicky divadelního, jako je Rosťa Novák z La Putyky a jeho žena Kristýna Záveská, která si vzala na starost kostýmy, nebo Pavla Kamanová, která dělá scénografii.

Jaký žánr tam převládne?

Chtěl jsem vytvořit něco ze sebe, a protože nejsem jen rockový či popový, nebo jen jazzový či swingový. Mě toho baví hrozně moc. Prvotním kritériem je, aby se diváci mohli pobavit, zaposlouchat do dobré hudby a dobrých textů, které se mnou dělala Latoya Kennedy. V angličtině. Jeden můj český, velmi intimní text tam snad ale taky zazní.

Když jste zmínil Rosťu Nováka, napadlo mě, že by měl radost z toho, jaké akrobacie předvádíte se ženou Táňou na Letní scéně Ungeltu ve hře Slepice na zádech.

Táňa je gymnastka, já, skoro dvoumetrový, moc ne, ale vedle ní mě to baví. Hodně nám v tom pomohl choreograf Marek Zelinka i režisér Jaromír Dulava, který, ač se nezdá, je neuvěřitelný gagman.

Jak jste se dali dohromady?

Když Milan Hein nabídl Táně, která v Ungeltu hraje s Jirkou Langmajerem drama Skleněný strop, další spolupráci, chtěla po covidu něco zábavného oddechového, co by ale zároveň nebylo blbé.

Poslali jí několik her, vybrala si Slepici na zádech a dala mi to přečíst, jestli bych do toho šel taky. Byl jsem rád, protože když jsme před lety skončili společné hraní Bláznivého Petříčka, chtěli jsme zase spolu být na jevišti. No a pak padla jasná volba na Lálu Dulavu jako na režiséra, páč to je prostě génius.

Foto: Jan Malíř

V bláznivé komedii Slepice na zádech se na scéně Divadla Ungelt vyřádí se svou ženou Tatianou.

Jaké je hrát s nejbližším člověkem? Chtěl byste si to brzy zopakovat?

Určitě si teď dáme pauzu. Nebylo by zdravé, aby si nás lidi zafixovali, že hrajeme pořád spolu. Navíc mám ještě hudbu, natáčení, divadlo si vždycky dávkuju. Chtěl bych si zachovat radost z toho, že s Táňou můžu hrát. Beru ji nejen jako skvělou a krásnou ženu, ale i jako neuvěřitelnou herečku. Neznám jinou, která by dokázala zahrát tak neuvěřitelnou škálu uvěřitelných postav jako ona.

Dostane roli ušlápnuté holky, čertice, feťačky, praštěné ženské a ona to s prstem v nose dá. Je radost s ní hrát, pokaždé se na to těším.

Vaše léto je i ve znamení natáčení seriálu Pan profesor, který na podzim uvidíme na Nově a kde hrajete titulní roli.

Je to hodně intenzívní práce, baví mě to, už jenom kvůli všem spolutvůrcům. Chtěl jsem si zase vyzkoušet, jestli jsem tak intenzivní práci nezapomněl. Rozkoukal jsem se rychle. Ale je pravda, že ze mě asi seriálový herec jen tak nebude. Je to prostě úplně jiný druh práce. Hrozně rychlý. A já na všechno potřebuju trochu víc času.

Zamýšlíte se v roli oblíbeného gymnaziálního profesora nad svými pedagogickými schopnostmi? Máte doma dva teenagery, kteří rostou do věku, o kterém seriál pojednává.

Já když začnu mluvit, tak všichni vypínají. Mé pedagogické kvality doufám docení, až budou trochu větší. V tomhle školním roce, kdy jsme byli odkázáni nejen na počítače, ale i na naše základní vzdělání, jsem ještě tak tak stačil tomu nejmenšímu, který chodil do druhé třídy. Hraju sice profesora chemie a fyziky, ale právě tam jsem vzpomínal hodně.

Nejmenší Lojzík by každému všechno vyplnil. Ponoukáme ho, aby udělal i něco nesprávného

Řešíte už doma pubertální vzpoury?

To si pište! Nejsou to žádné extrémy, a bylo by špatně, kdyby si tím všichni nějak neprošli. To, jak to s nimi mlátí, je vlastně zábavné, když na to můžete nahlížet po čase s odstupem. Snažíme se s Táňou se navzájem kompenzovat, když ona má rodičovské nervy, snažím se zůstat v klidu, a naopak.

