Architektka Eva Jiřičná: Jsem vděčná za každou prožitou hodinu

Čím to, že tak fantasticky vypadáte?

Děkuji mnohokrát. Jsem tak dojatá, že nevím, co říct, aby to dávalo smysl. Za to asi mohou moji rodiče, jejich geny. A to, že nemám prostor na sobě trávit moc času. Když pracujete, práce vás baví a je pro vás na prvním místě, nepřemýšlíte tolik nad sebou. Člověk musí být vděčný za to, že ve svém věku může ještě dělat něco prospěšného. A já jsem opravdu vděčná za každou prožitou hodinu, za každý den zde strávený.

Co ale dělám navíc, je, že cvičím. Protože potom žebříku na stavbách člověk musí pořád lozit. Tak dokud jsem schopná se na žebříku dostat do vyšší úrovně, tak se pořád cítím být užitečná. Až to nepůjde, tak pak už budu přemýšlet možná trošku jinak.

Jaký je to pocit mít po sobě pojmenovaný hlavní sál v budově moderní dominanty Zlína, Kongresového centra, které jste navrhovala a projektovala?

Nikdy se mi nic podobného nestalo. Abych se mohla vrátit po tolika letech do budovy a abych mohla znovu poděkovat všem, kteří se na celém projektu Kongresového a Univerzitního centra ve Zlíně podíleli. Cítím se ale trochu zvláštně. Než se totiž taková budova postaví, je k tomu zapotřebí obrovský tým. A já tu mám teď své jméno, jako kdybych něco dokázala sama.

Každý z týmu tu udělal množství práce a daleko lépe než já. Udělalo by to však radost mému tatínkovi, taktéž architektovi, jehož jméno nikde není, ačkoliv toho hodně vytvořil. Ale neměl syny. Tak alespoň jeho jméno přenesu do tohoto sálu.

Se Zlínem jste úzce spjatá, strávila jste tu první čtyři roky života.

Se mnou Zlín vyrostl. Protože když jsme pak s rodiči bydleli v Praze, tak doma nebyl jediný den, kdy by se Zlín nedostal nějakým způsobem na přetřes. Tatínek se mnou kreslil, povídal mi o Janu Antonínu Baťovi, se kterým pracoval, o různých stavbách. Nikdy na Baťu nezapomněl.

Zlín byl spojený se začátkem manželství mých rodičů, tatínek sem přijel z Ostravy, já jsem se tady narodila, on tady prožil pár let u Bati. Bylo zde tehdy i hodně architektů, stýkali jsme se s Voženílkovými. A já jsem tady měla kamarády, vzdálené příbuzné a spoustu vzpomínek.

Můžete přiblížit některé z nich?

Chodila jsem ve Zlíně za druhé světové války do školky. Paní učitelka nás učila německy počítat do pěti a ukazovala na prstech eins, zwei, drei, vier. A pak ukázala pět prstů na dlani a řekla fünf. Přišla jsem po škole domů a mamince říkám: „Víš, jak se německy řekne ruka? Fünf.“

Ze závěru druhé světové války si pak vzpomínám, jak na Baťovy závody ve Zlíně dopadaly bomby. Byly jsme s maminkou u lesa a dívaly se na to. I na továrnu, kde byl tatínek. To byla hrůza.

Také si pamatuji, jak jsem seděla na stupátku prvního trolejbusu, který v té době začal ve Zlíně jezdit. Nebo že jsem seděla tatínkovi na ramenou, jak Emil Zátopek běžel ve Zlíně svůj první závod a vyhrál. A moje maminka tehdy říkala: „On to daleko nedotáhne, podívej se, jak dýchá.“ A ten strach, že to daleko nedotáhne, mi utkvěl v mozku dodnes.

Co vlastně rozhodlo o tom, že jste se dala na dráhu architektky?

Byla to hloupost. Původně jsem chtěla studovat chemii, protože jsem milovala učitele, který nás ji učil. Myslela jsem, že obětuji život pokusům. Ale pak jsem se s učitelem pohádala před maturitou a maturovala jsem na truc s fyziky. No a pak mi napsali z chemické fakulty, že mne nemohou přijmout, protože jsem z toho předmětu nematurovala.

Můj kamarád, dodnes žijící, jehož dcera pracuje v našem pražském ateliéru, mi navrhl, ať jdu s ním na architekturu. Tatínek si pak doma jenom povzdechl a říkal: „Jenom to ne. Vezmeš si architekta a staneš se architektovou ženou.“ Hrozně jsem ho milovala, ale to mne tenkrát rozčílilo. Myslel to ale dobře. Bál se, že budu jen vychovávat děti. Chtěl mne od toho uchránit. Na truc jsem proto šla dělat zkoušky a jako zázrakem mne vzali. A já se pak do architektury zamilovala.

Ovlivnil vás funkcionalistický Zlín?

Těch dvaadvacet let, co jsem byla v Anglii a nemohla jsem sem jezdit, tak jsem na Zlín jen vzpomínala. Proto pro mne bylo později neuvěřitelné překvapení, že jsem se sem zase po revoluci dostala zpátky. Zlín miluji, jaký je. Když někoho máte rád, tak vám nevadí, jestli má potrhané kalhoty. A jsem strašně ráda, že jsme měli příležitost zde tvořit moderní stavby.

Kongresové a univerzitní centrum jsou novými dominantami Zlína. Dočká se Zlín další stavby od Evy Jiřičné?

Těžko mohu ve svém věku plánovat. Ale zároveň jsem ráda, jak centrum funguje. Jedná se o první porevoluční koncertní sál vybudovaný v České republice. A vše tehdy před čtrnácti lety vyšlo podle plánu, včetně akustiky a doladění drobností, a to i když chyběly peníze a museli jsme mnohdy hledat jiná řešení. Ale je pravda, že se nyní zabýváme ideou rozšíření Kongresového centra o zónu, kde by mohly být výstavy.

Co vás na architektuře baví?

Profesor Fragner se mě kdysi coby studentky Akademie výtvarných umění, kterou jsem absolvovala po šesti letech studií na fakultě architektury a urbanismu, při jednom mém soutěžním projektu zeptal, jaké tam budu mít dveře. Vůbec jsem mu nerozuměla. A pak pokračoval, jaká tam bude klika. Reagovala jsem, že to není architektura. On se ke mně přiblížil a řekl mi, že si mám na naši příští schůzku přinést tři předměty, které nesouvisí s architekturou. A já je hledám dodnes. Proto mne architektura baví, fascinuje. Je to všechno kolem nás, židle, světlo pronikající do interiéru, vztah mezi lidmi, materiály, co nás ovlivňují, příroda.

Váš život je rozmanitý. Souvisí s tím i váš pohled na architekturu, kdy vaše projekty doprovází vzdušnost a barevnost?

Po tatínkovi jsem, doufám, zdědila životní optimismus. Jeho generace to potřebovala. Ale je fakt, že optimismus potřebujeme i dnes, tato doba nezáří něčím, co by mohlo optimismus podporovat. A barvy… Příroda sama hýří barvami. Nikdy nás neuvede do pesimistické nálady.

Vyrostla jsem v černobílých interiérech funkcionalismu a modernismu. Přijela jsem pak do Londýna plného optimismu šedesátých let. Všude barevné růžové košile, červené boty. Návrhy budov se žlutým, zeleným nebo modrým výtahem. Barvy prostě souvisí s mým životním optimismem, dávají nám energii do života, vyjadřují naši náladu a mohou různým spojením podpořit lepší náhled na svět.