Hlavní obsah

Alena Zárybnická: Hory a přírodu mám v genech

28. 8. 2021, 6:57

Ze Špindlerova Mlýna, kde bydlí, to má na Kavčí hory, kde pracuje, přesně sto padesát kilometrů. „Nejezdím to naštěstí denně a Krkonoše mi tu vzdálenost bohatě vynahradí,” říká meteoroložka Alena Zárybnická. A také nadšená cyklistka, skialpinistka, turistka, pilotka a moderátorka, jíž (nejen) české hory dávno učarovaly.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Alena Zárybnická

Článek

Bydlíte na horách, pracujete na horách, odpočíváte v horách. To asi není náhoda, že?

Nic není náhoda. A hory, obecně přírodu, mám v genech. Když jsem se pídila po tom, co dělali mí předci, zjistila jsem, že z tatínkovy strany byli pastevci. Pásli sice za Prahou - na Brdech -, ale žili v přírodě, v kopcích.

Stejně jako oni i já jsem v horách našla lásku, klid. I má touha pochopit počasí a umět ho předpovědět může s pasteveckými geny souviset. Neustále sledovali oblohu a snažili se svá stáda třeba před bouřkami ochránit.

Jste rodilá Pražanka. Proč jste při hledání domova kdysi mířila do Špindlerova Mlýna?

Měla jsem tam blízké lidi. Prostředí, okolní kopce jsem znala, líbily se mi. Zároveň vím, že podobně dobře by mi bylo přes kopec, v Peci pod Sněžkou, či přes druhý kopec v Harrachově.

Navíc v momentě, kdy jsem se pro hory před lety rozhodla, kamarád ve Špindlu pronajímal byt. Což pro mě byla vhodná varianta, jak si nezávazně vyzkoušet, zda tu chci být, či ne.

Jenže vy jste se tam přesouvala i se synem Vítkem, jemu se ze středních Čech chtělo?

Miloval lyžování. Měl tu díky sportu kamarády. Věděl, že hory mu dají příležitost věnovat se koníčkům. K těm patřil i fotbal, mimochodem za FC Strážné hraje dodnes.

Z oken paneláku máme nádherný výhled do krajiny, na hory. V zimě stačí otočit kohoutkem topení a už se hřejeme. Tohle je pro mě až zásadní věc. Jsem zimomřivá, věčně zmrzlá

V kolika letech se s vámi přestěhoval?

Ve třinácti. V nové škole začínal sedmou třídu.

A z toho prvotního pronájmu jste doputovali do domu, nebo jste zůstali v bytě?

V bytě, v paneláku. Samozřejmě že chalupa u lesa by byla lepší - ovšem ve Špindlu a jeho okolí je to nereálné. Ale nestěžuju si! Z oken máme nádherný výhled do krajiny, na hory.

V zimě stačí otočit kohoutkem topení a už se hřejeme. Tohle je pro mě až zásadní věc. Jsem zimomřivá, věčně zmrzlá. Pro svůj život tedy potřebuju mít i dobré vztahy s energetickými firmami. Určitě ročně protopím víc než sousedi.

Ještě něco v souvislosti s vaším bydlením musíte řešit?

Asi ne, nežiju v chalupě na hřebeni. Nenakupuju proto obří zásoby, nepřekládám je na skútr a nevezu kamsi vzhůru. Okolní obchody fungují i za špatného počasí. Jsem v horách a zároveň v civilizaci, neměnila bych. (smích)

A co váš syn? Vydal se, alespoň v tomhle, ve vašich stopách?

V lásce k horám, sportování ano. Meteorologem určitě nebude. Lákají ho jiné věci, podobně jako jeho vrstevníky. Mám pocit, že si života víc užívají. Netouží jen pracovat, chtějí mít víc volna.

Přiznám se, že podobný přístup je mi hodně sympatický. Mezi zaměstnáním a odpočinkem by měla být přirozená rovnováha. Tu já hledám jen těžko, velmi těžko.

Foto: René Fluger , ČTK

Se seriálem o skialpu (s kolegou Jirkou Hölzelem) začala před osmi lety.

