Doktoři z konců světa

Manželé Stříbrští žijí v domě s pečovatelskou službou v Nových Hradech už osmnáct let. Oběma je přes devadesát, ale běhají jako veverky, jak alespoň tvrdí.

Dojít z jejich útulně zařízeného bytečku do ordinace obvodní lékařky by však bylo nad jejich síly. Doktorka Nataša Návarová se proto u nich zastavuje pravidelně.

V Nových Hradech, městečku sevřeném jihočeskými rybníky, kde je Rakousko doslova za humny, je jedinou praktickou lékařkou pro dospělé. Před třiceti lety sem, jak říká, připlula po Vltavě. Ač pochází ze severních Čech, zdejší kraj si díky vodáckým výpravám zamilovala a už na konci studií se tu začala ptát po práci.

„Já vám hned něco naleju,“ vítá návštěvu pan Stříbrský a položí na stůl láhev vodky s melounovou příchutí. „My vůbec nepijeme, jen když máme hosty.“

„Mně jenom ždibínek,“ upozorňuje ho lékařka, zatímco vyndává z jejich domácí lékárny pomůcky. Pohoštění počká, víc ji teď zajímá to, kvůli čemu přišla.

„Má to zas špatný,“ šeptá paní Stříbrská. „Ukažte, dědoušku, vždyť už to vypadalo tak hezky, když jsem tu byla minule,“ odmotá zavázanou nohu a při pohledu na bércový vřed se zamračí: „No jo, tady je zánět jako hrom. Aby tam ještě nebyla trombóza,“ uvažuje nahlas. Paní Stříbrská posmutní: „Neposílejte ho do nemocnice, paní doktorko.“

To zatím nehrozí, ale ultrazvuk nejspíš bude potřeba. Zatímco se mi paní chlubí fotkou s vnuky, její manžel dostává od lékařky instrukce: „Kolik těch prášků berete? Dva? Tak teď budete brát dva ráno i večer.“ Pak společně bojují se stahovací punčochou, kterou je třeba navléct na oteklou nohu. Doktorka Návarová nakonec rozhodne, že se u nich večer znovu zastaví, až pojede do služby na pohotovost, a píchne pacientovi injekci fraxiparinu.

„Paní doktorka už nám tolik pomohla,“ říká paní Stříbrská a její manžel k tomu dodává: „Ale zázraky nedělá nikdo. Paní doktorka je jenom paní doktorka. Není to žádnej kouzelník.“

„To nejsem,“ souhlasí. „Takže na zdraví, dědoušku,“ cinknou o sebe štamprle.

Návštěvní službu nemá Nataša Návarová přesně určenou, protože na ni vyráží v podstatě každý den podle potřeby, jakmile jí skončí práce v ordinaci. Třikrát čtyřikrát do měsíce pak na ni vyjde večerní pohotovost v Trhových Svinech.

„Dneska bylo lidí šíleně, tak kolem sedmdesáti,“ odhaduje, kolik pacientů se u ní do oběda vystřídalo. „Asi třicet procent bylo nachlazení, dalších dvacet procent záda, bolesti kloubů, pak různé kontroly.“ Dvakrát musela odběhnout k vážným případům, k jednomu dokonce volala záchranku. „Když takhle uteču, to pak čekárna praská ve švech,“ uvědomuje si, ale nedá se nic dělat, akutní případy mají přednost.

„Na téhle židli sedím už dvacet sedm let,“ povídá v ordinaci zdravotního střediska, kde s manželem i bydlí. Pacientů má registrovaných dva a půl tisíce, skoro celé Nové Hrady i okolí. Zaučuje se u ní i jedna mladá lékařka, k níž taky místní chodí, třeba na preventivní kontroly. Když její zkušenější kolegyně zahlédne, koho má na řadě, často jí předem poradí, na co si má dát pozor. Jaký problém měla pacientova matka, s čím se potýkal otec, co trápilo strýce…

Mladá lékařka na ni jen zírá: „Jak si to můžete pamatovat?“

„Protože jsem všechny ty lidi znala,“ vysvětluje. Připomíná to film Sestřičky, kde Jiřina Jirásková vodí Alenu Mihulovou po chalupách a učí ji, kdo má co za choroby, ale i jak se chová a z jakého je prostředí. Je běžné, že z jedné rodiny zná i pět generací.

