Hlavní obsah

Japonky se bouří proti podpatkům

Právo, Vladimír Plesník

Japonský termín KuToo je, řečeno slovy tlumočníka z japonštiny na výstavě mistra miniatur Uka Ješity v legendární veselohře Jáchyme, hoď ho do stroje!, takovou slovní hříčkou. Odkazuje na slovo kucu, což znamená boty, a obdobně znějící výraz kucuu, tedy bolest. Současně upomíná na název kampaně MeToo zaměřené proti obtěžování a zneužívání žen a sexuálnímu nátlaku na ně, hlavně na pracovišti.

Foto: Profimedia.cz

Japonky to myslí zcela vážně, chtějí po vládě, aby nucení nošení podpatků zakázala.

Článek

Autorka termínu, dvaatřicetiletá Jumi Išikawová, jej ale nemyslí jako legraci. K profesi herečky a spisovatelky na volné noze si totiž určitou dobu přivydělávala na půl úvazku v tokijském pohřebním ústavu nebo jako školitelka zaměstnanců v hotelích. Poté, co měla problémy stát nejméně osm hodin na podpatcích, musela tuto práci jednou provždy opustit.

Petici, kterou pod tímto názvem předložila tokijskému ministerstvu práce a sociálních věcí, na internetu podepsalo na 34 tisíc žen, dožadujících se zákona, který by zaměstnavatelům zakazoval nutit Japonky k nošení vysokých podpatků.

Kráčet navysoko se žádá

„Je to diskriminace a my ženy bychom si ji neměly nechat líbit,“ ujistila a připomněla, že šedesát procent Japonek je v zaměstnání nuceno dodržovat dress code, tedy vyžadované předepsané oblečení, a osmdesát procent přiznalo menší či větší zdravotní potíže.

Foto: Profimedia.cz

Autorka termínu KuToo Jumi Išikawová musela při své výšce 152 cm stát hodiny na deseticentimetrových podpatcích.

Takumi Nemoto, ministr zdravotnictví a sociálních věcí, na názory japonských žen reagoval šalamounsky. Zdůraznil totiž, že nosit vysoké podpatky je na pracovišti nutné, vhodné a potřebné.

„Jsem přesvědčen, že obuv s vysokými podpatky zapadá do rámce toho, co se na pracovišti obecně uznává jako nezbytné a žádoucí,“ zdůraznil při rozpravě na toto téma v parlamentu.

Ale abychom mu nekřivdili, připomeňme, že Nemoto současně podtrhl, že jestliže zaměstnavatel nadále vyžaduje nosit takový typ obuvi ženu, která kvůli tomu předtím utrpěla zranění, nejde o nic jiného než o obtěžování.

Úsměvy v bolestech

„Toto je jen první krok. Od úředníků ale často slýchám, že bude obtížné takový krok prosadit, dokud se v naší zemi nezmění pracovní kultura. Vždyť i mnoho Japonek má za to, že vysoké podpatky se rovnají slušnému chování.

Myslím si, že vládě ani velkým firmám se do obdobné revoluce nechce. Jistá reklamní agentura mne dokonce přímo varovala, abych si zbytečně sama nezadělávala na problémy,“ tvrdí Išikawová, která při výšce 152 centimetrů při pohřbech musela stát na deseticentimetrových podpatcích.

V posledním císařství na světě, kde jsou role mužů a žen po staletí tradičně rozděleny, se vláda pokouší se střídavými úspěchy zlepšit pracovní postavení slabšího pohlaví. Proto ženy, které nejsou ochotny snášet bolest působenou podpatky, a přitom se povinně usmívat, si musejí hledat zaměstnavatele, kteří netrvají na tom, aby do práce nebo na pohovory při získávání pracovního místa chodily den co den v uvedeném druhu obuvi.

Přitom japonští muži si v kanceláři nebo továrně užívají všech výhod dokonale pohodlných bot. Na druhé straně ve většině firem musejí trávit pracovní dobu v tmavém obleku.

Šino Naitová z tokijského Japonského ústavu pro pracovní záležitosti a pro školení zaměstnanců pokládá pokračující požadavky nosit vysoké „kramfleky“ za obtěžování žen, i když zmiňovaný problém neřeší v zemi žádný zákon či jiná právní norma. „I ženy mají na pracovišti svá práva,“ říká s přesvědčením v hlase.

Masako Šinoharová, jež s úspěchem školí uchazeče o práci či nové zaměstnance pracovní etiketě, zdůrazňuje, že v zemi vycházejícího slunce požadují nošení vysokých podpatků i firmy, jejichž zaměstnanci vůbec nepřijdou do styku s veřejností.

„Není divu, že se to mnoha Japonkám nelíbí,“ připomíná. Přiznává ale, že v některých případech si ženy obouvají boty s podpatky vysokými pět až deset centimetrů samy, protože jim tak velí kulturní a společenské zvyklosti.

V podpatcích na lodi

Nicméně tradice je tak zažitá, že tehdejší ministryně obrany Tomomi Inadová se při oficiální návštěvě americké letadlové lodi v roce 2016 procházela po palubě právě ve vysokých podpatcích.

Zaměstnankyně obchodní sítě oděvů pro kanceláře a obchod Aoki v Ósace potvrdila, že obuv bez podpatků zůstává u většiny japonských zaměstnavatelů, a především ve veřejné správě, nepřípustná. Onemocnění nohou či těhotenství přitom nehrají žádnou roli.

,,Dovolili mi nízkou obuv až tři měsíce před porodem,‘‘ posteskla si tato podporovatelka hnutí KuToo.

První si stěžovali muži

  • Japonské bojovnice nejsou ve svém úsilí osamoceny.
  • V roce 2017 přijaly jak Filipíny, tak kanadská provincie Britská Kolumbie zákon zakazující firmám nutit ženy, aby chodily do práce v nepohodlných botách.
  • Předloni se herečce Nicole Thorpové podařilo získat pod petici požadující legislativní úpravu i v Británii více než 150 tisíc podpisů.
  • V roce 2016 se některé herečky, mezi nimi Julia Robertsová, dostavily na zahájení filmového festivalu ve francouzském Cannes bez bot.
  • Okázale tak reagovaly na skutečnost, že o rok dříve pořadatelé nepustili na červený koberec ženy ve střevících bez vysokých podpatků.
  • Norská letecká společnost Norwegian Air schytala vlnu kritiky, když požadovala, aby si letušky, které chtějí nosit nízké boty, přinesly lékařské doporučení.
  • Britský deník The Times zaznamenal první stížnost již v roce 1873 - a přišla od mužů.
  • Požadavky armády, aby vojáci bojovali v těžkých botách s vysokými podpatky, vedly k „mnoha puchýřům na nohách“ a vyvolávaly „neobratnou chůzi a ohavné držení těla“.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám