Článek
Zastihla jsem vás uprostřed práce. Když jsme si domlouvaly termín setkání, v pondělí jste zmínila kostýmní zkoušku, ve středu natáčení... Čím se to tedy teď zabýváte?
Dostala jsem nabídku od společnosti Michaely Dolinové na hru Nejstarší řemeslo, což je příběh o pěti starých prostitutkách, které se ve svém volnu, dejme tomu přes oběd, sejdou v parku a povídají si.
A sešla se tam úplně nádherná, skvostná společnost: kromě kolegyně Míši Dolinové ještě Verunka Gajerová, Zuzana Slavíková a Janička Švandová. První čtenou zkoušku máme začátkem června v Divadle Bez Hranic a režírovat nás bude Petr Svojtka.
Automaticky jsem si vybavila rok 1979/80, což byla sezona, kdy jsem nastoupila do Prahy na divadelní akademii. A kdo mě učil v prvním ročníku? Petr Svojtka. Takže teď, po více než čtyřiceti letech, budu hrát v režii jeho syna, s nímž jsem se doposud pracovně nikdy nesetkala. Je to milá náhoda a beru ji trošičku i symbolicky. Premiéru budeme mít počítám spíš v listopadu, dřív to asi nebude.
A co se týče onoho natáčení?
Pokud jde o natáčení, už dlouho spolupracuji s Daliborem Naarem, který vymyslel aplikaci do mobilních telefonů pro děti s rodiči. Jmenuje se Skryté příběhy a je to taková soutěžní hra, kdy děti podle pokynů hledají v různých městech, na zámcích nebo v zoologických zahradách nějaké indicie a řeší příběh.
Partner je přes týden v Praze a tady na chalupě jen o víkendu. I to má něco do sebe!
Namlouvám vesmírnou postavičku, jmenuje se Toto, a dětem dávám úkoly i nenápadné nápovědy k jejich vyřešení. Je to vtipně napsané a pravděpodobně se to setkává docela s úspěchem, protože jsme tento týden natáčeli už dvoustý díl.
Do Prahy jste ale přijela jen kvůli práci na pár dní, jinak jste na chalupě. Nezalíbilo se vám v jižních Čechách během pandemie natolik, že byste se tam s mužem usadili a do Prahy dojížděli už jen občas?
Pravda je, že jsem už v důchodovém věku, v listopadu to budou dva roky, a když přišla pandemie, řekla jsem si: Konečně si na chalupě došiju ty záclonky do oken, ty závěsy a ty nové polštáře na venkovní sezení ke grilovačce, jak já říkám podprdelníky.
Konečně taky ostříhám ten ošklivý plot a budu to mít tak, jak to chci. A do toho, což jsme měli už dlouho dopředu domluveno, jsme dělali novou střechu a já nevím, co všechno ještě. Najednou jsem tedy zjistila, že se mi tam dobře žije.
Můj partner je přes týden v práci v Praze a jezdí tam na víkendy. I to má něco do sebe! Je to takové - osvěžující. Prostě něco, co by člověk měl občas zažít. A protože na té vesnici mám úžasné kamarádky, v žádném případě se nenudím.
Zrovna před chvílí, než jste přišla, mi volala jedna paní učitelka z waldorfské školy v Písku, se kterou spolupracuji přes dva roky. Každoročně připravují divadelní představení, které se ale letos musí kvůli covidu zase odložit.
Ode mě z Cehnic je to do Písku jen šestnáct kilometrů, takže ona nebo její muž vezmou auto, přijedou pro mě a jdeme hledat nějaký hezký divadelní tvar a zkoušet. Na chalupě mám tedy i takovou - v uvozovkách - práci, která je spíš pro radost.
Představení režírujete?
Ne, já jsem jen ku pomoci coby hlasová poradkyně a malinko i na herectví. Jsou to děcka do deváté třídy a je mi tam s nimi moc příjemně. Mnozí naši čelní představitelé sice míní, že kultura je zbytečná a mladé lidi nezajímá, ale to by teda koukali, jak je zajímá!