Není divu, že ji na ulici pořád někdo zdraví a taky že musí „léčit“ i při nákupu v obchodě. Klasika je: „Nevíte, jak mi vyšly výsledky?“

S faktem, že lékař nepřestává být lékařem, když sundá plášť, je smířená, i když přiznává: „Dokud u nás fungovalo kino, tak jsem ani kolikrát neměla chuť do něj jít, protože stejné lidi potkávám ráno v ordinaci, odpoledne v krámě a večer ještě v kině, tak to už opravdu ne,“ směje se. Na druhou stranu pro lidi dělá i věci, které by nemusela - třeba že občas doveze jídlo nemohoucím pacientům.

Jaká výhoda vyplývá z toho, že se v malé obci lékař s pacienty důvěrně zná, dokládá její historka. Je to šest let, kdy k ní před Vánoci přišel pacient zhruba jejího věku, kterého potkávala, ale věděla, že často nestoná. Zaujal ji, už když procházela čekárnou plnou lidí.

„Hrozně mě bolí žaludek,“ řekl. Nenechala ho v ordinaci ani dosednout a zavolala na sestřičku: „Alenko, natoč pánovi EKG.“

„Ale mě bolí žaludek!“ protestoval pacient.

„Já vás slyším a nezbláznila jsem se,“ reagovala. EKG i tlak v pořádku, přesto rozhodla, že zavolá sanitku a pošle ho na kardiologii. Ani v nemocnici zpočátku nic, ale jakmile vyšetření skončilo a pacient se chtěl obléct, zastavilo se mu srdce. Když se zotavil, došlo mu, že kdyby dostal prášky na žaludek, už by tu nejspíš nebyl. Zbývá tedy odhalit, z čeho paní doktorka usoudila už na první pohled na infarkt.

„Byl jiný než jindy,“ říká.

Narodil se v Pardubicích, v Holicích vystudoval gymnázium, lékařskou fakultu absolvoval v Olomouci, vojnu v Českých Budějovicích a první lékařskou praxi v Semilech. Ačkoli ho studia i povinnosti přivedly do různých koutů země, už dlouho měl jasno o tom, čím by jeho cesta měla skončit.

„Že chci být obvodním lékařem, jsem prohlašoval už od svých pěti let, a splnilo se mi to,“ říká dvaapadesátiletý Vít Šlechta. Tím koutem, kde je už dvaadvacet let usazený, je Libštát, obec v Pojizeří s tisícovkou obyvatel, nedaleko od míst, kam Karel Václav Rais umístil svoje Zapadlé vlastence. Sice tu mají poštu, knihovnu, kulturní dům a donedávna fungovalo i kino, ale pokud jde o zdraví, doktor Šlechta tu jako jediný lékař pro dospělé drží, jak sám říká, monopol.

„Vesnice má tu výhodu, že jste víc samostatný, musíte se víc rozhodovat. Z toho důvodu jsem si taky prodlužoval po studiích stáže. Mohl jsem být obvoďákem daleko dřív,“ naráží na to, že se rozhodl neodkroutit si po studiu jen povinnou dobu na některém z nemocničních oddělení, ale toužil před atestací poznat na vlastní kůži co nejvíc oborů. „Proč člověk studuje medicínu? Protože ho to zajímá,“ vysvětluje.