To se dobře říká, hůře naplňuje. Vy se horám věnujete i profesně. S Jiřím Hölzelem připravujete úspěšný pořad Na skialpech přes hory. Bojíte se v nich vůbec?

Snažím se pokaždé vidět, vnímat tu sílu, kterou mají. Čím výš míříte, tím je větší. Příroda je prostě mocnější než člověk. Přesto, nebo právě proto, má podle mě cenu hory poznávat. Skialpy jsou pro tyhle účely přímo ideální, což jsem zjistila dávno předtím, než jsme skialpový seriál začali vysílat, v době, kdy nebyl skialp tak populární.

To se už změnilo?

Určitě. Loni, když nejezdily vleky, jsem v horách potkávala davy skialpinistů.

Vadí vám to?

Proč? Hory jsou pro všechny. Jen doufám, že nováčci respektují pravidla, která k tomuhle sportu patří. Že jsou ohleduplní k okolí, vědí o nebezpečích, jež jim hrozí, včetně lavin, a nepřeceňují síly.

Hory musí respektovat opravdu každý. Chyby se tam často neodpouštějí. A mohou na ně doplatit i jiní než ti, již je způsobili. Třeba záchranáři, kteří vás budou v lavině hledat.

Jezdíte na kole, na lyžích, chodíte na skialpech, běžkujete. Bydlíte v paneláku. Kam dáváte sportovní vybavení?

Tam, kam si zaslouží. Sice mám sklep, ale například mokré lyže do něj dát nemůžete. Zrezly by hrany. Takže se suší v místech, kde mají teplo. V tomhle nejsem, co vím, v horách sama.

Stačí se během zimy podívat u nás na chodbu, zajít na návštěvu k sousedům. Lyže stojí v obývácích, kuchyních, jen aby jim bylo dobře. Spíš než komora na oblečení a velký botník na lodičky by se mi tak doma hodil nějaký vytápěný prostor na všechno sportovní harampádí.

Nicméně předpokládám, že kolo máte jedno. Projela jste na něm mnohé hory, včetně Alp. Má nějaké výsadní postavení ve vaší sportovní sbírce?

V něčem ano, nešetřila jsem na něm a hýčkám si ho, aby mi vydrželo, jelo co nejdéle. Jinak „bydlívá“ ve sklepě, i když si to vzhledem ke kvalitám nezaslouží. (smích)

Vrátíme se do oblasti, v níž vás diváci znají déle než čtvrt století, k meteorologii. Jak často jezdíte ze Špindlu na Kavčí hory, do sídla České televize?

Naštěstí to není denně, to by se ani nedalo. Od domu k domu to mám přesně sto padesát kilometrů. Vyhovuje mi sloužit v blocích, třídenních, sedmidenních, jak se to poskládá. S kolegy si vycházíme krásně vstříc.

Navíc ani mé bydlení ve Špindlu nemusí být v profesi na překážku, naopak. Už nemusíme stát pouze ve studiu, vyrážíme do terénu. A hory jsou přímo ideálním exteriérem, tím nejlepším virtuálním studiem pro vysílání počasí.

Jenže v ČT vás předtím učešou, namalují, vyjíždíte-li z domu, jste na to sama. Jak je těžké se na přenos upravit ve vlastní koupelně?

Snažím se... Naštěstí hory bývají obvykle na mé straně. Stojíte-li na hřebenech, skoro si nemusíte fénovat vlasy. Tamní fénové větry to vyřeší za vás. Když k tomu sněží, prší. Asi bych měla zajít pro inspiraci k akvabelám. (smích)

Foto: Štěpán Romanov

Loni natáčení přerušili kvůli složité době. Doufá, že letos vše obnoví.

Dojedete na tato místa vždy autem?

Někdy ano, někdy ne. Záleží na lokalitě, kterou si vybereme. Techniku jsme schopní si tam s kolegou kameramanem, jenž za mnou přijíždí z regionální redakce, vynést v batohu. Co bychom neudělali pro krásné, zajímavé záběry... Třeba když jsme točili o automatických sněhoměrech, museli jsme k nim dojít na skialpech.

Jak se dá automaticky měřit sníh?