Hra Paní plukovníková měla premiéru v Divadle Na Jezerce v roce 2008.
Vzpomínám si tam přitom i na sebe, když jsem někdy ve dvanácti letech poprvé začala hrát divadlo. Nejdřív loutkové, ale to mě nebavilo, protože jsem nebyla za tím paravánem vidět. A tak jsme přesvědčili pana režiséra, že bude lepší hrát „normální divadlo“.
To vypadá jako milé zpestření pandemií vynuceného odpočinku na chalupě.
Pokud jde o akce pro radost, mám ještě jednu podobnou. Kamarádka, taky kantorka, ze základní školy v Dobrušce, mi zavolala asi před třemi měsíci, jestli mám na chalupě internet a počítač a jestli bych jim nechtěla dvakrát týdně číst na pokračování třeba Malého prince.
A já si řekla: Proč na té chalupě vůbec pořád používám mobilní data? Internet jsem tedy zařídila a synové mi potom udělali ohromnou radost, když mi přivezli k svátku malej noťas a naučili mě s ním. Dvakrát v týdnu k němu o půl sedmé večer sednu a mám online čtení.
Zmínila jste, že premiéra vašeho nového představení bude asi v listopadu. Jak velký jste optimista, pokud jde o příští divadelní sezonu? Věříte, že už poběží jako obvykle?
Ano. To by opravdu musel ten nejvyšší či matka příroda seslat na lidstvo tu největší metlu, abychom nemohli pokračovat znovu v životě, jaký jsme žili dřív. Věřím tomu, nejsem pesimistka. Ale jak se to říká? Řekni pánu bohu své plány a ten se ti vysměje. Ale co - plánovat můžeme, vždyť to tak děláme celý život.
Už je to ale opravdu dlouhé. Hodně lidí vám řekne, jak jim už chybí hospoda. Samozřejmě nejde o alkohol, protože ten si můžete koupit domů, to nám nezakázali. Ale jde o to potkávání se s lidmi.
Vždyť my se asi i kvůli tomu občas sejdeme tři čtyři v divadle a vždycky máme o čem mluvit. A na chalupě? Hned ráno volám sousedce, jak je na tom, jestli bude mít čas odpoledne, nebo až večer.
Před pandemií jste měla spoustu aktivit, vracíte se pomalu ke všemu, nebo jste se rozhodla v důchodu zvolnit tempo?
Během pandemie jsem sice zestárla o další rok a půl jako všichni, ale energie v sobě pořád mám dost. Svoji práci miluju, a jakmile to půjde, hned se k ní vrátím!
Jako Erži Orbánová v Kočičí hře. Inscenace měla premiéru v Divadle Bez Hranic na podzim roku 2019.
Ale jak se na to všichni těšíme, malinko se bojím, co nastane, až to vypukne. Nehraju totiž jen v Divadle Bez Hranic v Kočičí hře, ale i v Divadle Radka Brzobohatého nebo v Divadle Na Jezerce, kde hrajeme s Jiřinou Bohdalovou už dvanáct sezon v představení Paní plukovníková.
Mám ještě dva vlastní zájezdové projekty, sólo představení a k tomu čtyři projekty s poezií, které děláme s Doležalovým kvartetem. Je toho tedy poměrně dost a najednou se to začne skládat dohromady. Možná že člověk začne hrát a za půl roku najednou padne takzvaně na hubu...
Asi vypukne i boj o herce, protože pandemie pořádně zamíchala v plánech divadlům i filmovým a televizním štábům.
A co, to bude krásné! Někteří pesimističtější kolegové ale říkají: Jenom, aby na kulturu lidi vůbec měli peníze, aby chodili diváci...
Tak zle snad nebude. Myslím, že všichni už jsme natěšení.
Doufejme! Protože herec bez diváka je nula.
Už více než pětadvacet let jste na volné noze...