Čtyři a půl roku strávil po nemocnicích - na chirurgii, ortopedii, ORL, kožním, neurologii, očním… „Pak už na mě přitlačili: Uvolnil se obvod v Libštátě. Chcete ho, nebo ne? Tak jsem si rychle ještě udělal gynekologii a dětské v Turnově a v dubnu 1993 jsem nastoupil.“

Paralelně s tím působí léta i v protialkoholní poradně v Semilech, což zní trochu zvláštně, když přiznává, že je v rodině už třetí generací abstinentů. Negativní zkušenost přesto má. „Můj pradědeček byl těžký alkoholik a děda mi vyprávěl o tom, jak jeho tatínek chodil domů opilý a maminku bil. Děda byl kvůli tomu celý život citově nevyrovnaný. O to víc se dokážu k lidem, kteří ty problémy mají, přiblížit. Je úžasné, když k vám přijde troska, pošlete ji do léčebny, za tři měsíce zaklepe na dveře a vy toho člověka nepoznáte. Stačí přestat pít a jste zdravý. To mám na tom rád.“

V Libštátě ordinuje ve starém středisku, kde se čas při pohledu na budovu i interiér zastavil před půl stoletím. Skoro všichni dospělí z obce jsou registrováni u něj, přesto se mu po těch letech stane, že potká lidi, kteří tu bydlí, a je překvapený, že je nezná. Na druhou stranu jeho samotného si díky zjevu, širokému úsměvu a rychlopalné mluvě nesplete nikdo. Navíc už přes dvacet let zasedá nepřetržitě v zastupitelstvu a angažuje se i v několika občanských sdruženích. Vydal i publikaci o osudech libštátských rodin, do jejichž života zasáhl v padesátých letech komunistický režim. Česká televize na základě toho natočila před několika lety dokument.

„Moc si cením toho, že znám celé rodiny - babička, maminka a pak i děti ke mně postupně chodí a díky tomu mám zmapované i určité dědičné nemoci. Jsou to někdy žel různé rodinné tragédie, kdy si uvědomuju, že jako lékař nikdy nebudu dost chytrý, abych vyřešil všechno správně. Jak říkal Hippokratés: Lékař, který dělá jen malé chyby, zaslouží mou upřímnou pochvalu. Každý lékař, který žije mezi lidmi, se bojí, aby neudělal chybu. S tím vědomím žiju celý život, nechci chyby dělat a moc mi záleží na tom, abych něco nezanedbal,“ svěřuje se.

Vždycky se mu líbilo, jak je jeho práce pestrá a že jako obvoďák neléčí jen jeden orgán, ale potřebuje znalosti ze všech oborů. Na studiích ho bavilo všechno, ale nejlepší známky měl z předmětu sociální lékařství. Na vesnici si denně potvrzuje, jak je zdraví spojeno s rodinným a sociálním prostředím. Teprve když důkladně vyšetří tělo, může uvažovat i o příčině psychické. „U těch sousedů - a tady jsme vlastně všichni sousedi - si člověk nemůže dovolit něco zanedbat nebo zlehčit.“

Pozornosti a dárky pro lékaře - doktor Šlechta důrazně odmítá slovo úplatky - k venkovu patří. „Věřící člověk nebere úplatky,“ říká a vzpomíná, jak mu při praxi na interně kdysi jedna rodina dala z vděčnosti stokorunu. On ji ale jejich jménem věnoval jako dar nemocnici.

„Na druhou stranu vím, že když dostanu vajíčka, tak mě nikdo neobviní,“ vrací se do současnosti. „A můžu vám říct, že za ty roky, co tady pracuju, jsem dostal opravdu hodně vajíček.“

Úplatky ale můžou jít i druhým směrem - od lékaře k pacientům. Jako dítě jsem po každé návštěvě u dětské lékařky dostal za odměnu obrázek vystřižený z časopisu.

„My máme všechno,“ ukazuje Zdenka Kuželová na košík s obrázky a misku se sladkostmi na svém pracovním stole a pak ještě na skříňku na konci ordinace, kde jsou kromě dalších sladkostí i omalovánky. Ale kdepak za odměnu…

„Někteří se hned ode dveří rozběhnou a běží tam,“ říká pediatrička, která od poloviny sedmdesátých let pracuje v Lanžhotě, posledním městečku u dálnice D 2 před slovenskou hranicí. A nějakou dobu už taky „vyhrožuje“, že skončí. V osmasedmdesáti letech by na to určitě měla právo. „Mám to v úmyslu a nemám to v úmyslu,“ ošívá se. „Mně se nechce.“

Děti jsou důvod, proč u svojí profese zůstává. Sama má jednoho už dávno dospělého syna, ale bez vnoučat, takže se, jak říká, realizuje na cizích dětech. „Kdybych je nemilovala, mohla jsem být dávno doma. Můj vztah k dětem je, myslím si, výjimečný, protože i ty děti mě milují. Kdybyste viděl, jak přiběhnou, vykládají, co bylo doma,“ zjihne a na chvíli odloží svou přísnost, kterou je mezi rodiči proslulá.

