Hlavní obsah
Jan Šibík se rozhodl, že kvůli fotkám už nebude nasazovat život. Foto: Milan Malíček, Právo

Jan Šibík: Existují věci, které pro mě znamenají víc než focení

Cenami ověnčený fotograf, autor několika knih a řady výstav Jan Šibík měl v dubnu pětapadesát. Ta stoupající číslovka ho natolik skličuje, že už pět let narozeniny neslaví, ale zároveň mu čerstvou krev do žil vhání soužití s přítelkyní, která je o 26 let mladší.

Jan Šibík se rozhodl, že kvůli fotkám už nebude nasazovat život. Foto: Milan Malíček, Právo
Jan Šibík: Existují věci, které pro mě znamenají víc než focení

„Záleží na tom, jakým stylem žijete. O tom, že to mám určitě jinak než většina mých vrstevníků, jsem se přesvědčil loni na srazu se spolužáky ze základní školy. Když jsem viděl ty fotry s břichy a holku, po které jsem vždycky toužil, říkal jsem si, že je vlastně dobrý, že to nedopadlo,“ usmívá se muž se stále štíhlou figurou.

„Cvičit mě nebaví, ale rád chodím. Podívejte se na můj celoroční průměr (ukazuje mi na aplikaci v mobilu) – 8,3 kilometru za den.“

Svůj první foťák jste dostal v šesté třídě od maminky. Pamatujete si, jak jste s ním naložil?

Poprvé jsem ho použil na výletě do liberecké zoo, jinak jsem s ním dokumentoval to, čemu jsem se zrovna věnoval. Jednu dobu jsem například sbíral motýly, které jsem přefocoval napíchané v krabici. Postupně jsem z odborných časopisů pochopil, že fotka by měla obsahovat něco víc než pouhé zachycení motýla.

Krůček po krůčku jsem se učil neúspěšnými pokusy, což bylo mnohem zdlouhavější než dneska, kdy si snímek na místě prohlédnete a nedostatky můžete hned napravit.

Kdy bylo jasné, že se fotografováním začnete živit?

Vždycky jsem věděl, že chci dělat něco tvůrčího, nemít pevnou pracovní dobu a nesedět v kanceláři. Jenže tehdy, co se týká fotografie, byla jediná dobrá škola, a to FAMU, kam bylo nesmírně těžké se dostat. Přes kamarádku jsem ale získal místo v Československé televizi, kde jsem dělal asistenta kamery v hlavní redakci publicistiky a dokumentaristiky. Někteří kameramani si občas na výjezdu dali pár skleniček a pak nebyli schopni pracovat. V ten okamžik jsem natáčel za ně.

Dlouho jsem pak chtěl být kameramanem, jenže jsem si uvědomil, že profesionální vybavení je neuvěřitelně drahé a při práci jste závislý na dalších lidech.

Takže jste zůstal u focení?

Někdy kolem pětadvaceti jsem přišel do lidové školy umění k profesorovi Jánu Šmokovi, zakladateli katedry fotografie na FAMU, což mi neuvěřitelně pomohlo.

Přinesl jsem mu štos fotek a myslel jsem si, že mě za ně pochválí, ale on prohlásil, že jsou dobré leda tak na podložení stolu. Takhle drsně se choval ke všem a mezi jeho legendární bonmoty patří: Největší přítel začínajícího fotografa je odpadkový koš.

Evidentně ale na něho vzpomínáte v dobrém.

Poradil mi, ať se zaměřím na nějaké téma, kde každá fotka bude střípkem v mozaice, čímž mě nasměroval k reportáži. Tehdy mě bavil sport, běhal jsem dlouhé tratě za Slavii, i když jsem fandil fotbalové Spartě. Fotil jsem v kotli vlajkonoše, protože jsem byl vlastně mezi svými.

S Josefem Koudelkou, kterého považuje za největšího žijícího fotografa na světě, bydlí v jedné ulici v centru Prahy.

