Starostují desítky let. A baví je to dál

„Tenkrát mě do toho uvrtali. Nechtěl jsem to dělat,“ netají osmapadesátiletý Miroslav Kovářík, starosta obce Modrá na Uherskohradišťsku. V tom se příliš neliší od jiných dlouholetých kolegů. Málokdo se chce upsat komunální politice, když mu věk začíná dvojkou, natož když ani nemá představu, co to obnáší.

Miroslavu Kováříkovi byl post v rodné obci, kde jeho rodina žije déle než sto let, nabídnut v šestadvaceti letech. Jakožto vyučený poříčný, hrázný a jezný pracoval nejprve pro Povodí Moravy, později se stal vodohospodářem a stavebním technikem u tehdejších Jihomoravských státních lesů.

„Tato práce ve vynikajícím kolektivu byla splněným snem. Zřizovali jsme ochranná pásma pro zdroje pitné vody, pomohl jsem rozjet projekt návratu vody do krajiny, stavěli jsme nádrže, dělali protierozní opatření ještě dávno předtím, než se ,vzbudili‘ ostatní,“ naráží na současné plány, jak omezit dopady sucha.

Ještě před sametovou revolucí přitom dokázal, že mu angažovanost ve prospěch obce není cizí. Podařilo se mu totiž zarazit plánovanou výstavbu velké rekreační a chatové oblasti v katastru Modré.

„S tehdejším náměstkem lesů jsme nasbírali stovky podpisů a zastavili územní řízení. V té době nebylo obvyklé, aby si někdo dovolil takovou revoltu,“ připomíná, „ale i v rámci tehdejších zákonů to šlo. Kdo se nebál, tak si troufl.“

Nikdy nebyl členem žádné strany, ale když se do voleb v roce 1990 sestavovala nestranická kandidátka ze zástupců různých místních organizací, ocitl se na ní coby vedoucí tehdy obnoveného Skautu. Nově zvolení zastupitelé se však nemohli shodnout, kdo bude starostou. K hektické době navíc přispěl i fakt, že se Modrá na základě referenda odtrhla od střediskové obce Velehrad.

„Neměli jsme ani kde úřadovat, žádnou kancelář, nábytek, židle. Scházeli jsme se proto ve vinném sklepě u některého ze zastupitelů,“ líčí Miroslav Kovářík, jenž byl tehdy teprve krátce ženatý. Když odcházel na poslední poradu, manželka ho varovala: „Buď starostování, nebo já!“ Kolem jedné hodiny v noci jej však kolegové u dobrého vína „zlomili“.

„Ráno jsem se vzbudil a nevěděl, jak manželce tu novinu zvěstovat. Ale neutekla, vydržela a trpí se mnou těch 32 let,“ říká s úsměvem otec dvou dcer.

Začátek fungování své čerstvě osamostatněné obce, v níž žije 730 obyvatel, pak shrnuje slovy: „Skočili jsme do kalné vody takzvaně na námořníka, který má připažené ruce, hlavu napřed a neví, jak hluboké je dno.“

Přirovnání k vodě je namístě nejen vzhledem k jeho předchozímu zaměstnání. Vodní živel je mu blízký stále, což se projevuje jak v zakládání rybníků, tak především ve vybudování areálu Živá voda.

„Jsme asi jediná obec, která zaměstnává potápěče,“ poznamenává.

Vodní plocha v areálu obklopuje z devíti desetin budovu, která slouží jako expozice života v našich rybnících a řekách. Unikátem je prosklený tunel o šířce tří a délce osmi metrů, díky němuž návštěvník vstoupí suchou nohou do hlubin, kde může zblízka pozorovat ryby, které patří k regionu nebo které se tu dříve vyskytovaly. Podle starosty nenajdete v Evropě větší tunel, který se nachází v přírodě a navíc ve sladké vodě.

Expozice sousedí s Archeoskanzenem Modrá, otevřeným v roce 2004, jenž představuje sídliště z doby Velké Moravy. Zázemí pak ještě doplňuje Centrum slováckých tradic s pálenicí, muzeem a prodejnou regionálních produktů.