Foto: Petr Horník, Právo

Při natáčení seriálu Pan profesor, kde hraje titulní roli.

Jakou jste měl pubertu vy?

Mám pocit, že jsem jí do patnácti pořádně neprošel. Pak ano. Byl jsem ale většinou nekonfliktní, a to mi asi zůstalo. Nejmenší Lojzík je v tom asi dost po mně, ten by každému všechno vyplnil. Jeho se naopak snažíme ponoukat, aby udělal i něco nesprávného.

U vás jistě hrálo roli, že jste vyrůstal v intelektuálním prostředí, zpíval jste ve sboru…

Literatura a hudba mě obklopovala odjakživa. Hudba hlavně klasická a jazzová. Paradoxně jsem však hudebně vyrůstal na Twenty 4 Seven (holandská diskotéková skupina, která se proslavila v 90. letech), Carmině Buraně (Orffova kantáta vycházející ze středověkých písní) a Nirvaně s Kurtem Cobainem. Tahle nezkombinovatelná kombinace se projevuje i na tom, co teď sám dělám.

Hudba je zásadním tématem ve filmu Il Boemo, kde ztělesňujete slavného českého skladatele druhé poloviny 18. století Josefa Myslivečka.

Vlastně si na covid nemůžu stěžovat, za minulý rok jsem natočil dva filmy, které jsem si moc přál. Přál jsem si, aby ke mně chodily role, které mě někam posunou, kde nejsem za nějakého jalového hezouna. Věděl jsem, že aby to ke mně mohlo přijít, musím na to udělat prostor, uklidit v sobě, zamést. Typ rolí, které jsem zmiňoval, jsem začal odmítat. Opravdu se pak zanedlouho ozval Vašek Kadrnka, který chystal film Zpráva o záchraně mrtvého. Zanedlouho mě přizval Petr Václav k filmu o Myslivečkovi.

Myslivečka u nás nezná moc lidí, ale ve své době byl megastar, něco jako Michael Jackson. Petr Václav se jím hrozně moc zabýval, dlouho v něm to téma zrálo a na filmu to je vidět. Točili jsme mimo jiné v turistů zbavených Benátkách, byly to magické zážitky. Mnohdy až duchovní.

Ve filmu hovoříte italsky. Jak vám to šlo?

No já nevím, protože italsky neumím. To byste se musela zeptat ostatních italských herců. Měl jsem dvě jazykové koučky. Jedna mě připravovala tady, při natáčení na mě dohlížela jiná. Nedaly mi nic zadarmo. Taky tam mluvím německy. Česky jsem měl jedinou scénu.

Foto: Mimesis film, s. r. o.

S italskou herečkou Barbarou Ronchiovou ve filmu o českém skladateli Josefu Myslivečkovi Il Boemo.

Jak vzpomínáte na natáčení Zprávy o záchraně mrtvého, která bude v srpnu uvedena na karlovarském festivalu?

Řekl bych, že Vašek Kadrnka bere film jako svým způsobem meditaci. Nejde naproti divákovi, chce, aby divák přišel za ním. Nechtěl po nás, hercích, abychom projevovali emoce vnějším způsobem. Všechno muselo být uvnitř. Byla to práce, se kterou už se těžko někde máte šanci potkat, protože tak extrémní niternost a minimalismus hereckého projevu se často nevyhledává.

Je to vlastně příběh Kadrnkovic rodiny. Jeho otec upadl po mozkové příhodě do kómatu a jeho syn a manželka, které hrajeme se Zuzanou Mauréry, za ním chodili do nemocnice a promlouvali k němu. Přestože mu lékaři nedávali velkou naději, tatínek se probral a chodí, mluví. Malý zázrak.

Vy sám máte tatínka (literární historik a spisovatel Radko Pytlík) ve velmi požehnaném věku. Ovlivnilo to nějak váš přístup k roli?

Jen podprahově. Podobnou zkušenost naštěstí nemám. Vašek Kadrnka natočil o vztahu otce a syna i svůj předešlý film Křižáček. Při našem setkání ho zaujalo, že si s tátou občas píšeme dopisy. Člověk si tak líp tříbí myšlenky, než když to je elektronickou formou. Když jsme pak dva měsíce točili v Olomouci, měl jsem čas si uvědomovat vztah se svým otcem, a vztahy otců a synů vůbec. Osm let jsem vlastně synem i otcem.