Paprsek změří výšku sněhu, to je relativně jednoduché. Náročnější je měření vodní hodnoty, tedy množství vody, která je ve sněhu obsažena. Využívá se přitom buď tenzometrických vah, anebo hydrostatického tlaku, který vyvolá sníh na jakýsi vak naplněný nemrznoucí směsí.

Může to znít komplikovaně, ale funguje to. Naměřené údaje jsou důležité pro hydrology - ti potřebují vědět, kolik vody je uloženo ve sněhu.

Nové knihy: Zárybnická, Kolář a Rodčenkov

Kultura

Pojďme na chvíli jinam. K meteorologii jste se kdysi dostala přes létání. Věnovali se mu vaši rodiče, vy jste na letišti vyrůstala. Ještě plachtíte?

Na větroních i sportovních motorových letadlech létal tatínek. Já létala přes dvacet let, ale s přestěhováním do Krkonoš už není čas. Ve vzduchu totiž musíte mít jistotu, vědět, co děláte, mít zažité reakce, aby vše bylo bezpečné. I když se mi docela často po letišti, kde jsem díky rodičům prakticky vyrůstala a dospívala, zasteskne, mám už roky propadlý letecký průkaz.

Odmítám i nabídky, že mě kamarádi „jen tak svezou“. Odpovídám většinou: Díky, ale ono to není úplně ono, sedět jen v kabině a koukat ven. Je to úplně stejné jako s horolezci. Jste-li zvyklí být na laně první, na druhém konci si nezalezete.

Když jsme u toho lana, kde jste vy?

Zásadně na druhém konci! A naprosto přesně to odráží mé schopnosti. Vyšší ambice nemám.

Foto: soukromý archiv Aleny Zárybnické

Na větroních létala přes 20 let. Však také vyrůstala na letišti a tuhle lásku podědila po tátovi. Pak jí ale hory, konkrétně Krkonoše, kam se přestěhovala, nabídly tolik aktivit, jež ji naplňují, že na plachtění nezbývá čas.

Působíte až neuvěřitelně sportovně. Neříkejte, že nechcete být aspoň občas ta první?

Ne! Vážně nejsem soutěživá a ani být nemůžu. Tatínek moji fyziognomii, jíž schází dynamika a vytrvalost, odhalil záhy. Zcela moudře pak vyhodnotil, že mě naučí lyžovat, bruslit - učila jsem se na kluzišti na pražské Štvanici, od níž jsme kousek bydleli - a jezdit na kole. A s tím si musím vystačit. Vyrovnat se trénovaným lidem nemůžu, na všechno potřebuju víc času.

Není nutné trhat rekordy, mít svalové křeče, horečku, honit se za výkony. Důležité je dojet! Přece se nebudu přepínat, abych spadla vysílením do příkopu

Při křtu své knihy Alpami na kole jste zmínila, že máte kapacitu plic 2,5 litru. To vážně není moc. Jak jste to tam ušlapala?

Jak se dalo. Jsem zvyklá být v pelotonu „ta nejpomalejší“. Utrhla jsem to silou vůle, a když se to nedalo, z kola jsem klidně slezla. Jak jsem tam říkala, má výkonnost je někde ve spodní třetině populace. Někdy si i přijdu, že nejsem přizpůsobená k dýchání, životu vůbec. (smích)

O to větší radost mám, když své limity překonám. Posouvám své hranice, nesrovnávám se s jinými. Plus se podívám tam, kde je to hezké. Proto vznikla i má kniha o Alpách! Chtěla jsem ukázat, že i nesportovní tělo to dokáže dát. Motivovat druhé, podobně nastavené, aby do hor vyrazili.

Vždyť není nutné trhat rekordy, mít svalové křeče, horečku, honit se za výkony. Důležité je dojet! Přece se nebudu přepínat, abych spadla vysílením do příkopu.

Je toto pomalejší tempo důvodem, proč jste knihu psala dvanáct let?

(Smích) Tohle je doba, během níž do Alp jezdím. Práce na knize pak trvala spíš měsíce. Shrnula jsem do ní výlety, při nichž jsme spali pod stanem, v chatách, v chalupách, hotelech.

Námětů - těch odjetých tras - mám tolik, že v šuplíku na svůj čas čeká ještě materiál na druhý díl. Bude o cestování v obytce, v obytném autě.