Miroslav Kovářík připouští, že jsou to převážně jeho nápady a sny, které se mu podařilo zhmotnit, ale upozorňuje: „Nebýt dobrého zastupitelstva, sám bych nic nedokázal.“

Opakovaně obhájenou důvěru obyvatel považuje pro realizaci velkých projektů za zásadní. „Obzvlášť tam, kde se starostové a zastupitelé mění s každými volbami, je znát, že se nic většího nedá udělat.“

Velmi ho rozlítila Národní ekonomická rada vlády (NERV), jež pro snížení schodku státního rozpočtu navrhla sloučit malé obce pod tisíc obyvatel s většími. Vládní koalice ji však naštěstí nevyslyšela.

„Když každá obec hraje sama za sebe, o to víc se snaží. Snižovat náklady může místní člověk se znalostí věci. Řídit to z města, nebo dokonce z Prahy by byla zvrácenost,“ domnívá se.

V každodenní praxi jej více trápí zvyšující se administrativní zátěž, které neubylo ani s elektronizací. „Na jednu stranu to musíte udělat elektronicky, na druhou to stejně musíte vytisknout a založit. Přibylo výkazů na každou věc, kontrola kontroluje kontrolu,“ posteskne si. Navzdory tomu tvrdí, že práce je pro něj koníčkem.

„Bez nadšení by nešla dělat. U všech dlouholetých starostů převládá patriotismus a pocit zodpovědnosti za to, abychom místo, které máme svěřené do údržby, předali dalším generacím.“

„Nejdůležitější prací starosty je vytvářet atmosféru pospolitosti ve vesnici. Je jako vzácná květina, o kterou je potřeba se starat,“ navazuje pětašedesátiletý Jiří Křemenák, starosta Nečtin v okrese Plzeň-sever.

„Zdá se mi, že čím je doba bohatší, tím více se lidé uzavírají do sebe. Možná je to nejrůznějšími tlaky, které nás izolují, možná to dělá technika, počítače, mobily,“ uvažuje. Dobré sousedské vztahy, vzájemný respekt a slušnost jsou pro něj zásadní. „A nejcennější je, pokud se takoví lidé dostanou do samosprávy.“

Ačkoli jej od starosty Modré dělí 400 kilometrů, znají se osobně, ostatně mají leccos společného. Jsou ve funkci od roku 1990, šéfují podobně velké obci, oba jako členové místních hnutí a shodně jako uvolnění, tedy na plný úvazek. Jiří Křemenák by si však už nejraději vychoval nástupce, kterého by zaučil, předal mu kontakty.

„Ale zatím se to nedaří,“ připouští. „Nejvíc hlasů, o pár víc než já, dostal v posledních volbách zootechnik, ale ten má vlastní hospodářství, v minulém období byl místostarostou, ale starostu dělat nechce.“

V Nečtinách se obejdou bez institutu obecní rady, takže se vše domlouvá v širším kruhu v zastupitelstvu, což považuje za výhodu. „V téhle malé vesnici má výkonnou úlohu starosta a dvě ,holky‘ - jedna účetní, která je na mateřské, a jedna administrativní pracovnice, která dělá všechno. Jak se říká, rozdělíme práci a jdeme to udělat sami,“ směje se.

V mládí se věnoval na vrcholové úrovni judu a pronikl až do reprezentace. „Asi každý sport, ten úpolový zvlášť, dobře vychovává. Etika, filozofie, bolest, odříkání, parta, kolektiv, to je úžasná průprava i pro tuto práci,“ domnívá se.

V Nečtinách se Jiří Křemenák ocitl až na začátku 80. let, když po vystudování zemědělských oborů na střední i vysoké škole hledal uplatnění. „Nacházíme se v pohraničí, na území bývalých Sudet, které bylo zanedbané jak lidsky, tak materiálně. Bylo to tu hodně nevlídné, nicméně v krásné krajině a přírodě, tak mě nabídka agronoma zaujala,“ vzpomíná podruhé ženatý muž.

