Psycholožka Světlana Tavantseva: Výbuchy vždy přicházejí v intervalech

„Bylo to nečekané, bez vyhlášeného poplachu. A byl to takový otřes, jako kdyby střela spadla přímo na naši zahradu. Od svých klientů z Doněcka a Luhanska jsem věděla, že střely nikdy nedopadají osamoceně. Výbuchy vždy přicházejí v intervalech. V tu chvíli jsem věděla, že musím i s dětmi pryč,“ popsala Světlana první momenty strachu o život.

Před vypuknutím války žila v rodinném domě kousek od Charkova. Pracovala jako psycholožka se svou vlastní praxí a zároveň poskytovala terapeutickou pomoc studentům na místní univerzitě. Měla i politické ambice. Kandidovala do městské rady a uvažovala o vstupu do vrcholné politiky.

Ve vlastní nadaci pomáhala obětem domácího násilí, od roku 2014 poskytovala podporu celé řadě ze sto dvaceti tisíc uprchlíků z Doněcka a Luhanska a se svým českým kolegou Petrem Tomanem začala psát knihu s názvem „Člověk a válka“.

Ale válka dostihla i ji samotnou. Na vlakové nádraží přijela se svými dětmi jen s doklady a kusem sýra. V posledních dnech bylo obtížné potraviny sehnat, z prázdné lednice už nebylo co jiného vzít s sebou.

Cesta do Lvova trvala 23 hodin, vagony byly přeplněné prchajícími lidmi. Maminky spaly s novorozenci na chodbách. Na celý vagon zbylo jen pět litrů vody, napít dostávaly pouze děti. Příděly byly sotva po kapkách.

Když ve Lvově uslyšela sirény, uvědomila si, že musí jet dál. Přidala se ke skupince lidí, kteří se rozhodli vyrazit do Polska. „Na vlak jsme čekali v mrazu devět hodin, bez možnosti si sednout,“ popisuje strastiplnou cestu.

Po překročení hranic konečně zažila pocit bezpečí, i přesto měla neustále strach ze sirén. V uprchlickém táboře přemýšlela o tom, jaký je to paradox: donedávna pomáhala uprchlíkům ona a teď sama potřebuje pomoc. Právě tehdy ji zastihl telefonát českého kolegy, ať to zkusí nejprve v České republice, a když se jí zde nebude líbit, může odjet jinam.

Od svého známého dostala kontakt na obecně prospěšnou společnost Women For Women, na kterou se ihned obrátila. „Nabídka pomoci, která slibovala možnost ubytování, mi připadala jako z říše snů. Nevadilo, že mi chyběl nábytek, klidně bych spala i na zemi. Hlavně mít soukromí a nebýt na obtíž,“ vysvětluje Světlana.

Se zařízením bytu jí pomohli přátelé a noví známí. „Byla jsem vděčná, ale zároveň jsem se cítila špatně, že musím přijímat pomoc od cizích lidí. Vždyť jsem kvalifikovaná, leccos už mám za sebou. Jenže válka srovná všechny do jedné lajny. Najednou nemáte nic, co jste celé roky budovali, žádné zázemí, žádnou pozici. Jste na nule.“

Momentálně je vedoucí terapeutické linky Sluchátko v oddělení pro ukrajinské uprchlíky, svým krajanům pomáhá i ve středisku Dialýza Beroun a stále je ještě v online spojení se studenty Charkovské univerzity. Její starší syn Ihor se připravuje na přijímačky na vysokou školu, chtěl by studovat biologii. Desetiletá Amalia chodí na základní školu. Děti se adaptovaly dobře, ale chtějí se vrátit domů, až skončí válka.

Světlana je za pomoc, které se jí v České republice dostává, maximálně vděčná. Na druhou stranu se snaží vyrovnat s některými projevy nepřátelství, se kterými se občas setkává.

„V takovou chvíli se zadívám na květinu s názvem lopatkovec, kterou jsem dostala od svých přátel hned po nastěhování do bytu. Stejnou jsem nechala ve svém kabinetu na Charkovské univerzitě. Měla jsem ji ráda a při odjezdu jsem na ni myslela: Jestlipak přežije válku? Tady v Praze mi lopatkovec pomáhá myslet na hezké věci. A především na to, že až se po válce vrátím domů, jak tam na mě bude ve škole čekat.“