Soukromí je to nejcennější, co máme. Společně se svobodou a láskou

Když zmiňujete, že si se svým třiadevadesátiletým tatínkem píšete dopisy, nijak mě to nepřekvapuje, protože je o vás známo, že nejste příznivcem elektronické komunikace ani sociálních sítí.

Nesnáším to! Samozřejmě telefonuju, když potřebuju, ale Instagramu nebo Facebooku se vyhýbám. I díky nim lidstvo hloupne, otupuje, ztrácí vyjadřovací schopnosti i představivost. Chápu, že to může být platforma, jak na něco pozvat, ale nechci tam trávit život.

Slyším pořád, že bych měl, že tak můžu prodat víc lístků, ale já tomu nevěřím. Hlavně bych nikdy nesdílel nic ze svého soukromí. Co nám nakonec na tomhle světě zbývá? Všichni jsme pořád přes telefony monitorovaní, kdokoli si o nás vyhledá jakoukoli informaci, takže naše soukromí, odehrávající se bez telefonu, si musíme uchránit. Je to nejcennější, co máme. Společně se svobodou a láskou.

Foto: CinemArt

Ve filmu Václava Kadrnky Zpráva o záchraně mrtvého, který uvede karlovarský filmový festival.

Ochrana soukromí musí být ve vašem případě dost velká dřina.

Není. Máme to s Táňou naštěstí nastavené stejně. Nic ze soukromí naší rodiny nejde ven. Proč by mělo.

Letní scéna Ungeltu, turné, natáčení Pana profesora. Vy si to léto moc neužijete. Nebude osmiletému Lojzíkovi tatínek scházet?

Ten to, řekl bych, asi přežívá líp než tatínek bez Lojzíka a vůbec bez všech kluků. Samozřejmě mě to trápí. Únava je jedna věc, ale jsem zvyklý být hodně s rodinou, mít ta náročnější období kratší. Takhle to teď táhnu dlouho, je to náročné i psychicky. Ale nijak si nestěžuju, je to pouze fakt.

Co s kluky děláte společně? Možná bych se mohla zeptat, v čem těm starším pořád stačíte?

Zatím ve všem! Co se týče sportu, určitě. Všichni tři našli zálibu v basketu, já ho nikdy nehrál, nikdy to nebyl sport mých snů, ale našel jsem k němu cestu a naučil jsem se i smečovat do koše. Začalo mě to bavit, a jak můžu, hraju s nimi. Na basketu ujíždějí hlavně Cyril s Lojzou. Šestnáctiletý Fanda má svoje zájmy, no má už zkrátka holku.

V čem jim ale nestačím, tak to je v mluvě. Slyším od nich slova, která nevím, co znamenají. To tak teď ale mají všichni rodiče.

Češtině se v téhle době úplně nedaří.

Jak u koho. Když někdo promluví, poznáte, co čte, či spíš, zda čte. Jestli třeba Jáchyma Topola, nebo… no, nechci žádného českého autora urazit. Čeština se dnes hodně liší.

Někteří spisovatelé si dávají záležet a mají obrazotvorný jazyk, pro čtenáře inspirativní a obohacující, jiní používají užitkovou češtinu. Mám naštěstí ve svém okolí dost těch prvních. Vedle mého otce třeba profesor Miloš Horanský (divadelní režisér a básník, nar. 1932), to je, jako když posloucháte hudbu.

Osobní setkání je přece v nás hluboce zakořeněné, přebije to cokoli, co vidíte na YouTube nebo Instagramu

Čeština je však obecně stále agresívnější na úkor malebnosti a poetičnosti.

Je agresivita i ve vašem oboru, v herectví? Působíte spíš jako uzavřený člověk. Nejste v nevýhodě?

Dokážu být dost otevřený. Nejsem vyložený introvert, ale ani extrovert. Nejspíš introvert s extrovertními sklony. A jsem člověk, který miluje ticho. Miluju taky tanec, je to pro mě osvobozující vyjádření, objevil jsem s Táňou tenhle svět. V párovém tanci máme sice boky v úplně jiné výšce, ale zbožňujeme to. Dřív jsem to zas tak rád neměl.