Foto: Stanislav Krupař

Pokud vím, tak jste sám fotbal hrál.

Kopal jsem za Dubeč, kde jsem s rodiči bydlel. Jako záložník jsem nikdy nevynikal v technice, ale byl jsem běhavý a snažil se soupeři sebrat míč. Gólů jsem moc nedával. Vlastně přesně vím, kolik jich bylo. Za dva roky jsem dal dva.

Dalším tématem, kterému jste se v začátcích věnoval, byli cestující v metru. Fotit náhodně neznámé lidi asi není nic jednoduchého?

Není možné se dopředu ptát: Prosím, vás, můžu si vás vyfotit? Buď mi rovnou řeknete, že ne, anebo se postavíte do pozoru, přičemž obě varianty jsou pro fotku nepoužitelné.

Účastníkům mých workshopů dávám jiné rady. V první řadě je nutné rychle ovládat aparát, aby získali fotku dřív, než si jich dotyčný všimne. Když už je zaregistruje, a přitom nechce být focený, ještě jednou to zmáčknou, řeknou O. K. a jdou pryč.

V zemích směrem na východ se fotí daleko lépe, protože lidi nejsou tak naježení a neschovávají se za ochranu osobnosti, která je často falešná. Když už v našich podmínkách někdo protestuje, řeknu mu, ať se rozhlédne kolem, a uvidí, že ho snímá několik kamer najednou.

S jednaosmdesátiletou maminkou Pavlou, od které dostal první fotoaparát.

Foto: archív Jana Šibíka

Paradoxně se vám asi lépe pracuje v místech, kde jsou na tom lidé mnohem hůř než obyvatelé vyspělých zemí.

Přesně tak. Fotím tam lidi, když přicházejí o své nejbližší, o majetek, o všechno, a přesto se mi nestává, aby řekli: Nedělej to! Spíš mi ukazují ještě horší a horší momenty, děti v ještě zbídačenějším stavu. Možná věří, že na základě fotek se jim dostane humanitární pomoci.

To dítě zemřelo přímo před mýma očima, vzpomíná fotograf na hladomor v Angole.

Foto: Jan Šibík

Až mi při tom kolikrát zatrnulo, jako třeba v Etiopii, kde tři roky nepršelo a početné rodiny s patnácti dětmi živila jedna kráva. Když dobytek pochcípal, začali umírat lidi. Viděl jsem, jak otec pohřbívá takhle malé dítě (rukama ukazuje asi 70 centimetrů) zabalené v prostěradle. Měl už vykopaný hrob, a jakmile mě spatřil, začal s dítětem panáčkovat. Touha mít fotku byla pro něj v tu chvíli silnější.

V Africe vůbec dochází k situacím, kdy si říkáte, jak je to možné, a pokud neznáte souvislosti, tak plno věcí odsoudíte. Když například rodina sežene trochu jídla, kdo myslíte, že se nají první?

Jedním z témat v knize, kterou připravuje společně s přítelkyní Danielou, budou rikši. Kalkata je snad jediné místo na světě, kde dodnes běhají lidé s lidmi, říká Jan Šibík.

Foto: Jan Šibík

Otec, protože je živitel.

Přesně tak. V Evropě je to ale nemyslitelné. Když byla válka na Balkáně, tak nejdřív dali dětem. V Africe díky tomu, že se nají otec, zemřou dvě děti, což je samozřejmě tragické, ale on má potom sílu zachránit zbývajících osm.

Jak v takových destinacích žijete vy?

Mám relativně skvělé podmínky, jinak bych to ani nevydržel. Třeba při workshopu ve Váránasí, jednom z nejposvátnějších indických měst, kde se všechno hází do Gangy, včetně zdechlin zvířat a popela mrtvých lidí.