Foto: Universum

„Bylo fajn vrátit se při skládání kapitol knížky v čase. Ne proto, abych něco změnila, ale abych to ještě jednou zažila. Ve vzpomínkách, při pohledu na fotografie,“ říká.

První knížku jste věnovala tátovi, který nedávno zemřel. Jaký byl?

Ten nejlepší. Odešel po krátké nemoci, letos v březnu, těsně před 94. narozeninami. Vždycky jsme na tohle téma žertovali, byl opravdu až neuvěřitelně vtipný.

Narodila jsem se mu ve 42 letech, což bylo kdysi skutečně pozdě. Odmala jsem tak slýchávala: Jestli se dožiju toho, až půjdeš na střední, až budeš maturovat, až půjdeš na vysokou... Vidíte, dožil se všeho.

Se svým typickým humorem mi v březnu ještě stihnul říct: A to bych nečekal, že se dožiju toho, že zestárneš. Moc chybí nám všem, ale odešel vyrovnaný, šťastný. Díky empatickému panu doktorovi jsem směla být s ním. Co víc si přát, když už to tak musí být?

Přesuňme se od smutných věcí znovu k vám. Vedle televize pracujete i pro rozhlas, že?

Ráda! V Záletech naslouchám příběhům lidí, kteří nás můžou inspirovat: tím, jak žijí, co dokázali, co jim dělá radost, tím, jak umějí radost rozdávat. Jsou to lidé, kteří „hoří, a proto můžou zapalovat!“.

A teď přes léto chystáme seriál o lezeckých legendách. Setkáváme se s nimi na krásných místech Česka. Chtěla bych zachytit životy těch, kteří posouvali limity, a ukázat, jak ti, kteří začínali na malých skalkách a kopcích, můžou posouvat hranice světového lezení. Mým parťákem v seriálu bude jeden z nich, horolezec Mára Holeček.

Právě jemu do terénu posíláte předpovědi počasí. Vybral si vás?

Nějak jsem ho podědila. (smích)

Co konkrétně pro něj chystáte?

Klasickou meteorologickou předpověď pro místa, na něž on, jeho parťák/parťáci míří. Hledám optimální čas, optimální interval pro výstup. Pak sleduji, jak se počasí mění, a snažím se zařídit, aby měl všechny dostupné informace včas k dispozici. Esemesky přes satelit fungují.

Chtějí-li po mně lidé předpověď na Vánoce, říkám na férovku: To neví nikdo. Podívejte se na léto, jak je proměnlivé skoro z hodiny na hodinu

Naposledy pod himálajskou sedmitisícovou Baruntse bojoval téměř o život.

Ne téměř, bojoval! A nebylo to poprvé. Ale horolezci s podobnými věcmi počítají. Je tam obrovská touha, kterou musí realizovat, jinak by to nebyli oni. Pomoc meteorologa berou proto jako skvělou věc, rizika, že předpověď nevyjde, přebírají na sebe.

Vrátím-li se k Nepálu, tam se náhle zhoršilo počasí téměř o den dřív, než se čekalo. Já jsem kluky (na místě byl ještě Radoslav Groh - pozn. red.) nabádala,

aby vyšli třeba o den dřív, což nešlo. Zůstali tak nahoře déle, museli čekat, než se počasí vylepší tak, aby mohli sestoupit. Trvalo to čtyři nebo pět dní. Naštěstí jsou už doma. To, co dokázali, je světový unikát. A troufám si říct, že to bude na Oscara, na další Zlatý cepín! (nejvyšší horolezecké ocenění - pozn. red.)

Foto: soukromý archiv Aleny Zárybnické

„Spíš než komora na oblečení a velký botník na lodičky by se mi doma hodil nějaký vytápěný prostor na všechno sportovní harampádí.“

Vrátím se k běžným smrtelníkům. Jak často od nich slýcháte dotaz: Jaké bude počasí?

Na nákupech, při procházkách, na skalách, na horách... Když to vím, ráda se podělím, ovšem zvykla jsem si odpovídat také: Nevím.

Chce-li dotyčný/dotyčná skutečně vědět, jak bude, zapnu telefon a mrknu na modely. Chtějí-li po mně ale předpověď na Vánoce, říkám na férovku: To neví nikdo. Podívejte se na léto, jak je proměnlivé skoro z hodiny na hodinu.

