Lékař Marek Dvořák: Tonutí je tichá záležitost. Nikdo jako ve filmech nekřičí ani nemává rukama

„Situace, ke kterým létáme, jsou u tonutí dětí jako přes kopírák. Jen na chvilku zůstaly bez dozoru a pak už jejich tělíčko bezvládně pluje na hladině,“ říká Marek Dvořák. Náš v současnosti nejslavnější lékař záchranář právě vydal druhou knihu „Už letím“.

V ní kromě desítek skutečných příběhů lidí, rodičů zraněných dětí a pohledu toho, kdo zachraňuje, čtenáři najdou za každou kapitolou i to, jak se zachovat, když se v takové situaci ocitnou.

„Je to netradiční kniha první pomoci,“ uvádí ji její autor Martin Moravec, který s Markem Dvořákem napsal už první knihu nazvanou Mezi nebem a pacientem, jež vyšla před třemi lety.

Hned na přebalu najdete rychlého průvodce první pomocí. „Nejprve si nechte deset vteřin, abyste si udělali přehled o situaci a vyhnuli se sami zranění. Pak – buďte vidět. Zjistěte, zda dotyčný komunikuje. Zastavte masivní krvácení tlakem do rány. Nedaří-li se ho probrat – volejte linku 155. Člověka v bezvědomí položte na záda, zakloňte mu hlavu a zjistěte, zda dýchá. Když nedýchá nebo dýchá jakkoli nepřirozeně, začněte s masáží hrudníku. Zastavil se mu oběh,“ cituje základní pravidla první pomoci Moravec.

Resuscitovat znamená stlačovat hrudník u dospělého do hloubky pět až šest centimetrů frekvencí sto až sto dvacet za minutu. U dítěte by bezpečné stlačení mělo sahat do jedné třetiny hrudníku.

Od dýchání z úst do úst se v posledních letech při poskytování první pomoci ustoupilo, až na výjimky. „Takovými situacemi, kdy dýcháme do člověka v bezvědomí, jsou případy, kdy jde o dítě, pacient se topil anebo dusil,“ upřesňuje Marek Dvořák. U běžného dušení, kdy člověk není schopen účinně kašlat, je ideální ho až pětkrát udeřit mezi lopatky.

Byť statistiky utonulých rok od roku klesají, stále k nim záchranáři, ať už v sanitce, nebo ve vrtulníku, spěchají mnohem častěji, než by jim bylo milé. Zvláště když jde o děti. Marek Dvořák přijíždí na pomoc v Královéhradeckém kraji.

Poslední školní den takto před lety letěl do malé vesnice na Trutnovsku. Starší sestřička slavila vysvědčení a to, že už zítra nemusí do školy. Rodina chystala zahradní oslavu. Jenomže najednou nikdo nevěděl, kde je její bráška. Říkejme mu Honzík.

„Všichni hosté kroutí hlavou. Rodiče se rozbíhají po domě a prohledávají jednu místnost za druhou. Nervozita stoupá. Zkusí i sklep. Když oba vyběhnou zpátky na zahradu, praští je do očí pohled, který nikdy nechtěli vidět. Na hladině bazénu plave dětské tělo. Bezvládně, obličejem dolů,“ popisuje autor knihy hned v první kapitole věnované tonutí.

„Ozve se výkřik, začíná panika. Táta v oblečení skáče do bazénu a vytahuje promodralého synka, který nedýchá,“ cituje Moravec. Jedna z účastnic oslavy vytočí linku 155, protože maminka je ochromena hrůzou. Operátorka okamžitě aktivuje nejbližší pozemní posádku i vrtulník.

„Chtě nechtě, tonoucí dítě s námi vždycky trochu zamává a naplno nás aktivuje. Sám mám dvě děti a vím, čeho jsou schopny, když je necháte vteřinu bez dohledu,“ svěřuje se záchranář, který na pomoc tříletému chlapci s kolegy vyrazil.

„Přistáli jsme na travnaté ploše hned u domu. Na místě už byla pozemní posádka. Všímáme si, že žádná resuscitace neprobíhá. Honzík měl štěstí. Krátce po vytažení z bazénu zakašlal a nabyl vědomí,“ uzavírá vzpomínku na případ se šťastným koncem Marek Dvořák, který kromě záchranky slouží i na urgentním příjmu Fakultní nemocnice Motol.

„Tonutí je tichá záležitost. Právě v tom je to nebezpečí. I když to z filmů známe jinak, tonoucí většinou nekřičí a nemává rukama. Dokud si myslí, že situaci zvládá, je mu volání o pomoc hloupé. Trapné. Jenže pak už na něj nemá sílu a tiše mizí pod hladinou,“ varuje lékař.

Jsme-li například na koupališti nebo u veřejného bazénu, máme volat plavčíka. Pokud tam není, hodíme do vody něco, čeho se topící může zachytit a udrží ho to nad vodou. Samozřejmě v případě, že je při vědomí.

Další rada může být pro slabší povahy trochu silná káva. „Když skočíte do vody, vždy se přibližujete k tonoucímu zezadu. Tak, abyste ho mohli položit na hladinu, jako by splýval, on může dýchat a ideálně se uklidní. Ale pozor, i já jako dobrý plavec bych byl v roli laika opatrný. I dítě se na vás v panice bude snažit vyšplhat a potopí vás. Natož dospělý. Radím tedy, jakkoli to může znít příliš drsně, chvilku počkat, až tonoucímu dojdou síly,“ doporučuje Dvořák s tím, že toto se samozřejmě netýká profesionálů s vybavením. Ti skáčou do vody hned.

Jde-li o přírodní vodu a nikdo z přítomných nedokázal tonoucímu pomoct, je důležité přesně označit místo, kde zaplul pod hladinu. „Nejsou-li na místě silné proudy, záchranáři tělo vytáhnou v tom bodě. Neztrácí čas s hledáním a může se jim podařit utonulého ještě rozdýchat,“ doplňuje záchranář, který má za sebou od roku 2015 už více než tři tisíce tři sta vzletů se záchranářským vrtulníkem Kryštof 6.

Velmi častým důvodem vzletů vrtulníku v letním období jsou pochopitelně i nehody motorkářů. „Musím říct, že většinou jsou to situace, které sami motocyklisti nezavinili. Nejčastěji je to tak, že jedou po hlavní a z vedlejší je porazí vůz, jehož řidič je neviděl. A to bývají bohužel fatální úrazy,“ smutně připouští lékař záchranky.