Jan Tománek: Víc spím, nepiju a tělo jásá

Na začátku hraje hlavní roli talent a cit pro hudbu. Postupem let se situace otáčí a důležitých je 90 % píle a 10 % talentu. Tuto skutečnost mi potvrzuje i kariéra syna Jonáše, který je jedenáctinásobným mistrem republiky a finalistou mistrovství světa. Mladí lidé dnes nejčastěji soupeří s tanečníky z Ázerbájdžánu, Arménie, Moldávie či Rumunska. Bohužel bývá problém jim konkurovat.

Důvodem je, že děti z těchto zemí mají mnohem větší dávku přirozeného pohybu. Díky tomu jsou celkově zpevněné a disponují neuvěřitelnou energií. České děti v souvislosti s vyšší životní úrovní zpohodlněly v chuti chodit pěšky a běhat venku, takže když na ně pak při trénincích klademe vyšší nároky, nejsou na ně připraveny.

Jsem velký odpůrce diet. To platilo i před dvěma lety, kdy jsem se na sebe podíval do zrcadla a řekl si: Honzo, takhle už to dál nejde! Vážil jsem 92 kg, což bylo deset nad můj standard. Začal jsem chodit dvakrát týdně na dvě hodiny do fitka. Postupně omezil cukry, vyměnil bílé pečivo za celozrnné, vynechal alkohol a naučil se v rámci té nejlepší regenerace chodit včas spát. Poměrně rychle jsem zhubnul 12 kg.

Zásadní ale bylo zjištění, že se mi takhle žije mnohem lépe. Tělo dnes po jídle není těžké, rychleji spaluje a regeneruje. Bez alkoholu spím kvalitněji a ráno se budím odpočatější. Je to sice trochu nuda, ale cítím se celkově dobře a jsem i mnohem klidnější.

Ve StarDance jsem letos nebyl v porotě, ale tančil s herečkou Ivanou Chýlkovou. Od začátku jsem si na ní cenil, jaká je profesionálka. Když se do něčeho pustí, tak na sto procent. Trénovali jsme dvakrát denně dvě hodiny a já na ní často viděl, že je unavená, ale ona i přes moje návrhy o přestávku nestála. Jejích 183 centimetrů jsem bral jako příležitost ukázat lidem, jak nádherně při takové výšce v tanci vyznívají dlouhé věci, ať už jde o kroky, nebo pózy rukama.

Jako dítě jsem měl nadváhu – v sedmé třídě jsem vážil 75 kg. Celé dětství jsem přitom strávil pohybem, a přestože nejsem z taneční rodiny, tancoval jsem vždy a všude. Někdo našim poradil, ať mě dovedou do tanečního kroužku. Jeho vedoucí mě přijal, ale moc šancí mi kvůli váze při vystoupeních nedával.

Po dvou letech jsem odešel, časem z kil navíc vyrostl, a když jsem se po výhře v tanečních dostal do klubu, zažil jsem raketový start taneční kariéry. Zpětně vedoucího kroužku chápu – chtěl v 80. letech v Ústí nad Labem dělat vystoupení s hezkými dětmi. Ale z profesionálního pohledu jsem téměř ideální typ tanečníka, především pro standardní tance. Mám vyvážené dlouhé tělo, extrémně rovné nohy a pro nášlapovou techniku a rozsah pohybu je pozitivní i fakt, že moje chodidlo je velikostně v průměru.

Já sám jsem žádné velké zranění ani problémy neměl. Ale když srovnám svoji aktivní kariéru, jež skončila kolem roku 2000, a mé svěřence, které dnes trénuji, každý jsme úplně jinde. Jejich nasazení je třikrát, možná pětkrát větší. A tak často řeší zdravotní trable už během kariéry. Ozývají se jim kolena, kyčle, třísla, mají problémy se zády. Holky tráví extrémně času na podpatcích, takže jim do strany vylézá palcová kost. A protože se hlavně ve standardních tancích často zaklánějí vlevo, trápí je i bolesti krční páteře. Aby nám tanečníci vydrželi v dobré kondici co nejdéle, zařazujeme pravidelně do tréninku strečink, regeneraci a spolupracujeme i s odborníky na fyzioterapii.

Coby trenér tanečního klubu DSP Kometa Brno se v tomto směru pořád vzdělávám. Snažím se určité hranice nepřekračovat a svým svěřencům naslouchat. Ale víceméně zastávám názor, že bychom se měli nejdříve snažit si problémy vyřešit sami. Vycházím i ze zkušenosti, kdy jsme před lety spolupracovali s mentální koučkou. Tři naše holky, které měly menší problémy, byly z jejího přístupu ze začátku nadšené a my s nimi. Během půl roku se ale dostaly do fáze, kdy bez ní už nebyly schopné fungovat. Dnešní děti a dospívající určitě po psychické stránce čelí větším výzvám než my, ale přijde mi, že někdy se věci příliš rozebírají.

Když jsem v roce 2006 tancoval v první řadě, byl jsem hlavně šťastné tele z šance, že budu v televizi a všichni uvidí, co umím. Chudinku Jolanku Voldánovou jsem rval do výkonu. Dnes tuto příležitost vidím úplně jinak. Uvědomuji si, že jsem tam především pro svoji taneční partnerku. Vnímám, co vzhledem ke své fyzické kondici, proporcím a rozsahům zvládne, a podle toho vytvářím choreografii. I během tance s Ivanou Chýlkovou jsem ji vedl, aby předvedla to nejlepší ruku v ruce s přirozenou lehkostí, kterou podle mě lidé ocení víc než kostrbatou snahu o dokonalost. Role porotce v předchozích řadách mi v tomto směru byla velkou inspirací.

Ten určitě existuje, já sám jsem do něj odcházel už asi pětkrát. Když jsem v roce 2013 vzal nabídku tancovat s atletkou Šárkou Kašpárkovou, veřejně jsem prohlašoval, že po konci této řady sundám taneční kalhoty a hodím je do Vltavy. Ale asi jsem pro ně pomyslně skočil. Je pravda, že když mi před pár měsíci volali ze StarDance, myslel jsem, že jde o skrytou kameru. Ale nakonec jsem na možnost kývl. Vnímám, že jsem pořád v kondici, hýbu se a přišlo mi, že lidi by mohl můj návrat na parket, zvlášť po boku Ivanky Chýlkové, bavit.