Nevadí vám podobné konverzace?

Patří k mé profesi. Vlastně si myslím, že v tomhle nejsou meteorologové sami. Potkám-li kamaráda doktora, taky mu začnu vyprávět, že mě kyčle už moc nebolí, zuby mě netrápí. A ještě mám pocit, že ho baví zpytovat mé zdraví. Vyslechne si mě. Podobně jako já je trpělivý, pokývá proto hlavou a poradí, je-li ta možnost.

Říkáte také: Počasí je takové, jaké si lidi zaslouží. Co nám příroda vzkazovala tornádem?

To je samozřejmě nadsázka, kterou v případě katastrof nelze použít. Na Moravě se sešlo několik skutečně nešťastných okolností. Tornádo mimo jiné „trefilo“ to pro jižní Moravu typické uspořádání obcí v rovině kolem silnice. V krajině nebylo nic, co by ho dokázalo zmírnit či zastavit...

Letos v létě se častěji vyskytují silné bouřky a předpovědět jejich důsledky pro konkrétní místo není jednoduché.

Do této kategorie patří tornádo?

Jistě. Můžeme říct jen to, že se objeví velmi či extrémně silné bouřky - tzv. supercely, které kromě velkých krup a silných nárazů větru můžou vyprodukovat i tornádo. Dokud nevznikne, nemůžeme tušit, kudy půjde. To neumějí nikde na světě.

Jakmile se objeví, zbývají na varování sotva minuty. Ano, v Americe jsou díky zkušenostem schopní po „vysunutí jeho chobotu“ vypočítat, kudy půjde, varovat před ním lidi, aby se schovali. Podobný systém u nás zatím nefunguje. A vzhledem k četnosti výskytu asi ani nikdy fungovat nebude.

V případě tornáda na jižní Moravě meteorologové před silnými bouřkami navíc varovali s předstihem.

Foto: Petr Hloušek, Právo

„K meteorologii jsem zamířila s tím, že budu pracovat na letišti. Věděla jsem, že nikdy nebudu matematik, fyzik ani vědec. Ale televize mým cílem nebyla! Ze všeho nejvíc mě baví popularizace meteorologie.“

Takže nepochybili?

Ne, po bitvě je každý generál. Možná by to bylo na červenou výstrahu do té oblasti, ale trajektorii postupu by stejně nikdo na světě předpovědět neuměl. Když jsem viděla první zprávy, myslela jsem si, že naši novináři použili jako ilustrační záběry nějaké americké tornádo.

Vrátím vás ještě na Kavčí hory, do sídla ČT. Vysíláte ve slušivých šatech, v kostýmcích. Kolik jich tam pro vás visí?

Já vám ani nevím. Jsou tam na jednom stojanu a čekají na to, až po nich kostymérky sáhnou. Vědí, jací kolegové se mnou vysílají, v jakém oblečení a jak k nim budu ladit já. Nemluvím jim do toho. Oblečení ani nerozumím. Nevím, co frčí, co se nosí. Na horách chodím ve sportovním a vlastní šaty bych, myslím, dokázala spočítat na prstech jedné ruky.

Můžete kvůli televiznímu šatníku vůbec přibrat?

Prý v něm mám dvě sekce. Ta první spadá do kategorie: je v pohodě. Ta druhá: má trable. (smích) Na drobné obtíže reaguje mé tělo rychlým zvyšováním váhy, na zásadnější zase poklesem. Kostymérky na mě mrknou a jdou hledat oblečení doleva, či doprava.

Patříte k nejpopulárnějším českým „rosničkám". Zároveň jste zastánkyně myšlenky skončit včas, na vrcholu. Jak ho poznáte?

Nejsem si jistá, jestli jsem toho pohledu zvenčí schopná. Bylo by dobré, abych ho poznala dřív, než ostatní zjistí, že už vrchol dávno byl. (smích)

Pořád lepší odejít včas než přesluhovat. Umím si představit, že nebudu meteorologem v naší redakci, který vysílá, ale u počasí určitě zůstanu. A taky vím, že dál budu žít na horách!

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků