Urna jako raketa či spirála života. Čeští tvůrci ukazují, že pohřební schránky mohou být uměleckým dílem

Zahrnuje přes dvě desítky tavených skleněných plastik od českých tvůrců z různých oborů – od sklářství přes architekturu až po fotografii. Do projektu se zapojil třeba rapper a výtvarník Vladimír 518, fotografka Alžběta Jungrová, malíř Marek Číhal či šperkaři Viktorie a Jiří Beldovi.

Každý z nich se popasoval s tématem lidského odcházení po svém. Jedno však mají jejich práce společné – zdaleka neodpovídají zažité představě běžných schránek na popel. Ukazují, že i urny mohou být smysluplnými uměleckými předměty, které udržují památku na zesnulého a zároveň se stávají součástí domova.

„Říkáme, že vzpomínka nemusí být smutná, v naší kolekci máme hravé barvy. Vytvořili jsme fenomenální umělecké objekty, které mají velkou hodnotu, jak uměleckou, tak i emoční. Snažíme se ukázat, že přístup ke smrti a pietě nemusí být morbidní, ale že si skleněnou tavenou plastiku můžou lidé vystavit přímo ve svém bytě,“ říká majitelka sbírky Martina Sikorová, která dala mozaiku umělců dohromady.

„Například Michal Škapa pracoval s výraznou modrou barvou a vytvořil v podstatě obrovský objekt, který se dá rozložit do několika dalších dílů. Pozůstalí si tak můžou odvést části urny na různá místa,“ upozorňuje na jedno z promyšlených děl.

„Stejně tak Vladěna Klumpar s módní návrhářkou Natalií Dufkovou vytvořily sedm objektů, přičemž nemusejí sloužit vyloženě jako úložiště pro popel. Pozůstalí si do nich můžou uložit i další vzpomínku,“ pokračuje Sikorová s tím, že onou vzpomínkou mohou být třeba dopisy, šperky či jiné předměty, které se pojily s milovaným člověkem, jenž odešel.

Rozměrným dílem se do sbírky zapojil třeba i fotograf Tono Stano, k vidění je také urna připomínající raketu od Petra Písaříka či foukané lebky na podstavcích od Martina Janeckého a Zdeňka Lhotského.

„Chtěli jsme udělat i menší, jednodušší a dostupnější objekty, které by zároveň nebyly tak náročné a komplikované na výrobu. A vytvořili jsme jejich variace jak pro lidi, tak pro zvířata,“ ukazuje kurátorka na menší flakony s různorodými víčky, které můžou sloužit i na popel domácích mazlíčků. Spolu s ostatními jsou v pražském concept storu na Senovážném náměstí 4 k vidění do 4. listopadu.

Slouží k inspiraci a je možné si je v rámci zakázkové výroby i pořídit. „Ceny se pohybují od 40 tisíc až do milionu a půl, podle autora, velikosti a náročnosti. Tavená skleněná plastika se vyrábí asi tři měsíce od prvního návrhu, některá díla jsme vyráběli až rok a půl,“ vysvětluje Sikorová.

„Stejně jak jsou různé naše přístupy k úložišti popela, jsou různé i přístupy ke smrti a k odchodu ze života všude po světě,“ připomíná. Pietní rituály a nakládání s ostatky v rozmanitých koutech planety bude brzy mapovat publikace spojená právě s kolekcí Skleněná duše a jejími tvůrci.

„Například Vladěnu Klumpar fascinuje Mexiko. Tam jsou Dušičky skutečnou oslavou zesnulých a probíhá tam třídenní mariachi (lidová hudba – pozn. red.) přímo na hřbitově. Tono Stano je zase fascinován Tibetem, kde se vlastně neřeší uchovávání ostatků, nechají se odnést supy,“ zmiňuje, jaké zvyky existují v jiných zemích.

Příklad si podle Martiny Sikorové můžeme vzít z Japonců. „Vychystávají si smrt stejně jako svatbu. Za pohřby utrácejí velké peníze, na rozdíl od nás Evropanů. U nás si svatbu, narozeniny a podobné události velmi dobře plánuje většina z nás, ale na smrt nějakým způsobem zapomínáme. A když pak přichází tíha, která se pojí s odchodem milované osoby, umocní ji ještě provozní záležitosti a není to příjemné.“ Předejít by tomu podle ní mohla větší příprava třeba v rámci závěti.

„Bylo by skvělé, kdyby smrt nebyla úplné tabu, kdybychom nedělali, že neexistuje, protože – je to klišé, ale je to pravda – týká se každého z nás,“ dodává na závěr.