Tři roky ode dne hrůzy: Hamás krveprolitím částečně dosáhl svého, shodli se hosté Novinek

Velvyslankyně Šmigolová-Kuchyňová konstatovala, že teroristé částečně uspěli. „To, co se připravovalo před 7. říjnem, čili normalizace vztahů se Saúdskou Arábií a zapojení Izraele do blízkovýchodního regionu, se jim podařilo překazit, nebo alespoň odložit.“

V dalších cílech ale neuspěli, jak dodala. „Nepodařilo se jim zničit sílu Izraele, Izraeli se během následujících měsíců a dvou let války podařilo obnovit odstrašení a bezpečnostně se dostat do lepší situace než předtím, protože byl v zásadě zničen Hamás, velmi oslaben Hizballáh a do velké míry zničen íránský jaderný program,“ připomněla ambasadorka.

„Až se na to budeme dívat s odstupem, tak bude 7. říjen považován za předěl. Blízký východ se proměnil. Izrael v minulých třech letech bojoval na několika frontách, bojoval současně s Hizballáhem, což je nepřímo boj s Iránem, viděli jsme střety s Húsíi v Jemenu a je třeba k tomu přičíst válku mezi Izraelem a Iránem, která je teď v spíše válkou mezi USA a Iránem. Viděli jsme, že Izrael posunul de facto svoji hranici,“ uvedla Kalhousová.

„Teroristům se na druhou stranu podařilo zhoršit obraz Izraele ve světě, protože svět velmi rychle, spíše v řádu dnů nežli týdnů nebo měsíců, zapomněl na hrozné teroristické útoky, vraždění, znásilňování a mučení ze 7. října a viděl jenom obrázky z Gazy, které byly vždycky velmi pečlivě selektovány Hamásem,“ upozornila Šmigolová-Kuchyňová.

Co přesně měl teroristický útok přinést a proč se jej vůdce Hamásu v Gaze Jahjá Sinvár rozhodl podniknout, není dodnes úplně jasné. „Jedním z důvodů bylo přinést palestinskou otázku opět na pořad dne, protože pozornost světové veřejnosti se po mnoho let opravdu ubírala jinam. Probíhala válka v Sýrii, zhoršovala se situace v Libanonu, situace v Iráku nebyla klidná a měli jsme za sebou období Islámského státu. Zdálo se, že izraelsko-palestinský konflikt a osud Palestinců lidi přestává zajímat,“ řekla Kalhousová s tím, že akce skutečně vrátila palestinskou otázku do oblasti mediálního zájmu.

„Zmínila bych ještě jeden důležitý důvod, že Izrael v posledních letech začínal normalizovat vztahy s arabskými zeměmi a vlastně už měl mírové dohody se Spojenými arabskými emiráty a s Bahrajnem a viselo vlastně ve vzduchu, jestli bude podepsaná podobná dohoda také se Saúdskou Arábií. Kdyby se tak stalo, byl by to konec izraelsko-arabského konfliktu, protože Saúdská Arábie je nejdůležitějším arabským státem. Pro Palestince to byla obrovská zrada, protože po mnoho dekád platilo, že arabské země nebudou normalizovat vztahy s Izraelem, dokud nebude vyřešen izraelsko-palestinský konflikt. A těmi Abrahámovskými dohodami se to postavilo celé na hlavu. Příznivci Hamásu, Fatahu i dalších to cítili jako zradu. Myslím si, že Sinvár tento proces chtěl zastavit, a v této věci také do značné míry uspěl,“ uvedla Kalhousová. Upozornila také, že v té době vázla jednání mezi Izraelem a Hamásem o zlepšení ekonomické situace v Gaze a o zvýšení počtu pracovních povolení pro Palestince z Gazy zaměstnávané v Izraeli.

„Kloním se k tomu, že Jahjá Sinvár, na jedné straně pragmatický, cynický a v zásadě brutální člověk, vrah, byl zároveň velice silně věřící v to nejradikálnější, co se dá v muslimské filosofii a náboženství najít. Byl opravdu přesvědčený, že se mu podaří natolik zasáhnout Izrael, dostat ho do takového šoku, že ukáže celému světu, ale zejména dalším islamistickým organizacím a samotnému Íránu, že Izrael není neporazitelný, ale velice silně zranitelný, že dokáže vyvolat jakousi celoblízkovýchodní válku proti židovskému státu s cílem ho zničit,“ uvedl Szántó.

V Izraeli útok nikdo nečekal, zaskočena jím byla i velvyslankyně, která byla zrovna v Praze, kam měl přijet izraelský premiér. Kalhousová přiznala, že až po několika dnech jí začalo docházet, co se přesně stalo.

„Není představitelné, že by Izrael mohl vojensky nereagovat,“ řekl Szántó. „Můžeme si povídat o tom, nakolik respektoval válečné obyčeje a mezinárodní humanitární právo. Je zřejmé, že došlo k řadě jejich porušení, ale nebylo možné, aby se Izrael nebránil. A v důsledku toho Hamás zásadním způsobem utrpěl, ovládá už jen zhruba polovinu Gazy, přišel o svoje vrchní velení a to samé potkalo ve spolupráci se Spojenými státy i Írán.“

Připustil platnost výhrady, že „ideu nelze zničit“, přesto zásah označil za potřebný: „Je jasné, že nejde zničit ideologii extrémního islamismu, ale je možné bojovat proti lidem, výcvikovým táborům a skladům zbraní.“

Síla izraelské odpovědi a počet obětí na palestinské straně ovšem vyvolaly široký odpor proti Izraeli. „Možná Sinvár doufal, že izraelská odveta bude tak silná, že se světové veřejné mínění zhoupne proti Izraeli, což se samozřejmě tedy stalo. Myslím, že Izrael padl do pasti, kterou mu Hamás, konkrétně Sinvár, přichystal,“ řekla Kalhousová. Zmínila i „určitý cynismus nejvyšších představitelů Hamásu, kteří útok připravili, protože museli tušit, že ta odveta ze strany Izraele bude masivní.“

„Možná netušili, jak masivní, ale že za to zaplatí životem stovky, tisíce a možná i více Gazanů, si mohli představit. Během války říkali, že je to cena, kterou Gazané musí přinést, protože jinak se boj nedá vyhrát,“ připomněla Kalhousová zdokumentované výroky exilových palestinských vůdců.

Také Szántó v souvislosti s vysokým počtem obětí na palestinské straně zmínil přistup velení Hamásu a složitou situaci izraelských sil: „Nevím, jak bojovat proti protivníkovi, který úmyslně pracuje s tím, že součástí jeho vítězné strategie proti konvenční armádě mnohem silnějšího oponenta je právě množství (vlastních) civilních obětí, protože ten povede k vyvinutí tlaku na politické vedení (protivníka).“

Szántó i Kalhousová zmínili také válečné zločiny, jejichž obětí se stali Palestinci. „Na základě řady právních analýz a poměrně velmi intenzivního studia rozhovorů s řadou odborníků na mezinárodní právo lze říci, že došlo k řadě válečných zločinů. Pro izraelské vojenské ani politické vedení není omluvou, že k válečným zločinům dochází v každé válce. Přímou odpovědností politickou, trestní a diplomatickou jakéhokoliv politického vedení, především v demokratických státech, kde vojenské velení podléhá demokratické kontrole, je dělat maximum pro to, aby byly minimalizovány civilní oběti,“ řekl Szántó.