Na poznámku kolegy fotografa, že se třeba v době rozhovoru něco přihodí a pacienti přijdou, rychle zvážní. „Ale!“ bouchne do stolu. „Ordinace je ráno do deseti!“

Kdysi začínala ve Zlatých Horách na obvodě a dětské ozdravovně a vzpomíná: „Tam byl tvrdý život. V rudných dolech dělali propuštění vězni a žilo se tam jak na Divokém západě. Co jsem přišla sem, je to pohoda.“

Tedy pohoda v rámci profese dětské lékařky. Veřejnost podle jejího názoru často nevidí, co všechno má pediatr na starosti a že se to dost liší od povinností praktika pro dospělé.

„To máte poradenství sociální, výživové, právní ochranu dětí, posudkovou činnost pro sport, pro povolání, řešíme psychologické problémy, měli jsme tu i narkomany.“

Vnímá tuhle práci jako podhodnocenou a připomíná, že pediatři byli první, kdo museli přestat vybírat regulační poplatky, které by podle ní mohly jít třeba na modernizaci ordinace.

Péči o děti u nás ale považuje za propracovanou a uvádí, že na evropské úrovni byl český systém přijat jako šablona pro celou Evropu. Pochvaluje si třeba vysokou proočkovanost a nechápe rodiče, kteří vakcinaci svých dětí odmítají. „Oni ty nemoci neviděli,“ říká a názorně předvádí, jak se dřív děti dusily při zánětu hrtanové příklopky způsobeném hemofilem. Když šlo do tuhého, dětem se nařízl otvor do krku, aby mohly dýchat. „Neumím si představit, že bychom děti dneska takhle řezali,“ poznamenává.

Přestože má možnost srovnávat, nemá pocit, že by se s ní dnešní rodiče, vybavení diagnózami z internetu, víc pouštěli do diskusí. Ani netvrdí, že dnešní mládež je horší, než bývala. Neposlušnost ale řeší rázně.

Měli tam nedávno jeden výstup. Přišla máma se sedmnáctiletým klukem. „Co ti je?“

„Kašlu,“ odpověděl.

„Tak se vysvleč.“

„Na co?“

„Na to, abych tě vyšetřila.“

„No to teda ne!“

Lékařce lezly oči z důlků, matka mlčela. „Chci tě vyšetřit. Chceš, nebo ne?”

„Ne!“

„Na shledanou,“ vyprovodila je a dodává, že se hned přihlásili k jinému lékaři. Od rodičů podle svých slov vyžaduje zodpovědný přístup, to znamená dodržování rad a informací. „Já nežvastám. Oni vědí, že jim poradím správnou věc.“

Pro příklady nemusí daleko, vždyť se u ní denně protočí alespoň dvacet pacientů. Je to pár dní, přišla matka s půlročním chlapcem, že trochu kašle.

„Odposlouchala jsem ho a zjistila nález na levé straně. Tam bude zápal plic - pojedete na rentgen. Přijeli, potvrzeno.“

Protože matka má doma jednoho staršího, chronicky nemocného syna, hrozila se dalšího pobytu s dítětem v nemocnici. „Nebojte se, nepojedete,“ zavelela pediatrička. „Budete doma a uděláte to, co řeknu: zvýšená poloha, mokré prostěradlo, větrat… Kdyby se vám to nezdálo, přijdete. Přišli dneska a už tam nic nebylo slyšet.“

Zdenka Kuželová ví, že si rodiče o její přísnosti povídají, ale z řečí si nic nedělá.

„Oni vědí, že na ně občas ,huknu‘, ale já to myslím dobře. Všechno v zájmu dítěte.“