Foto: ČT

S bývalým kolegou ze skupiny Nigthwork Janem Maxiánem vystoupil na benefičním Koncertu pro Moravu.

Měla jsem spíš na mysli vaši rezervovanost, pokud jde o sebeprezentaci.

Snažím se dělat tak, aby zážitek z toho, co předvádím na jevišti, vydržel až do dalšího koncertu, a nemusel tím pádem plnit stránky novin. A až budu cítit pnutí zase s něčím vyjet, aby si lidi řekli: minule to bylo skvělý, jdeme zase a řekneme o tom i támhle Frantovi.

Ono stejně nic jiného nezbývá. Osobní setkání je v nás přece hluboce zakořeněné, přebije to cokoli, co vidíte na YouTube nebo Instagramu. Na to spoléhám!

Snažím se žít v přítomném okamžiku. Většinou nemám nepříjemné vzpomínky ani na nepříjemné věci

Nesnažím se toho dělat tolik - i když to zrovna teď tak nevypadá - chci dělat jen tolik koncertů, abych se na ně mohl těšit. Je to pak erupce radosti, že můžu hrát, že to vybudí k výkonu, který lidi osloví. Intenzivní a kratší je lepší než dlouhodobé a mdlé.

To, co děláte, jak v hudbě, tak v hraní, stejně pozornost přitahuje. A nemalou, i se vším protivným, co se na to nabaluje.

Spousta „novinářů“ jsou dneska opisovači Instagramu. Bulvární novináři přece musí být lidé, kteří nejsou spokojení se svým vlastním životem, takže dělají to, co dělají. Nedovedu si představit, že by někdo dělal bulvár z přesvědčení. Škodit, lhát a pomlouvat není poslání, se kterým se někdo narodí.

Já naštěstí rychle zapomínám, špatné vzpomínky zabalím a odložím. Táňa mi vždycky říká: „Jak je možný, že jsi zapomněl, co ti tenhle člověk udělal?“ Já si to ale opravdu nepamatuju. Snažím se žít v přítomném okamžiku. Každopádně většinou nemám nepříjemné vzpomínky ani na nepříjemné věci.

Možná to je součást vašeho genetického vybavení. Váš třiadevadesátiletý tatínek si asi taky vybírá ze života jen to pozitivní.

Máte pravdu. Ptal jsem se ho třeba na Pražské povstání v roce 1945. Vypadalo to z jeho vyprávění spíš jako pohádka s dobrým koncem. Když se stane něco tragického, musí se s tím pracovat. Ti, co zažili opravdové hrůzy a neštěstí, věří, že všechno mělo nějaký smysl. Tedy, já to tak aspoň pozoruju. Musí si nasadit růžové brýle.

Foto: Profimedia.cz

S životní partnerkou (tehdy ještě Vilhelmovou), maminkou Věrou Dykovou a tatínkem Radko Pytlíkem na snímku z roku 2017.

Když jste v nějakém průšvihu, spatřujete to jako neřešitelné a nic jiného zrovna neexistuje. Vyhodí vás z práce, prožijete měsíce totálního pekla. Když si na to vzpomenete za deset let, žijete už úplně jiný život. Víte o tom, co se stalo, ale berete to spíš už jako ponaučení než nějakou fatalitu.

Vojta Dyk v 5 bodech

  • Narozen: 23. 7. 1985 v rodině literárního historika Radka Pytlíka a nakladatelky Věry Dykové z rodu básníka Viktora Dyka.
  • Studium: Konzervatoř Jaroslava Ježka a herectví na DAMU.
  • Ocenění: Cena Alfréda Radoka v roce 2009 (objev roku), o tři roky později cena Anděl (zpěvák roku). V roce 2019 Cena Thálie za titulní roli muzikálu Legenda jménem Holmes.
  • Hudební kariéra: Šest let zpíval ve skupině Nightwork, od roku 2013 vystupuje s brněnským B-Side Bandem.
  • Rodina: S herečkou Tatianou Vilhelmovou se oženil v roce 2019, mají spolu syna Aloise. Společně vychovávají Tániny děti z prvního manželství Františka (16) a Cyrila (13).

Reklama

Související témata:

Výběr článků