Hlavní obsah

Nela Boudová: Možná je naším osudem změnit náš život

16. 4. 2022, 12:21

Má na kontě desítky filmových, televizních a divadelních rolí, o dabingu nemluvě. Přesto si Nela Boudová (54) neváhá ke své úspěšné herecké profesi přibrat ještě další, a dokonce otočit jejich poměr. Už druhým rokem koučuje klienty v různých životních situacích. A zdá se, že úspěšně.

Foto: archiv Nely Boudové

Nela Boudová

Článek

Kdysi jste mi říkala, že budete kouč. Jak jste s tím daleko?

Už jím jsem. I když kouč, jakým bych chtěla být, budu asi až na konci života. Lidské příběhy jsou nevyčerpatelné zdroje učení. Před dvěma lety jsem se seznámila s Vladimírem Ekartem, koučem, s nímž jsem byla na kurzu na Srí Lance. Jeho metoda, která vychází ze Strategic Intervention Coaching, mě tak zaujala, že jsem se rozhodla, že k němu nastoupím do školy elitních koučů.

Studuju intenzivně druhým rokem a mám zhruba tři čtvrtě roku svoji praxi. Doba mi nahrála v tom, že jsem měla klid a čas jít do hloubky. Naplno studovat.

Když naše nedobrovolné divadelní prázdniny skončily, byl to pro mě vlastně docela šok, zvykla jsem si už na úplně jiný režim a práci. Paradoxně byl pro mě problém se vrátit do mojí původní profese.

Co vás vedlo k tomu, vyměnit herectví za koučování?

Mě k tomu dovedl workshop na Srí Lance, který jsem absolvovala se svým mladším synem. Díky učení můžu pozorovat, jak se člověk mění. Jak dokáže posouvat své limity, dívat se na věci z jiných úhlů. Takových, které ho předtím nikdy nenapadly, a svůj život začít žít víc vědomě.

Podle Bruce Liptona, vývojového biologa, i dalších odborníků, vědomě žijeme jen asi tři až pět procent denního času. Znamená to, že většinu času jsme vedeni nevědomím.

Profesionální kouč zbavuje lidi nadbytečného stresu, nechá do sebe bezhlavě mlátit

Muži

Co si mám představit pod pojmem žít nevědomě?

Mám na mysli automatismy, které opakujeme ve svých životech. Vzorce chování, které často ani nevnímáme, které jsme získali většinou v dětství. Zapsali je do podvědomí. Je potřeba je rozeznat, pozorovat a ty nefunkční přepsat. Pracovat s nimi. To je práce na celý život.

Lze svůj život měnit? Nebo máme daný osud?

Možná je naším osudem změnit náš život. Změna je růst a růst potřebujeme k životu. Můžeme měnit svůj přístup k životu a naše vnímání toho, co se nám děje.

Časem poměr profesí ve svém životě otočím tak, že budu více koučovat a méně hrát

Kvantoví fyzici tvrdí, že mimo naši hlavu neexistuje žádný svět. Je to jenom shluk vibrací, informací a světla. A z těch se skládá naše realita a ta je ovlivněna jejím pozorovatelem, což jsme my. Vše venku kolem nás je neutrální. Vnímáme to skrz náš software. Jde o to, jaký ho vytvoříme, případně přenastavíme.

Jak jste měnila software u sebe?

Musela jsem si uvědomit, jaké vzorce a zranění v sobě mám. To chce radikální upřímnost a práci na sobě, která může i bolet. Uvědomit si, co vlastně od života chci. Dát si konkrétní cíle a uvidět svou osobitou cestu. Nechat se životem vláčet ze strany na stranu je zásadně jiný pocit než si život tvořit.

Jak se vám daří skloubit obě profese? Přes den koučujete, večer hrajete divadlo?

Konkrétně to vypadá tak, že se dopoledne snažím koučovat a večer hraju. Teď jsem nějakou dobu v divadle nezkoušela, tak se to dalo dobře nastavit. Začala jsem ale zkoušet novou komedii Občan první jakosti v Divadle Na Jezerce, kterou napsal Matěj Balcar, a ta se mi moc líbí. Je to komedie o tom, zda by měl mít každý člověk právo volit. Jestli by před tím neměl udělat nějaký test. Je v tom hodně podnětů k přemýšlení.

Časem poměr profesí ve svém životě otočím tak, že budu více koučovat a méně hrát. Ale tuhle divadelní výzvu si ještě splním.

Foto: Lucie Vítková

S Markem Adamczykem se sešla v komedii Hledám ženu, nástup ihned. Uvádí ji Divadlo Palace.

Baví vás vůbec ještě herectví?

Měla jsem chvíli, kdy jsem prožívala něco jako ztrátu identity. Bylo to po koroně, kdy jsme opravdu dlouho nehráli a já se do herectví vůbec nemohla dostat. Jako bych zamrzla. Chyběla mi radost, když jsem stála na jevišti. Naštěstí jsem po delším čase nastartovala motor. A vrátila se mi vášeň pro hraní. Bez toho se tahle profese pořádně dělat nedá.