V JZD měl ke své práci na starost i kulturu, organizoval zájezdy nebo oslavy životních jubileí. A jak dodává, odjakživa měl rád lidi. Nebylo mu tudíž proti mysli nechat se zapsat na kandidátku pro první svobodné volby. Fakt, že v křesle starosty skončil právě on, však byla spíš souhra okolností než jeho vlastní ambice.

„Všechno šlo krok po kroku, skládali jsme mozaiku z lidí, z nápadů,“ ohlíží se. „Nejdřív jsme udělali velkou inventuru všeho, co nám bylo svěřené, a vznikl první rozvojový dokument. Začali jsme tím, že jsme koupili hospodu asi za sto tisíc korun, což byly v té době velké peníze. A prvním velkým projektem byla oprava střechy kostela, do kterého pršelo. Tedy ne nám, ale církvi,“ popisuje.

Zpětně považuje první roky za nádherné, protože se veřejná správa prudce měnila, obce mohly volně dýchat a záleželo jen na nich, jak se nastartují.

„Nesvírali nás tabulkami, fermany, hlášeními, prostě těmi hovadinami, jakými nás obtěžují dneska. Tenkrát stačilo napsat na kus papíru, že žádáte o dotaci na čističku, podepsali to na okrese, pak se to poslalo na ministerstvo financí, které ji buď dalo, nebo nedalo. Dneska žádejte dotaci na čističku, to je papírů takhle,“ zvedne dlaň vysoko nad desku stolu. Nabídka dotačních titulů je pestrá, avšak příprava žádostí složitá, proto starosta netají, že si na to objednávají firmu.

S dotací se však pojí i největší trápení, které ve funkci zažil. Pro odbahnění a rekonstrukci rybníka totiž obec chybně vybrala firmu, která na dílčí práce neměla správnou kvalifikaci. Alespoň k takovému závěru došel Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, na jehož základě krajský finanční úřad žádal vrácení téměř šestimilionové dotace. Společně s penále ve stejné výši měly Nečtiny zaplatit částku rovnající se ročnímu rozpočtu.

„Pět let soudních sporů,“ shrnuje Jiří Křemenák kauzu, která nakonec skončila „jen“ nepřiznáním části dotace. „Byli jsme tak rozezlení, že jsme chtějí jít až k ústavnímu soudu. Přitom to byla klasická byrokracie. Stačilo trošku dobré vůle…“

V aktuálním funkčním období čeká starostu a jeho kolegy dokončení projektu na obytnou zónu. „Nabídka pozemků je jedno z opatření, jak tu udržet život a přivést mladé rodiny,“ věří. Děti, které tu viděl vyrůstat, už mnohdy oddává. A pokud se odstěhovaly, stejně se podle jeho slov k obci stále hlásí. „Troufnu si říct, že z 600 obyvatel znám určitě 90 procent. Zvlášť když tu práci dělám tak dlouho.“

Na radnici Prahy 13, která svým oválným tvarem vyčnívá z okolního „lesa“ věžáků a paneláků, nám starosta David Vodrážka ukáže její zmenšeninu, která mu zkrášluje kancelář.

„Skočil jsem do toho v polovině její výstavby. Stála tu hrubá stavba, prostavěno bylo z 300 milionů korun asi 150 a já musel zajistit financování té druhé půlky. A pak jsem zdědil zimní stadion, který neměl střechu. To byly nejpalčivější věci, které se na mě valily,“ vzpomíná na své začátky v úřadu starosty Prahy 13. Městská část zahrnuje především čtvrť Stodůlky a kromě zbytků původní stejnojmenné vesnice ji tvoří mimo jiné rozsáhlé sídliště Jihozápadní Město.

Psal se rok 2002, Davidu Vodrážkovi bylo 31 let a patřil v té době mezi nejmladší starosty v Praze. O jedenadvacet let a dalších pět vyhraných voleb později je naopak jedním z nejzkušenějších. V hlavním městě „vládne“ déle, konkrétně o pět let, pouze Pavel Žďárský z Kbel neboli Prahy 19, jenž však rozhovor odmítl.

Na území dnešní Prahy 13 se nastěhovali už praprarodiče Davida Vodrážky. V komunální politice se kdysi angažoval jeho otec, ale starosta si nemyslí, že by ho tím nějak inspiroval.

