Hrdinové versus šílení vrazi

To ráno 14. října 2014 bylo jako každé jiné. Studenti střední školy obchodní a služeb ve Žďáru nad Sázavou se okolo půl osmé pomalu trousili do tříd. S nimi se vmísila do šaten i drobná, dlouhovlasá žena, v ruce repliku vojenského nože s jednadvaceticentimetrovou čepelí. Zaútočila bez varování.

Nůž mířila na břicho sedmnáctileté studentky. Stihla se krýt, takže ji útočnice pořezala na rukou. Vzápětí vlekla dívku za sebou z šatny. Nastala panika, ozýval se křik a pláč. V tu chvíli se spolužačce rozběhl na pomoc Petr Vejvoda, student druhého ročníku. Učitelé se ho marně snažili zastavit.

„Byl tak vychovaný: nebál se. Fajn kluk, pěkně živý, žádný svatoušek. Do všeho šel po hlavě,“ říká jeho táta Kamil.

Petr seběhl po schodech a vrazil do šatny. V tu chvíli se šílená žena ohnala nožem a bodla ho přímo do srdce. Neměl šanci. Zatímco se těžce raněný chlapec hroutil k zemi, napadená dívka se dala na útěk. Bylo jí jasné, že běží o život. Útočnice vyrazila za ní. Stříkala okolo sebe pepřovým sprejem, oháněla se nožem. Když jí oběť unikla, vybrala si jinou.

Náhodně procházející studentku Lucii bodla do břicha a odvlekla zpět do šaten. „Zavolejte zásahovou jednotku! Ať mě zastřelí!“ řvala do vzmáhajícího se chaosu.

Ke škole se sjížděli záchranáři. Přiběhl Petrův táta, který má kancelář kousek od školy. Klečel pár metrů od šílené ženy, v jedné ruce kapačky, druhou svíral ruku umírajícího syna. Čas nevnímal. Až jeden ze zdravotníků konstatoval, že je konec… Všechno přitom mohlo být jinak.

„Vozil jsem od nás z Nížkova do školy tři kluky, Peťu, jeho spolužáka Martina a kamaráda z vedlejší průmyslovky. Nebyli moc dochvilní, většinou aspoň jeden z nich zaspal. Ale ten den jako na potvoru přišli všichni včas. Opozdit se o deset minut… Tohle se mi pořád vrací,“ přiznává Kamil Vejvoda.

Drama pokračovalo. Teď se bojovalo o život Lucie. Dorazila zásahová jednotka a šéf policejních vyjednavačů Petr Gruber, připravený dělat koordinátora vyjednavačce, která měla službu.

V šatnách vládl zmatek. Záchranáři se dusili pepřem. Šílená žena držela krvácející dívku s nožem na krku jako rukojmí. „Nechci žádnou vyjednávačskou ku*vu,“ řvala.

„To se nám obvykle nestává: lidé v krizi často odmítají pomoc psychologa či psychiatra, ale že by měli co do činění s vyjednavačkou, je prostě nenapadne. Ve vteřině mi blesklo hlavou – ta už s tím musí mít nějakou zkušenost,“ vzpomíná Petr Gruber. Obratem proto změnil rozhodnutí. „Měníme pozice,“ oznámil kolegyni, „na kontakt jdu já!

Jeho tušení bylo správné. Jak později policisté zjistili, Barbora Orlová už jednou rukojmí držela. A díky ostravské policejní vyjednavačce ji zásahová jednotka zneškodnila. S další ženou vyjednavačkou by tudíž nejspíš odmítla komunikovat a dohadováním by se promarnily cenné minuty, kdy těžce zraněná dívka mohla vykrvácet.

S neškodně vypadajícím mužem v civilu se únoskyně nakonec uvolila mluvit. Celou dobu však přitom držela rukojmí nůž na krku a vyhrožovala, že ji podřízne.

„Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit, že děvče potřebuje ošetření. Tak si něco dones, povolila mi. Šel jsem pro obvazy a zároveň štáb informoval, co se dole děje. Do suterénu totiž nebylo odnikud vidět,“ vypráví.

Zatímco Petr Gruber ošetřoval rukojmí, Barbora Orlová nad ní držela shora napřažený nůž. Stačil malý pohyb a zabořil by se dívce přímo do hrudi nebo do krku. Krvácení bylo zastaveno, nastala patová situace: Petr Gruber v tureckém sedu pod schody, kus od něj útočnice sedící na zemi, zády opřená o zeď, na sobě krvácející dívku jako štít.

Nakonec Barbora Orlová vyslyšela prosby vyjednavače: děvče potřebuje lékaře, jinak vykrvácí. K čemu by jí bylo mrtvé rukojmí! „A tak přistoupila na výměnu. Musel jsem si zout boty, sundat opasek, kleknout ke dveřím šatny a hledět na druhou stranu, abych neviděl, co dělá, a nemohl ji ohrozit.