Ono vás přece dost naplňovalo, nebo ne?

Určitě mě naplňovalo. Zejména v tom, že to nebyl stereotyp. Každou chvíli jsem zkoumala jinou roli, točila, věnovala se dabingu a pracovala občas pro rádio. Je ale psychology dokázané, že i dosaženým cílem jsme naplněni zhruba pět až sedm let. Pak se vášeň trochu vytratí.

Já jsem herečka celý život. Začala jsem cítit velkou radost, spíš když herectví vyučuji. Dělám to soukromě a na Pražské konzervatoři učím dabing.

Ivana Jirešová prací a jógou léčí bolesti duše

Styl

Jste tedy v kontaktu s mladými lidmi. Je těžké je zaujmout?

Když odloží mobily, dají se zaujmout velmi snadno. (směje se) Nemám ráda generalizování, každá generace má své. Vždycky soudíme podle toho, jakou máme zkušenost, a já mám zkušenost s mladými lidmi velmi hezkou.

Stejně jako oni mám ráda technologie a mám ráda i virtuální realitu, přijde mi do budoucna jako báječný nástroj komunikace, samozřejmě pokud se na tom nestanete závislým.

Obrovský problém nastane v momentě, kdy se děti začnou rodit do doby, kdy virtuální realita ovládne svět a ony v ní už od narození budou žít víc než ve skutečnosti. Mozek neumí rozeznat, co je pravda a co ne, takže zážitky tam jsou stejně reálné jako ve skutečném světě. Sama na sobě jsem si to uvědomila: když jsem byla ve virtuální realitě na horách, začala jsem dokonce cítit horský vzduch.

Naše mladá generace jde do jiného světa, doba je hodně rychlá, jsou na ně kladeny obrovské nároky. Jsou mezi nimi krásné duše.

V čem jsou jiní?

Někdy mám pocit, že nesnesou jakoukoli silnější energii. Jako by měli problém s tím, když jim někdo chce předat něco energičtější formou. S tím jsem u nich trošičku narazila. Naštěstí pochopili, že je připravuju na prostředí, které si vybrali. I v herectví je potřeba trochu sportovního nasazení. Zkoušet s energií, i když se mi věci nedaří, stále znova a znova. Nevzdávat to.

S čím se na vás nejčastěji obracejí klienti vašeho koučinku?

Těžko se to zevšeobecňuje, lidi jsou hodně ztracení. V současné době obzvlášť. Když dojdeme do určitého věku, nejvíce mezi čtyřicítkou a padesátkou, uvědomíme si svoji smrtelnost.

Často pak lidé zjistí, že buď žijí v nešťastném vztahu, nebo nemají vztah žádný. Nebo stagnují a zapomněli, co mají rádi.

Častěji ke mně chodí ženy. Mužům možná přijde hloupé za někým se svými problémy jít

Prostě život se nerovná jejich představě. Snažím se, aby se rozvzpomněli, co jim dávalo smysl. Kdy cítili vášeň pro život, radost. Co bylo jejich snem, kdo vlastně jsou a jakou budoucnost by chtěli žít.

Řeší vaši klienti často své vztahy?

Ano i ne. Mám hodně klientů, kteří žádný vztah nemají. Častěji ke mně chodí ženy. Mužům možná přijde hloupé za někým se svými problémy jít. Berou to jako selhání. Když jsou v životě nespokojení, raději začnou sportovat nebo si hledat koníčky.

Foto: Instagram nboudova

Více než rok randí s reportérem Janem Tunou. „Jsme oba horké hlavy,“ tvrdí.

Jejich přístup je jiný, nechtějí žádat o pomoc, když nevědí, kudy kam. Vztahy ale jsou v životě to zásadní. Nejenom s partnerem, i když tento by měl být vždy nejdůležitější.

Honza má velkou „variabilitu“ a je hodně živý. Oba jsme horké hlavy, a tak se od sebe hodně učíme

Mnozí rodiče mají pevnější vztah s dítětem, protože jim to přijde bezpečnější. Mají pocit, že je dítě nezraní, že na rozdíl od partnera nikdy neodejde. Opak je ale pravdou.

Proto by partneři měli být na vrcholu pomyslné pyramidy hierarchie v rodině. Držet vždy při sobě. Pak vztahy celé rodiny mohou fungovat. To by bylo ale na další téma.

Už rok máte nového partnera, reportéra Jana Tunu. Jak vám spolu je?

Žijeme hodně akční život. Honza má velkou „variabilitu“ a je hodně živý. Oba jsme horké hlavy, a tak se vzájemně od sebe hodně učíme.

Máte dva dospělé syny a jedenáctiletou dceru v pěstounské péči. Jak si vaše děti rozumějí s těmi vašeho partnera?