Ve vodě se místní nejenom myjí, ale taky ji pijí. V průhledných PET lahvích, které vozí svým známým, je vidět, že voda z řeky je tmavá jak kafe. Přesto jsem nezaregistroval, že by tam vznikaly obrovské epidemie. Jejich organismus se už zkrátka přizpůsobil drsným podmínkám.

V roce 2001 navštívil Jižní Súdán, který na počátku třetího tisíciletí zažíval nejhorší hladomory v historii.

Foto: archív Jana Šibíka

Ten váš to ještě nezvládl?

Naopak, jsem čím dál rozmazlenější a dobrý hotel si dokážu pořádně užít. Když jsem začínal fotit a bydlel ještě u maminky, tak jsem často spal na zemi, abych natrénoval těžké podmínky před cestou do první války v Jugoslávii, ale to už je tak dávno…

A pak jsem začal cestovat do zemí jako Irák a Afghánistán a často i do pásma Gazy, kde jsem viděl, že zahraniční kolegové mají řidiče, auto a občas i průvodce. Když jsem zjistil, že jedna položka je přijde na nějakých sto dolarů na den, měl jsem pocit, že jsou neskutečně zhýčkaní, a dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, proč to dělají. Průvodce vám totiž všechno dohodne.

Například na Haiti po zemětřesení, kde utekly čtyři tisíce vězňů a docházelo k rabování, dokázal vycítit nebezpečí. Bez průvodce toho vyfotíte mnohem míň a často na místo ani netrefíte. Tak jsem začal šetřit v rámci peněz, které jsem měl z redakce k dispozici. Jezdili jsme s kolegou, se kterým jsme se o náklady podělili. Na jedné straně je to nevýhoda, protože přivezete podobné fotky, ale zároveň plus, že s někým můžete sdílet nesmírně silné zážitky a povídat si o nich.

Teď jezdíte s přítelkyní.

Osm let mohla mít se mnou nepřetržitý individuální workshop, jenže milá Daniela to vždycky shodila ze stolu jednou větou: Přece nebudu dělat něco, co bude vždycky horší než to, co děláš ty.

Před necelými třemi lety ale začala fotit, což jsem absolutně nečekal a byl jsem k tomu značně skeptický. Stalo se to v Havaně a k mému obrovskému překvapení byly fotky docela dobré, a to podotýkám, že jsme k sobě kritičtí.

S přítelkyní Danielou Matulovou loni připravoval svou výstavu na Staroměstské radnici.

Foto: Miroslav Zajíc

Viděl jste v nich svůj rukopis?

Výrazně. Sama od sebe si zakódovala situace, které fotím. Snímky žen bývají většinou sentimentální, často s detaily dětí, ale Daniela takhle nefotí. Díky tomu můžeme pracovat společně, třeba na uprchlické krizi. Fotíme stejnou situaci, a když pak vybírám fotky, najednou se mi její záběr líbí víc než můj.

Jak je to možné? Vždyť si pokaždé zvolím to lepší místo. Jenže občas se stane, že výhodnější pozici špatně vyhodnotím. Možná má Daniela někdy i větší trpělivost, a zatímco já po pěti minutách odejdu, ona zůstane a získá zajímavější záběr.

Na čem ještě společně pracujete?

Pět let jsem na volné noze a musím se nějak uživit, takže třeba devět dní někde v zahraničí učíme lidi fotit a potom se tam zabýváme svými reportážemi. Teď se mimo jiné věnujeme zajímavému a drsnému tématu v uhelné oblasti asi 700 kilometrů od Kalkaty. Lidi tu žijí v katastrofálních podmínkách – jedni uhlí kradou a další pracují v dolech.

Ženy se ráno obléknou do čistých šatů, ale za pár minut jsou černé jako kominík. Třicet kilo uhlí odnesou na hlavě domů na okraj pánve, což je nějakých pět kilometrů, kde ho rozbijí na kousky a pálí na koks.