Vysoukala se, holčinu nechala ležet, přešla podél zdi a stoupla si mi za záda. Držela mi nůž pod krkem a řekla: Tak si je teda zavolej!“ popisuje Petr Gruber zlomový okamžik.

Klečel s nožem na krku a doufal, že mu kolegové pomůžou. Pomohli. Zneškodnili šílenou ženu taserem. „Ve chvíli, kdy pochopila, že skončila, se napřáhla a bodla mi nůž do hlavy vedle pravého ucha. Mířila na krk, ale zásah taserem ji naštěstí vykolejil, takže netrefila. Rána se svezla po kosti,“ popisuje vyjednavač.

Akce skončila. Tři centimetry hluboká rána si vyžádala tři stehy. Pavel Gruber později převzal z rukou ministra vnitra medaili Za statečnost.

Rozběhlo se vyšetřování. Kdo je vražedkyně? Co bylo důvodem jejího běsnění? Šestadvacetiletá Barbora Orlová ochotně spolupracovala. Jak vyšlo najevo, žďárskou školu si vybrala náhodou.

Také jen díky náhodě se nestala dvojnásobnou vražedkyní: těžce zraněné studentce, kterou držela jako rukojmí, zachránila život operace. Ještě hodinu a vykrvácela by.

Záhy policisté zjistili, že Orlová byla už dříve diagnostikovaná jako paranoidní schizofrenička. Jak správně odhadl Petr Gruber, neútočila poprvé. V květnu 2012 napadla nožem družinářku základní školy v Havířově, která jí bránila, aby z jídelny odvedla sedmiletou školačku. Pak holčičku držela jako rukojmí. Chtěla ji vyměnit za svého souseda, o němž věřila, že jí do hlavy nasadil čip, jímž ovlivňuje její chování…

Ostravská vyjednavačka s ní komunikovala několik hodin. Šílená žena, vyzbrojená břitvou a nožem, už pletla holčičce oprátku… Podle deníku Blesk zanechala před útokem vzkaz, ve kterém počítala s vlastní smrtí: „Žádný obřad, rovnou na hřbitov: BEZ KECŮ!!! Beze jména a rakve. Stačí látka, chci být obličejem dolů!!!“

V Havířově útočnici zneškodnila zásahová jednotka. Vychovatelka skončila na jednotce intenzivní péče s jedenácti bodnými ranami v horní části těla. Přežila a dostala Cenu Michala Velíška, stejně jako později Petr Vejvoda.

Žádný trest za pokus o vraždu nepadl, psychicky nemocná Barbora nebyla podle lékařů za svůj čin odpovědná. Krajský soud v Ostravě jí uložil ústavní léčbu v Psychiatrické nemocnici v Opavě. Dva roky nato už na svobodě plánovala útok ve Žďáru.

Po necelém roce hospitalizace totiž ošetřující psychiatr Barbory Orlové navrhl změnit ústavní léčbu na ambulantní. Věřil, že kombinace elektrošoků, léků a psychoterapie zabrala a jeho pacientka přestala být nebezpečná.

Opavský soudce Petr Polák v únoru 2014 vyslechl lékaře i pacientku a vyhověl návrhu. Osm měsíců poté měl Petr Vejvoda v kostele svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře pohřeb.

Od té doby uplynulo šest let. Tehdejší druháci odmaturovali a rozprchli se do světa. Učitelé žďárské školy však mají vzpomínku na osudný den stále před očima. Petrovu pamětní desku na škole míjejí pokaždé, když jdou do práce. Smutné vzpomínání.

„Nebylo to jen o jediném dni, ale i o dalších následujících, prakticky o celém školním roce. Byli jsme součástí tragické události, která stála život mladého člověka, negativně ovlivnila životy řady z nás a všem jeho blízkým způsobila nepopsatelnou bolest. Zároveň celou školu spojila v jediný a silný celek. Vzájemně jsme si byli oporou, vyučující i studenti na jedné lodi. Na Petra nikdy nezapomeneme. Jeho památku si vždy budeme připomínat,“ říká ředitelka školy Radka Hronková.

V době útoku pracovala ve škole jako učitelka. Petra měla ve třídě teprve od září, protože její předmět, ekonomika, se probírá až ve druhém ročníku. „I za tu krátkou chvíli však vím, že to byl veselý kluk s chutí a plány do života,“ vzpomíná.

Ždárská střední škola bezpečnostní rizika nepodceňovala ani před rokem 2014. Už tehdy měli zaměstnanci i žáci vstupní čipy. Po incidentu přibyl v šatnách celodenní kamerový systém a učitelé se tu střídají na dozoru. Proti nežádoucím vstupům se však stoprocentně nedají uchránit školní ani žádná jiná zařízení.

„Škola není klec na žáky,“ konstatuje ředitelka Hronková. Jak dodává, opatření školy musí podporovat i ostatní instituce: „Například tím, že nenechají psychopaty jako Barbora Orlová volně se pohybovat.“

Jak se mohla paranoidní schizofrenička dostat po útoku v Havířově tak brzy na svobodu? Fungovala léčba, nebo žena jen předstírala, že se léčí? To soudce nezkoumal. Spokojil se s vyjádřením psychiatra, že léčba byla úspěšná.