„Vzpomínám si, jak jsme jednou seděli na zahradě u rodičů a mě štvalo, že všichni nadávají na politiku a nikdo nic nedělá. Jsem zvídavý člověk, proto jsem v roce 1998 vstoupil do ODS a zjišťoval, jak politika funguje zevnitř.“

Když nadešly první volby v novém století, tehdejší starosta se ho zeptal, zda by chtěl do zastupitelstva. Upřímně mu odpověděl, že radnici navštívil do té doby dvakrát - pro občanku a povolávací rozkaz. Protože byl ale podle svých slov všetečný, souhlasil. Pak se nabídka navýšila na radního a nakonec na starostu.

„Řekl jsem jo, abych si nevyčítal, že jsem to nezkusil,“ svěřuje se otec tří dětí, jenž se vyučil elektromechanikem a na vysoké škole posléze vystudoval speciální pedagogiku a ekonomiku veřejné správy. Kromě toho absolvoval i hudební konzervatoř, od puberty byl aktivním bubeníkem a doprovázel na turné známá jména naší populární hudby.

S odstupem vidí svůj raketový vzestup v komunální politice prozaičtěji: „Na rovinu říkám, že to nevzešlo z mojí geniality. Zjistil jsem, že otcové zakladatelé z ODS se rozhádali a neměli koho nominovat. Já jsem jim zbyl.“

O velkých projektech Prahy 13 té doby už byla řeč, ale David Vodrážka si musel osvojit i docela běžnou administrativu.

„Pamatuju si, že mi v prvních dnech přinesli hasiči nějakou smlouvu, kterou jsem podepsal. Nato přišel šéf právního oddělení a říká: Pane starosto, vy chcete, aby vás zavřeli? Já na něj koukal, a on: To musíte dát nejdřív schválit do rady a pak do zastupitelstva!“ Hodně mu podle jeho slov pomohl fakt, že i na jiné pražské radnice nastoupili mladí, přitom ale politikou ošlehanější kolegové. „Intenzivně jsme se scházeli a ve spoustě věcí mi poradili.“

Na rozdíl od starostů z vesnic nemá smysl ptát se představitele městské části, kde žije 70 tisíc lidí, jestli zná všechny obyvatele osobně. Však i problémy, které řeší, se od venkova zásadně liší. V Praze 13 je to v první řadě parkování, neboť sídliště nebyla projektována pro dnešní počet automobilů. U stanic metra a v širokém okolí navíc nechávají své vozy také dojíždějící Středočeši. Částečným řešením jsou třeba plánované parkovací domy.

„Jsme jedni z posledních mohykánů v Praze, kteří ještě nezavedli zpoplatněné modré zóny. Já ale tvrdím, že nemá cenu je zřídit, když není pro místní ani pro dojíždějící alternativa, kde a jak zaparkovat,“ domnívá se starosta.

Neodkladným úkolem k vyřešení se loni stala integrace ukrajinských uprchlíků, především jejich dětí do škol a školek.

„Prioritou byla snaha o to, aby neutrpěla kvalita výuky, což se stává, když přicházejí děti z jiného prostředí a z jiného sociálního zázemí. Učitelé musejí být jazykově vybavení, sháněli jsme i psychology, protože ty děti skutečně přišly z válečné zóny. Když například začala pravidelná zkouška sirén, zalézaly pod stůl, protože očekávaly nálet,“ popisuje.

Po posledních dvou volbách se koalice na třináctce „upekla“ vždy nejrychleji z pražských radnic. Většinu v zastupitelstvu drží koalice ODS, Společně pro Prahu 13 (TOP 09 a KDU-ČSL) a ANO, což by na republikové úrovni bylo nemyslitelné. David Vodrážka však říká:

„Politika je o tom, jak se lidi dokážou dohodnout. Kolegům svým i z jiných stran říkám: ,Špatně si po volbách sednete k jednomu stolu, když v kampani vykopete příkopy.‘ Proto vnímám úlohu starosty jako tmeliče, ne rozeštvávače. Nejsme tu proto, abychom si honili ego.“