Článek
Když se člověk nachomýtne k dopravní nebo jiné nehodě, často se bojí zasáhnout, aby z neznalosti ještě víc neublížil. To pusťte z hlavy. „Nemůžete udělat chybu, protože člověku dáváte šanci, aby vůbec přežil,“ říká koordinátorka kurzů první pomoci Eva Bernatová, jež řídí Úřad Oblastního spolku Českého červeného kříže na Praze 1.
V sedmi z deseti případů nepotřebuje naši pomoc cizí člověk, ale v ohrožení života se ocitne někdo blízký.
Někdy zase můžete mít nutkání odvrátit hlavu a rychle projít kolem, přece je kolem tolik dalších lidí, někdo určitě pomůže… „Je přirozené, že se vám nechce vystupovat z komfortní zóny, a nemusíte se za to cítit provinile,“ uklidňuje záchranář Marek Dvořák, který na téma takzvaného „efektu přihlížejícího“ napsal disertační práci.
Studie totiž dokazují, že čím více lidí se vyskytuje na místě nehody, tím menší je pravděpodobnost, že někdo opravdu zasáhne. Jako v případě muže, který před lety upadl do bezvědomí přímo na Václavském náměstí v Praze. Kolem něj proudily davy lidí. Nikdo se u něj nezastavil, aby pomohl, takže nakonec zemřel.
„Důležité je překonat se a prostě pomoci,“ říká Dvořák. „A pokud je někdo další kolem, požádejte o asistenci, abyste na to nebyli sami,“ doplňuje Veronika Kašparovská, koordinátorka projektu Českého červeného kříže VR Rescue, jenž školí první pomoc pomocí virtuální reality.
Psychickou i praktickou podporu vždy představuje přítomnost druhého člověka. Jeden například komunikuje se záchrannou službou, zatímco druhý se podle jejích doporučení stará o zraněného.
Z akčních televizních seriálů si pod první pomocí často představíme dramatickou masáž srdce a dýchání z úst do úst. I z toho důvodu se někdy můžeme držet stranou, protože nám není příjemné být s neznámým člověkem v tak těsném kontaktu. Jenže přibližně v sedmi z deseti případů nepotřebuje pomoc náhodný člověk, ale náš blízký. Infarkt, mrtvice, úraz, to všechno se může přihodit.
Nemusí ale vždycky dojít k resuscitaci. Pokud zraněný dýchá, zásadní je zaklonit mu hlavu a zprůchodnit dýchací cesty. I v případě zástavy krevního oběhu není dýchání z úst do úst nutné. „Přísun kyslíku je samozřejmě prospěšnější, nikdo vás k tomu ale nenutí, a stlačovat hrudník i bez dýchání pomůže víc než nedělat nic,“ říká Bernatová.
Letní nástrahy
Během letních prázdnin bývají dospělí i děti aktivnější, a tak riziko nehod logicky stoupá. Dokládají to i údaje z tísňové linky, která byla vloni nejvytíženější právě v červenci. Letos záchranná služba vyjíždí skoro denně k případům tonutí. Marek Dvořák proto na svém profilu na sociálních sítích zveřejnil video, jak v klidu u vody popíjí drink, vychutnává si ticho – a v téže chvíli se přitom někdo opodál topí.
„Představujeme si, že topící se člověk křičí a máchá kolem sebe rukama, tonutí ale ve skutečnosti bývá velice tichá záležitost,“ vyvrací mýtus záchranář, který také šíří osvětu o první pomoci a nejčastějších rizicích. Tonoucí se totiž nejprve může zdráhat zavolat o pomoc, protože si myslí, že situaci zvládne, anebo je tak vyčerpaný a bojuje o život, že na křik nemá sílu.
A když máte v létě na starost děti? To musíte být o to víc ostražití, a to i když nejste zrovna na koupališti. Marek Dvořák upozorňuje na rizika vodní plochy ve vaší blízkosti nebo na zahradní bazény, které doporučuje v přítomnosti dětí důsledně zavírat.
Umělá inteligence učitelem
Kurzů zásad první pomoci existuje celá řada. Na stránce kryjemevamzada.cz jej člověk může absolvovat online z pohodlí domova a zdarma. Zážitkovou a veskrze autentickou zkušenost nabízí už třicet let spolek ZDrSEM a například Český červený kříž vede projekt VR Rescue s pomocí umělé inteligence. Toho jsem se i sama účastnila.
Část výcviku probíhá ve virtuální realitě, díky které jsem se ocitla na plovárně, kde jsem narazila na ležícího nehybného člověka. AI mi pokládala otázky a vyzvala mě, abych zhodnotila situaci a zjistila, zda zraněný dýchá. Nedýchal, a tak jsem na tréninkové figuríně zahájila resuscitaci pomocí masáže srdce, a AI následně vyhodnotila, jak jsem si vedla. „Když člověk situaci prožije, byť simulovaně, snáze si zapamatuje, co má dělat, než kdyby se učil jen teorii,“ přibližuje Kašparovská cíl projektu.
Díky tomuto způsobu výuky jsem si všimla, že není vždycky jednoduché rozpoznat, zda člověk dýchá, či ne, protože dech může být mělký. „Když si nejste jistá, raději začněte s masáží srdce, dotyčný by vám dal velmi rychle najevo, kdyby ji nepotřeboval,“ radila mi na kurzu Eva Bernatová. Také mě překvapilo, jak velký musí být záklon hlavy, aby se zprůchodnily dýchací cesty. „Aby mu napršelo do nosu,“ uchopila názorně Bernatová člověku silně hlavu, zatímco já ji jen jemně nadzvedla, abych mu neublížila.
Daleko obtížnější než resuscitace však pro mě osobně bylo čekání se zraněným, než přijede záchranka. Tehdy se každá minuta zdála nekonečně dlouhá. Samotnou masáž srdce jsme si následně vyzkoušeli za doprovodu písničky Staying Alive od Bee Gees. Má totiž ideální rytmus, který vás vede, abyste dosáhli správné frekvence masáže. Takových písniček je víc, pro správné načasování stlačování slouží při nácviku playlist skladeb s rytmem přibližně sto až sto dvacet tepů za minutu.
„V praxi vám frekvenci bude do telefonu udávat operátor ze záchranky anebo pustí metronom,“ doplňuje Bernatová.
Nedokážu říct, jak bych se zachovala, kdyby opravdu přišlo na věc. Po absolvování kurzu bych ale u nehody přinejmenším zastavila, protože vím, že by mě záchranná služba na telefonu nenechala tápat, a díky tomu bych měla aspoň nějakou představu, co dělat.
„Největší překážkou v poskytnutí první pomoci je strach,“ říká Kašparovská s tím, že pokud ale známe základy, jsme sebevědomější, a tím i ochotnější pomoct. Marek Dvořák uvádí ještě jeden důvod, proč se vyplatí sebrat odvahu. „Pocit, že jste někomu zachránili život, je k nezaplacení.“