Případ Barbory Orlové přitom nebyl na Ostravsku jediný. V roce 2012 ubodala schizofrenička z Frýdku-Místku roční holčičku a těžce zranila její babičku. Také ona byla podle znalců v době vraždy nepříčetná. I ji krátce před činem propustili z opavské psychiatrické léčebny.

Stejně jako v roce 2012 i po útoku ve Žďáru státní zástupce stíhání Barbory Orlové zastavil. Podle posudků byla v době činu nepříčetná a vzhledem k diagnóze paranoidní schizofrenie není trestně odpovědná.

Skončila proto v Ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně, kde vězeňská služba pod nepřetržitým dohledem za mřížemi střeží osoby nebezpečné společnosti. Soud vždy po roce znovu rozhoduje, zda trvají důvody, proč jsou tam drženy.

Vražedkyni se do detence nechtělo. Každý rok znovu žádala o přesun do psychiatrické léčebny s mírnějšími podmínkami. A s vyhlídkou, že časem bude léčba opět změněna na ambulantní a ona se dostane na svobodu. Každý rok byla její žádost zamítnuta. Naposledy letos v srpnu, už popáté.

„Takového člověka by vůbec neměli pouštět mezi lidi,“ prohlašuje Kamil Vejvoda. Se smrtí syna se dosud nevyrovnal. Dodnes má doma spoustu Petrových věcí. Nedokázal je vyhodit. Říká se, že čas zahojí všechny rány, ale není to pravda.

„Ji může matka v detenci navštěvovat. Já mohu za synem akorát na hřbitov. Dneska by mu bylo dvaadvacet. Když si představím, co z něho mohlo být… Kuchařina ho hrozně bavila. Byl omáčkovej: svíčkové, guláše, to bylo jeho. A steaky miloval,“ odmlčí se a nemá daleko k pláči.

Petrova maminka Radka od manžela rok po smrti syna odešla. „Nakonec jsme to neustáli a rozvedli se. Dnes je vdaná, je z ní jiná paní. Také já mám přítelkyni. Říká mi: Musíš jít dál, zapomenout. To se však nedá,“ přiznává.

Zármutek je příliš těžký. Ale snaží se. „Zažádal jsem o pěstounství, tak uvidíme. Ještě nejsem tak starý, abych nemohl vychovat dítě. Někomu pomoci, vytvořit úplnou rodinu,“ dodává.

Jak zabránit tomu, aby chybné psychiatrické diagnózy a nedbalá soudní rozhodnutí nevytvářely další kandidáty Velíškovy ceny in memoriam? Nejde jen o problém nešťastné Barbory. V ČR totiž neexistuje komplexní zákon o duševním zdraví. Nejsou stanoveny závazné postupy péče o nebezpečné duševně choré lidi. Při jejich propouštění na svobodu má rozhodující slovo ošetřující lékař.

Soudci mohou na základě jeho návrhu pacienta propustit, aniž by k tomu potřebovali další znalecký posudek. Jejich postup je přitom nejednotný: někteří jsou benevolentnější, jiní ne. A pokud nemocní přejdou na ambulantní léčbu, nikdo už nedohlíží na to, zda předepsané léky, na nichž může záviset bezpečnost lidí v okolí, opravdu užívají.

Ohledně smrti Petra Vejvody nepřiznal chybu ani opavský soudce Petr Polák, který Barboru Orlovou propustil z psychiatrické léčebny, ani lékař, který její propuštění do ambulantní léčby navrhl. „To by nás muselo ministerstvo spravedlnosti vybavit křišťálovými koulemi,“ hájil se soudce před kárným senátem.

Hledání viníka Petrovi život nevrátí. Přispěly by k větší bezpečnosti na ulicích některé návrhy jeho táty? Důslednou kontrolu ambulantně léčených pacientů si lze podle lékařů technicky jen těžko představit. Podle Kamila Vejvody by však pomohlo, kdyby propuštění psychotici museli nosit elektronické náramky, které by je lokalizovaly.

Psychiatři a soudci, kteří schvalují jejich propuštění na svobodu, jsou dnes nepostižitelní, i když udělají chybu. Kdyby měli trestněprávní odpovědnost, nejspíš by svá stanoviska vážili daleko zodpovědněji. „Když se vybourá řidič autobusu a zmrzačí lidi, taky jde do vězení,“ lamentuje Kamil Vejvoda.

Barbora Orlová se Petrovým rodičům nikdy přímo neomluvila. „Potkali jsme se u Krajského soudu v Brně. Podívala se na mě a to bylo všechno. Je hrozně chytrá. Když vypovídala, musel jsem odejít,“ vzpomíná Kamil Vejvoda.

Poté už k soudu nikdy nejel. „Každý rok se hrozím dne, kdy ji pustí z detence. A jednou ta doba přijde,“ obává se.