Sedmadvacátou sezonu!
... když jste v roce 1994 odcházela z divadla ABC, přemýšlela jste o tom dlouho, nebo jste typ člověka, u kterého zásadní rozhodnutí uzrají rychle?
Byla jsem tehdy v podstatě postavena před hotovou věc. Po revoluci dosadili do divadla novou paní ředitelku, která si sedla do kanceláře, kde sedával pan Werich, vytáhla velký čtverečkovaný sešit a řekla mi, že já v tomto divadle hraju asi tři věci, z toho dvě jsou malé role, a že od příští sezony se mnou nepočítají, budu jen dohrávat starší představení.
Vysvětlila jsem jí, že hraju v devíti představeních, z toho tři hlavní role, čtyři střední a zbytek menší, a samozřejmě dohrávat budu ráda, ale nepředpokládám, že by mě ona znovu angažovala.
Pak jsem odjela na chalupu na Šumavu k paní režisérce Olze Walló, kde jsem strávila jedny z velmi půvabných Vánoc a všechno si promyslela.
Do třiatřiceti let jsem myslela, že svého osudového partnera už nepotkám
Na Štědrý den ráno, to byl pátek, jsem si nazula běžky jejího tatínka a běžela jsem na poštu do Zbytin, kde jsem asi deset minut před zavřením stihla poslat do ABC telegram: Na vaši nabídku reaguji výpovědí, zlomte vaz.
Chtělo se mi sice napsat, zlomte si vaz, ale ani jsem nemusela, protože už za rok v tom divadle nebyla.
O návratu jste pak nepřemýšlela?
Mezitím tam přišli jiní režiséři a jako vždycky, když se vymění vedení, každý režisér si k sobě vezme své herce. To je v divadle normální a myslím, že to platí i v některých jiných profesích. Pokud by mě potřebovali a chtěli, zavolali by.
Mnohokrát v životě jsem se přesvědčila o tom, že nejsem člověk, který se dere dopředu. A tohle už mě dávno přebolelo.
V televizní pohádce Prsten kohouta Alektrya z roku 2002.
Velice brzy po odchodu se vám narodil starší z vašich dvou synů. Byla jste na volné noze, takže ve velké pracovní nejistotě i do budoucna, začala se intenzivněji věnovat dabingu a do toho přišlo miminko... Promiňte, ale to musel být docela hukot.
Byl to hukot, ale krásnej! Protože já jsem si do svých třiatřiceti let myslela, že toho svého osudového partnera už nepotkám a zůstanu bezdětná. No vida, a stalo se. Syn přišel na svět, když mi bylo šestatřicet. Dnes už rodí ženy i v pětačtyřiceti... A proč ne, pokud jsou zdravotně v pořádku.
Pokud mě do dabingu pozvou, velmi ráda přijdu! Co už umíte, nemůžete ztratit. Ani po pauze
Když jsem se před naším setkáním zmínila, že bych s vámi ráda mluvila o dabingu, ukázalo se, že se vám o něm povídat nechce. A to jste za něj dostala šest cen v anketě TýTý a opakovaně jste vyhrála i diváckou kategorii v Ceně Františka Filipovského.
Teď už ale není moc o čem mluvit, protože od 1. května 2014 mě do dabingu neobsazují. Spolu s mnoha dalšími kolegy - a to jen proto, že jsme se ozvali. Chtěli jsme slušnější finanční pravidla. K ničemu však nedošlo a dodneška je to v branži jeden velký galimatyáš. Proto ani nemívám chuť o dabingu mluvit.
Ale pokud mě pozvou, velmi ráda znovu přijdu! Co jste se naučila, nemůžete totiž nikdy ztratit, ani po několikaleté pauze. Je to zkrátka součást vaší profese, jako práce před kamerou nebo rozhlasovým mikrofonem.
Takže vzniklo něco jako černá listina.
Ano, ale to není nic nového, ty byly vždycky. Všechno je to o lidech.