Honza má dospělou dceru, skoro dospělého syna a dvě holčičky. Moje a Honzovy starší děti vzájemně sledují své profesní aktivity a občas se i vídají. S mladšími dětmi trávíme společně poměrně dost času a někdy je to hodně velká jízda. Takže musíme být oba velmi flexibilní.

Když vaše dcera nosila okluzor (prostředek k zakrytí oka při léčbě dětské šilhavosti či tupozrakosti), napsala jste jí pro povzbuzení knížku. Jak to dopadlo?

Dobře. Okluzor má Sašenka pryč a knížka, kterou jsem jí napsala, s názvem Bětka a její cesta od chmury, byla úspěšná. Vycházíme spolu hezky, i když tuším, že mi dá ještě pořádně zabrat. (směje se)

Daniela Kolářová: Hrát manželky sekernice, to umím

Styl

Sašenka nastoupila na konzervatoř Taneční centrum Praha. Stejnou školu vystudoval i můj mladší syn Dalibor, který tancuje v Pražském komorním baletu, takže Saša jde v jeho šlépějích. Ze školy je úplně nadšená.

Trochu jsem se toho bála, protože přecházela ze soukromé školy na tuto velice tvrdou a náročnou. Ale ona je typ dítěte, které má rádo řád. Dělá jí to moc dobře a je tam šťastná. Minimálně čtyři hodiny denně má taneční praxi. Tancuje i doma a myslím, že se protancuje a prozpívá životem. S hlídáním mi pomáhá moje maminka, bez které by vše bylo složitější.

Saše bude dvanáct, jak se puberta pomalu projevuje?

Samozřejmě si občas myslí, že jsem úplně trapná. Holčičky mají jinou pubertu než kluci. Aspoň moji kluci ji měli výrazně jednodušší. Ale věřím, že díky škole, která ji hodně zaměstná, to přečkáme ve zdraví.

Foto: Instagram nboudova

Dala se na otužování. I v zimě si klidně zaplave ve Vltavě.

Je podobně temperamentní, jako jste vy?

Je klidnější, ale temperament je skryt pod povrchem. Je to moje velká učitelka.

Co vás učí? Tomu řádu?

S řádem jsem měla celý život problém. S novou profesí se učím být více strukturovaná. Saša mě učí spíš velké trpělivosti, protože ona sama taková je. Je na svůj věk i dost moudrá. Asi to také bude tím, jakou nelehkou zkušenost už za svůj krátký život udělala.

Jak vychází s vašimi syny?

Velmi dobře. Teď, když už s námi kluci nebydlí, ráda chodí i na baletní představení mladšího a na koncerty staršího syna, který studuje na HAMU a chystá se na Erasmus do Drážďan. Hraje na violoncello. Jsem ráda, že všichni, i se Sašou, našli umělecký směr, který je baví. Všechny nás to hodně spojuje.

Na další knížku se nechystáte?

Nemám na to teď čas. Veškerý volný věnuju studiu materiálů do školy.

Jak vlastně takový koučink vypadá?

Vstupuju do rozhovoru s člověkem a udržuji se v bodě neutrality. Jedině z něj se dá nacítit na druhého. S klientem, který ke mně přijde, si musím vybudovat důvěru, bez ní není možný žádný posun. Důležité je vnímat, co je za slovy. Pochopit, co doopravdy říká.

Někdy je to taková malá detektivní práce, přijít na jeho skutečný požadavek. Kouč se ptá tak, aby se klient lépe zorientoval ve svém životě, viděl věci z jiných úhlů, došel k cílům, které ho učiní šťastným.

Jak dlouho u vás koučink trvá?

Je to různé. Některé klienty mám už víc než rok. S někým jsem měla několik dvouhodinových sezení. Některé změny jdou velmi rychle, jiné principy se přepisují těžko. K tomu je nutná práce na každodenní úrovni. A to není vždy jednoduché.

Někteří lidé chtějí změnu, cítí, že je nutná, ale raději si o ní povídají, než aby šli a udělali ji. Dělají malé, opatrné krůčky. Někteří jsou zase velmi vytrvalí a nadšení. A někdy se na sezeních delší dobu neděje nic a pak přijde průlom. Jako by se poskládalo puzzle a najednou se jim všechno rozkryje. Jako by si sundali pásku z očí a je jim jasné, co musí udělat.

Pomáhá v téhle práci, že jste známá herečka?

Někdy se stane, že se mnou lidi nechtějí pracovat, ale jen si chvíli povídat. Jiní zase mají pocit, že mě znají, a tak se přede mnou neostýchají. Vnímám to tedy více jako plus.

Co vám v poslední době udělalo radost?

Honza. Umí mi dělat radost každou chvíli. S ním mám pocit, že nic není problém. Máme sice na spoustu věcí i absolutně odlišné názory, dokážeme vášnivě diskutovat, ale věřím, že radost si umíme dělat vzájemně. Radost mi dělá každé rodinné setkání, kdy se nás sejde hodně, včetně přítelkyň mých synů.

Reklama

Související témata:

Výběr článků