Radkin Honzák: Svět se kvůli vám měnit nebude. Změnit můžete jen sami sebe

Život není peříčko, to už tvrdil klasik, jenže jak se v životě vyznat, co je pro člověka při rozhodování důležité a jak zpracovávat informace, které mohou ovlivňovat lidské rozhodování? Odborník má jasno. Na prvním místě je nezbytné si uvědomit, že svět se kvůli vám měnit nebude. To, v jakém prostředí žijete, je fakt. Takže změnit můžete jen sami sebe. A bude vám líp.

Občas mají lidé všeho nad hlavu. Jak se z toho nezbláznit?

Těžkosti života tu byly vždy, někdy mnohem větší než dnes, a přece lidstvo nevymřelo. Je třeba si uvědomit jednu zásadní pravdu, kterou postihl už Karel Havlíček Borovský, když ve své básni psal o tom, že svět je pořád stejný. Což vede k jedinému: jedinou položku, kterou můžeme změnit, jsme my sami. Každý z nás spoluurčuje, jaký bude jeho svět, každý z nás se může vědomě rozhodnout, jestli ta lahev, na kterou se dívá, je ještě způli plná nebo už napůl prázdná.

Každý z nás má svou filozofii o světě, i když to filozofií nenazývá, maximálně mluví o názoru. A zde je rozhodující vědět, zda svět je dobré místo, ačkoliv ne vždy nejpříjemnější, nebo být přesvědčen, že chleba padá zásadně namazanou stranou na nejlepší koberec, a když se to dvakrát nepodaří, tak ho tam po třetí připlácne. Podobně si počínají ti, kteří se hroutí, kteří se z toho můžou zbláznit a neuvědomují si, že musí začít u sebe. Jinak to nejde.

Proč vnímáme svět dnešní doby jako složitý, je tomu opravdu tak, nebo se máme dobře?

Dnešní svět je opravdu mnohonásobně složitější, než byl za mého dětství, přestože byla válka. Bylo víc jasné, co je dobro a co zlo, kdo je kdo a nebyli jsme zavaleni takovou spoustou protichůdných informací, z nichž je obtížné si vybrat.

Zygmunt Bauman nazval současnost „dobou tekutou“, protože stejně jako tekutina nabývá tvar nádoby, do níž se nalije, dnešní pravda se chová stejně, tedy jak se komu hodí. Většina lidí neunesla nabytou svobodu, přizpůsobivý styl se dal vypočítat, svoboda je plná nejistot. A tak ji mnoho lidí začalo chápat po svém, tedy bez odpovědnosti, která k ní neodmyslitelně patří.

Společnost zhrubla, nejenže většinově nemá svůj cíl a nechá se vláčet populisty, ale i normy slušného chování vymizely. Když vidím krásné mladé lidi na sedadlech pro zdravotně postižené a nad nimi se klátit starší dámy, nelíbí se mi to.

Přestali jsme se k sobě navzájem chovat slušně. Naše společnost je nemocná, a proto složitější. Máme syceny potřeby konzumu, ale potřeby psychosociální, jakými jsou vzájemnost, bezpečí v mezilidských vztazích, síla rodiny, strádají, nemluvě o potřebách duchovních, to je úplná Biafra ducha.

Hodně lidí si bere věci osobně. Vnímají jako osobní útok i to, co není takto myšleno. Lze se od takových pocitů oprostit?

Jak nás poučuje neuropsychologie a její bádání, lze se dopracovat stavu, kdy vám vystřelí za uchem z pistole a vy to vnímáte jako jakési vzdálené znění, které vás nezajímá. To chce desítky let buddhistického výcviku. Nicméně lze se dopracovat k Sinuhetovu výroku: „Tvoje řeč je bzučení mouchy v mých uších.“

Kdo se jednou zasnoubil s humorem, má to štěstí, že se nebere vážně a umí se na věci podívat s nadhledem; tak nějak to řekl Jiří Suchý a má pravdu. Humor je způsob vidění, nalezení paradoxu v situaci, která se jeví jako nebezpečná. Za deset let se nám bude jevit směšná a jde o to, najít ten pohled z dálky deseti let v daném okamžiku.

Je dobré říci si: Tohle je tvůj názor, ale já o sobě vím, že se mě tvoje hodnocení netýká, tvá slova jsou jen slova, která po mně stékají jak voda po kachně. Nepotřebuju se s tebou hádat, protože vím, že diskuse s blbem se mění za deset sekund v diskusi dvou blbů.

Když už máme pocit, že toho máme nad hlavu, jak se starostí zbavit, jak si od nich odpočinout?

V takové situaci je dobré si přiznat, že to byla naše práce, která to umožnila. Je jeden, který nakládá, a jedna či jeden, kdo si nechává naložit. Vzpomeňme, kolikrát jsme si nechali naložit na hřbet, kolikrát jsme neřekli „ne“, ačkoliv to bylo zcela namístě. Pak je dobré udělat inventuru a půlku věcí odvolat. Nebudou nás za to milovat, my se však také musíme chránit.

Pro obětavé zástupce pomáhajících profesí či pomáhajících do roztrhání těla mám následující upozornění. Nový zákon, který pokládám za vysoký mravní kodex, říká: Milovati bližního svého jako sebe sama. Ne víc, ne místo sebe sama! Je dobré udělat si inventuru na papír. Dokud to jen běhá v hlavě, je to neuchopitelné. Na papíře vidím mezi závažnými úkoly mnoho malicherných. A když jsou všechny závažné, dám jim pořadí, co budu řešit jako první, co jako druhé atd.

Můžeme vše hodit za hlavu?

Ne! To se ani nepodaří. Je rozumné udělat pořadí a za hlavu hodit druhou polovinu podle závažnosti. Není dobré házet za hlavu dluhy, placení pojistky a další věci, které se zítra vrátí oknem.

Nemůžeme hodit za hlavu citové záležitosti, které je třeba odžít. Truchlení není deprese, je to přirozená reakce na ztrátu a nikdo mi nesmí předepisovat a nařizovat, že už trvá dost dlouho a že je na místě „zapřáhnout se do práce a zapomenout na to“.

Je třeba naučit se rozlišovat mezi úlevným pláčem a tím, který mě zavrtává ještě hloub do sebelítosti, která je špatná. Je třeba naučit se říkat, rozhodl/a jsem se místo musím a je také třeba naučit se říkat „ne“. Jako vymezení hranic, ne jako házení za hlavu.