Čoud je fotogenický, ale žít v něm je hrozné. Vytipoval jsem několik míst, kam se s Danielou opakovaně vracíme, abychom mohli vydat naši společnou knihu. Už nechci, aby byla o drsných věcech, co se dějí ve světě, protože taková práce je dneska extrémně nebezpečná, ale o tom, jak je život barevný a pestrý.

Přítelkyně už na našich cestách pochopila, že ne vždycky bude spát ve čtyřhvězdičkovém hotelu a vybírat si, kam zajít na jídlo. V některých situacích rtěnku nepotřebuje, protože důležitější je získat si lidi a komunikovat s nimi. Ukážu vám vtipnou fotku (nastavuje mi displej mobilu se společným selfie při odjezdu z uhelné pánve). Musel jsem ji udělat, protože takhle Danielu člověk často nevidí. Jenže to jsem nevěděl, že celý od sazí jsem i já.

Na cestě z reportáže v uhelných dolech v Indii.

Foto: archív Jana Šibíka

Jak to myslíte, že svět je čím dál nebezpečnější?

To, co mnou otřáslo, je počet únosů. Zažil jsem ve válce střelbu i výbuchy, na což se můžete trochu připravit. Ze zkušenosti zjistíte, že když vám střílí na auto, nestačí se v něm jenom sklonit, protože kulka projde skrz plechy, ale musíte se dostat ven.

Poznáte, jaká zeď je dostatečně silná, aby vás ochránila před kulkami, ale nedovedu si představit, co prožívá zajatec. Neví, jak dlouho to bude trvat, jestli týden, půl roku, anebo mu rovnou uříznou hlavu.

Zemí, kde hrozí únos, přitom stále přibývá. Byl jsem desetkrát v Pákistánu, pětkrát v Afghánistánu, opakovaně v Iráku a nikde jsem neměl sebemenší problém. Teď by to mohla být otázka minut, než by mě unesli.

V Libérii, kde proti sobě stály dvě dětské armády, málem přišel o život.

Foto: Jan Šibík

Měl už jste někdy namále?

I když jsem nikdy nebyl zraněný, v ohrožení života určitě ano. Občas jsem udělal blbost, když jsem třeba fotil člověka, který zrovna na někoho mířil. Mohlo se klidně stát, že jeho zlost by se přenesla na mě.

V Libérii proti sobě stály dvě dětské armády, zfetovaní výrostci od 15 do 25 let, kteří po sobě stříleli. Znepřátelené strany odděloval jenom most posetý nábojnicemi. Jednoho zastřelili a já jsem fotil, jak ho táhnou, což byla obrovská chyba. Zastihl jsem je totiž v okamžiku, kdy oni machři byli poraženi. Jednoho z nich to rozčílilo, takže kalašnikov namířil na mě a řval jako pominutý. Možná jsem i klečel, jak jsem ho prosil, aby nestřílel. Jiný bojovník ho naštěstí odtáhl pryč.

Do takové situace už se nechci nikdy dostat, protože žádná fotka by za to nestála. Ale trvalo mi dost dlouho, než jsem zjistil, že existují věci, které pro mě znamenají víc než focení, třeba být s někým, s kým je mi fajn.

Jak jste se vlastně s Danielou, které ještě není ani třicet, dali dohromady?

Přes seznamku. Neměla tam ani fotku, ale zaujalo mě, že osmnáctiletá dívka se chtěla seznámit s mužem do 35 let. Odepsal jsem jí něco v tom smyslu, že by mě zajímalo, o čem by si spolu povídali.

Pořád několikrát do roka fotíte svatby. Nepřipadá vám to už trochu monotónní?

Plno lidí mi naznačuje, jestli to mám zapotřebí, ale já k focení svateb pociťuji respekt, protože jde o velice důležité fotky. Je to těžká disciplína a pro mě tím pádem dobrý trénink.

Musím se vypořádat například s tím, že část svatebčanů stojí ve stínu a část na sluníčku, protože novomanželský polibek prostě nesmí chybět.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků