Lékař podcenil bouli na ruce, jde o vzácnou formu rakoviny. Za léčbou musí Roman do Ameriky

„Tak co, jak se máš?“ škrábe za uchem jednoho ze svých pejsků třicetiletý Roman Čelikovský. Žije v domku v Jesenici za Prahou spolu se svojí ženou Lindou. Ještě před dvěma lety byl Roman aktivní člověk, duší sportovec, který rád jezdil na výlety a trávil čas se svými přáteli. Pak se mu ale život otočil vzhůru nohama.

„V listopadu 2020 jsem si objevil menší bouli na ruce,“ ukazuje na svou pravou horní končetinu. „Nejdřív jsem tomu nepřikládal velkou váhu, ale pak jsem to začal řešit. Šel jsem na polikliniku, kde mi řekli, že to není nic závažného,“ popisuje, co bylo na začátku.

Boule se pořád zvětšovala, a tak navštívil dalšího doktora, který ho konečně poslal na několik vyšetření. Jedním z nich byla biopsie, jež nepřinesla dobré zprávy.

„Oznámili mi, že mám rakovinu měkké tkáně, tzv. rabdomyosarkom. Postihuje hlavně děti a dospívající do 18 let. U dospělých se objevuje velmi výjimečně,“ vysvětluje bývalý skladník a zaměstnanec obce, dnes v invalidním důchodu.

„Je to agresivní typ rakoviny a dost těžko léčitelný.“

Po „psychickém pekle“, jak období stanovování diagnózy a postupu léčby sám nazývá, začalo první kolo chemoterapie. Po devíti cyklech boule zmizela.

„Následoval chirurgický postup, bylo mi odstraněno sedm z dvanácti svalů z ruky, odstraněna lymfatická uzlina a podstupoval jsem ozáření,“ líčí krok za krokem, co se dělo.

Na pár měsíců měl pak sice klid, ale nádor se mu později vrátil. „O něco výš na pravý biceps. Než byl odstraněn, stačil metastázovat na levé žebro a do plic,“ ukazuje nám výrazné jizvy po operacích.

V ruce už nemá stejnou sílu jako předtím a nemůže ani pořádně ohnout všechny prsty. Cvičení prý může pomoct, ale do předchozí formy už se nikdy nevrátí.

Druhé kolo chemoterapie pro něj bylo příliš toxické a málem ho nedokončil, další cílený lék zase vůbec nezabíral.

„Teď chodím na chemoterapii, která probíhá ambulantně,“ říká. Je ale spojena s velkými bolestmi, které se objevují hlavně v noci a nedopřejí mu spánek. Občas je prý rád, že se vyspí hodinu a půl v kuse.

„Musím brát velkou spoustu analgetik a chodit na ozařování, abych se všech těch bolestí zbavil,“ říká usazený v křesle v obýváku tak, aby ho tělo bolelo co nejméně. A ukazuje na velkou mísu na stole před sebou. Jiní v ní mají dobroty k snědku při sledování televize, u něj je zaplněná krabičkami s léky. Ani ten nejsilnější z nich prý občas nezabere.

A aby toho nebylo málo, další boule se mu utvořila na temeni hlavy a nejde přehlédnout.

„Upřímně, měl jsem z ní ohromný strach, jakmile se vám totiž nádor dostane na hlavu, je to hodně těžký boj. Ale prognóza je taková, že se drží jen ve svalech, že neprorostl kostí k mozku,“ snaží se vidět štěstí v neštěstí.

„Jsem rád, že pořád žiju,“ dává mi jasnou odpověď na otázku, jak se teď má a co dělá. Zvládne se sice sám pohybovat, obstarat hygienu a další základní potřeby, někdy ho ale bolesti omezují natolik, že jen leží a čeká, až přejdou. Domov a nemocnice, nikde jinde se teď nepohybuje.

„Můj život se točí hlavně kolem rodiny, manželky a přátel, kteří mě povzbuzují.“ Především jeho žena je pro něj největší psychickou a fyzickou podporou. „Bez ní bych to tady vůbec nezvládl,“ přiznává Roman Čelikovský.

„Starám se o něj od té doby, co jsme se dozvěděli, že má rakovinu. Ale už se jeho stav bohužel dostal do takové fáze, že jsem musela na ošetřovačku a být s ním doma každý den,“ přibližuje Linda Čelikovská.

A ukazuje nám na mobilním telefonu i řadu fotografií z jejich společného života – od svatebních snímků až po fotky pořízené v různých obdobích léčby.

Snad na každé z nich vypadá její manžel trochu jinak, všímáme si: jednou bez vlasů, podruhé s ježkem, někdy pohublý, jindy zase s pár kily navíc. Na každou léčbu reagovalo jeho tělo trochu jinak. Při jedné dokonce jeho vlasy ztratily pigment a zešedivěly.

„Obdivuju ho každý den, je to obrovský bojovník. Neznám nikoho s tak silnou psychikou jako má manžel,“ svěřuje se paní Čelikovská. Naráží na fakt, že i přes všechny obtíže se její muž snaží zůstat optimistou a hledat cesty k uzdravení.

Na onkologii si prý Roman Čelikovský vyslechl neuvěřitelné životní příběhy pacientů. „Někteří z nich boj s nemocí vzdávají, někdo se i smíří s tím, že znamená odchod, konec. Já se s tím smířit ale nechci,“ dodává. Chce bojovat, ať to stojí, co to stojí.

Léčba v České republice, respektive v Evropě, je však omezená. Když se dozvěděl, že by byla šance na uzdravení v Americe, na vlastní pěst se pustil do hledání vhodných zařízení, jež na dálku oslovil.

„V nemocnici MD Anderson Cancer Center v Houstonu v Texasu mají léky a chemoterapii, které v Česku nejsou dostupné. Stanovili by mi léčbu přímo na míru mého onemocnění. Tato nemocnice je jednou z nejlepších na světě pro boj s rakovinou. Potvrdili mi to i lékaři v Praze a Brně,“ sděluje nám pacient.

„Neříkám, že mě vyléčí kompletně, budu v to doufat, protože možnosti jsou. Ale i kdyby to znamenalo, že mi o desítky let prodlouží život, je to cenná věc, o kterou stojí za to bojovat,“ říká odhodlaně.

„Bohužel se ženou nemůžeme mít děti, ale chtěli bychom tady být jeden pro druhého co nejdéle.“

Vydat se na dlouhou cestu za oceán chce, jakmile mu to jeho zdravotní stav aspoň trochu dovolí. Vízum už vyřízené má. Veškeré náklady si však musí hradit ze svého a nejde zrovna o nízký obnos.

Přesnou částku zatím nezná, odhaduje ji na 5 milionů korun. Dosáhnout na ni chce i pomocí veřejné sbírky na dárcovské platformě Znesnáze21.

„Věřím, že se lidi dokážou vzájemně podpořit i v dnešní náročné době, protože vědí, jak křehké lidské zdraví je,“ je přesvědčený Roman Čelikovský.

„Pro mě je to naděje znovu žít a pomáhat pak dalším lidem. Člověk je sám závislý na pomoci a vnímá, kolik lidí ji taky potřebuje. Vidět, jak komunita onkologických pacientů a obecně nemocných lidí drží spolu a podporuje se, to je něco neuvěřitelného,“ popisuje svět, který většina z nás nezná.

„Hodně jsem přehodnotil můj život a hodnoty. Určitě pak budu žít jinak, skutečně plnohodnotný život a budu si víc vážit věcí, víc si všímat rodiny a lidí kolem mě,“ zamýšlí se na závěr naší návštěvy.