Ono se mi to ale v poslední době všechno vůbec tak divně nakupilo... Už je to rok a půl, tedy těsně před pandemií, co jsem musela jít na operaci s hlasivkami. Tuším, tedy spíš vím, že jakoukoliv takovouto vážnější nemoc mám především ze stresu, ať už to byl před lety těžký zánět slinivky, nebo teď problém s přetíženými hlasivkami.
Už jsem se smiřovala i s tím, že se operace třeba nepovede. Dokonce už jsem sama sobě domlouvala: No a co, vždyť sis v životě užila dost!
Ale musím to zaklepat, pan doktor Michal Zábrodský byl úžasný a všechno zvládl naprosto skvěle. Dokonce jsem se minulý týden přistihla, že si zpívám! Což jsem dva roky nedělala, protože jsem měla pocit, že se uškrtím.
Dokonce ani paní režisérka Olga Walló, s níž jste spolupracovala roky, dabing myslím už nedělá.
Před lety byla dost vážně nemocná, mimochodem napsala tehdy moc pěknou knížku o léčbě rakoviny prsu a taky krásnou knížku poezie. Teď myslím hlavně učí, na DAMU. Ale už nejsme v kontaktu. Člověk potká za život spoustu lidí, kterých si váží a které uctívá, ale pak si nějak sejdete z cesty a už se nepotkáváte.
V dabingu jste začínala u ní, anebo už u jejího tatínka, režiséra K. M. Walló?
U ní. Janička Andresíková, která nás na DAMU měla na umělecký přednes, nás na konci prvního ročníku všechny dovedla na Kavčí hory právě k Olince. A tam jsme dělali křoví. Já tehdy vůbec nevěděla, za koho mluvím!
Měla jsem ale štěstí, že jsem byla jedna z mála, které si Olga vybrala. Troufnu si říct, že si nás vychovávala. Dostávala jsem od ní krásné role, opravdu moc hezké.
Namluvila jste spoustu filmových hvězd, která z nich vám takzvaně nejvíc sedla?
To asi nedokážu říct. Možná Joan Collinsová ze seriálu Dynastie, protože ten se dělal dlouho, a to se potom člověk naučí s tou postavou dýchat. Moc ráda jsem ale mluvila i Lizu Minnelli nebo Simon Signorettovou.
A když jsem poprvé v životě dostala Sophii Lorenovou, ohromně mě to potěšilo. Do té doby jsem byla totiž přesvědčená, že když ji mluvila paní Hlaváčová, musí ji dělat paní Hlaváčová.
Olga Walló nakázala: A teď budeš štíhlá v pase! Což znamená vytáhnout hlas trošičku výš a být něžná
A která z těch rolí je pro vás nejvíc nezapomenutelná?
No, tak já samozřejmě nikdy nemůžu zapomenout na filmový western Tenkrát na západě a Claudii Cardinalovou! To je logické. Ale jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem dělala s Olgou Walló, byl francouzský kreslený film. Pohádka pro děti Paříž, Paříž.
Ondra Vetchý namlouval kocourka, který se zamiluje do kočičky, a já mluvila tu kočičku. Takovou něžnou, hloupoučkou, naivní kočičku ze statku, která chce do Paříže, a tam na ni čekají nástrahy...
Jakmile jsem přišla do dabingu, Olga si stoupla k pultu a nakázala: A teď budeš štíhlá v pase! Což znamená vytáhnout hlas trošičku výš a být něžná.
Vždycky mi to připomnělo paní profesorku Libušku Havelkovou, kterou jsem měla na DAMU na hlasovou výchovu. Od prváku nám tvrdila, že dívka musí mluvit tenoučkým, krásným sopránkem. Já mám už od mládí hluboký hlas, alt, takže mně to nešlo a škrtila jsem se u toho. Na některé lidi mám opravdu krásné vzpomínky.
Více o Valérii Zawadské se můžete dozvědět v seriálu o českých dabérech Kdo to mluví na www.televizeseznam.cz.
