V sázkové kanceláři vyhořela, našla se v sociální práci. Začátky ale byly těžké

„Ahoj, Evi, dobré ránko. Co je tady nového?“ zdraví svou kolegyni padesátiletá Dana Kondrová, které právě začíná dvanáctihodinová služba v Azylovém domě v Mostě.

O půl osmé ráno si přichází přebrat směnu a zajímá ji, co se dělo přes noc a jaký je plán na dnešní den. „Vše v pořádku, klidná noční, žádný příjem. Doufám, že bude i dneska klid,“ odpovídá jí kolegyně.

Paní Dana je už přes pět let sociální asistentkou. Do aktuálně devítičlenného týmu se dostala úplnou náhodou. „Pracovala jsem v sázkové kanceláři a už jsem tam prožívala syndrom vyhoření. Potřebovala jsem pryč,“ popisuje.

O volném místě v sociálních službách jí pověděla dcera, která v mosteckém domě vykonávala praxi do školy. „Jednou mi doma řekla: ‚Mami, zkus to, to by bylo přesně pro tebe!‘ Tak jsem to zkusila,“ vzpomíná, jak došlo k výrazné změně její kariéry.

V azylovém domě se stará o ženy v tísni, často matky s malými dětmi. „Přicházejí sem většinou ženy, které z nějakého důvodu ztratí střechu nad hlavou. Většinou je to proto, že je opustí partner, a ony to nezvládají finančně. Někdy sem přijdou ženy přímo z ulice,“ popisuje.

Setkává se tady často s pohnutými lidskými osudy. Sama v minulosti zažila, jaké to je zůstat s dítětem sama. Některé z žen se k nim do „azyláku“ dostávají i opakovaně.

„Je pravda, že ten první rok práce pro mě byl nejtěžší. Nevěděla jsem, jestli tady vůbec zůstanu. Brala jsem si totiž příběhy klientek k srdci až moc, bylo mi líto hlavně dětí. Říkala jsem si, že takhle nemůžu pokračovat, že by mě to zničilo.“

Postupně se však naučila „netahat si práci domů“ a umět si „vyčistit hlavu“. Třeba sportem, cvičením nebo ručními pracemi, při kterých něco kreativně vyrábí. Různé aktivizační programy vymýšlí i pro zdejší ubytované, především děti. A další nápady už nosí v hlavě.

„Moje práce tady obnáší starost o provoz domu, okrajově sociální práci, jsem nápomocná sociální pracovnici i panu vedoucímu. S klientkami hledáme například bydlení, pomáháme jim najít lékaře, školy a školky pro děti, prostě se jim snažíme zpříjemnit pobyt tady,“ upřesňuje náplň své práce.

Mnohdy dopředu neví, co jí který den přichystá, zda bude mít klidnou službu, nebo naopak rušnou. Klientky za ní chodí s nejrůznějšími požadavky, jak jsme se mohli přesvědčit i my během natáčení.

Jednou je to žádost o potravinovou pomoc či hlášení o závadě v jednom z azylových pokojů. Jindy zase pouští klientku k počítači, aby se mohla na internetu poohlédnout po novém zaměstnání.

Anebo s ní paní Dana řeší nemocné dítě. „Copak ti je?“ ptá se dívenky uložené v posteli. „Už třetí den ji bolí ucho. Myslím, že má teplotu,“ říká její matka. „Pojď sem, já tě změřím. Teplotu nemáš. Na ušním jste byly?“ zajímá se pečovatelka.

„My tady v azylovém domě žijeme jako v jedné velké domácnosti, takže tady pereme, vaříme, mluvíme spolu,“ popisuje. „Práce mě určitě baví, kdyby ne, už bych tady nebyla,“ říká rozhodně paní Dana.

„S klientkami to umí, je velice pečlivá, myslím si, že má proaktivní přístup, je to týmový hráč. Jsme rádi, že ji máme,“ říká nám o ní vedoucí zařízení Jan Panocha.

I z výše uvedených důvodů paní Danu přihlásili do národní soutěže Pečovatelka roku 2022. V kategorii Pobytových služeb paní Dana zvítězila. Když ji kolegové brali na vyhlášení cen do Prahy, o jejím umístění na první příčce před ní pomlčeli.

„Byla jsem jediná, kdo nic nevěděl! Takže pro mě to bylo velké překvapení a šok, že jsem vyhrála,“ směje se.

„Když jsem tam slyšela všechny ty příběhy, tak jsem si říkala, že by si cenu zasloužili úplně všichni, protože sociální práce opravdu není jednoduchá,“ zamýšlí se.

„Snažím se mít pozitivní přístup k práci. Udržet si pozitivitu tady v tom všem je taky takový dar,“ myslí si. „Ráda pomáhám, ráda dělám radost, dávám a rozdávám, to mi dělá dobře,“ říká o sobě.

A má to tak nejenom s lidmi, ale i se zvířaty. Miluje kočky a sama má jednu doma. Ve volném čase navíc jezdí za město starat se o toulavé kočky. Do kufru auta naloží s partnerem jídlo i vodu a několikrát do týdne za nimi vyráží.

„Je jich tady asi deset, dokonce jsme si je pojmenovali, podle toho, jak vypadají nebo jakou mají povahu.“ Zpoza plotu tak na nás vykukuje třeba Zrzoun. „Toho jsme nedávno odchytili a léčili jsme mu ouška, to byla procedura!“ vzpomíná Dana Kondrová.

Přítomnost neznámých lidí s kamerou ale partě koček není moc po chuti, jsou bojácné a drží se zpátky. Paní Dana je musí lákat, aby si přišly pro pamlsek. „Koukej, co mám, čiči.“ S partnerem jim vyčistí misky, některé naplní vodou a masem z konzerv a nechají jim je tady. Až odjedeme a budou mít zase klid, samy si prý přijdou…