Článek
Fenomén známý jako photo-taking impairment effect popsala psycholožka Linda Henkelová. Její výzkum ukázal, že lidé si mohou některé fotografované objekty vybavit hůře než ty, na které se pouze dívali. Jedním z možných vysvětlení je, že část práce spojené s uchováním informace přenecháváme vnějšímu záznamu.
„Když lidé stisknou tlačítko a pořídí fotografii, v podstatě tím vyšlou mozku zprávu, že fotoaparát si to zapamatuje za něj,“ vysvětluje Henkelová. Je to podobné, jako když si zapíšeme do kalendáře nějakou schůzku. V ten okamžik již víme, že si tu informaci nemusíme uchovávat v hlavě.
Podle Dany Steinové, zakladatelky České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging, se podobný princip uplatňuje i při běžném učení. „My, trenéři paměti, už několik desetiletí upozorňujeme účastníky kurzů pro trenéry paměti, aby si během výuky nedělali poznámky. Mozek si uvědomí, že informace je někde spolehlivě zaznamenána a lze se k ní v případě potřeby vrátit, není tedy nutné si ji pamatovat,“ vysvětluje.
Podle ní si pak člověk spíše zapamatuje, kam si informaci zapsal, než samotný obsah. Když ji později potřebuje, musí se k zápisu vrátit.
Mozek vytváří vlastní obraz
Fotografování ale neznamená, že si mozek ukládá pouze to, co objektiv zachytí. Henkelová dodává, že kamera a lidská paměť pracují odlišně. „Kamera zachytí snímek toho, na co se vaše oči dívají, ale lidský mozek je mnohem flexibilnější,“ vysvětlila.
Při jednom z experimentů proto nechala účastníky fotografovat pouze konkrétní část objektu. Přesto si následně dokázali vybavit i jeho další části. Mozek totiž neukládá jen přesný obraz toho, kam se člověk právě díval. Vytváří si představu celého objektu. Fotografie tak podle Henkelové není totožná se vzpomínkou. Je spíš záznamem, který může později pomoci vzpomínku vyvolat. To se ale stane jen tehdy, když se k ní skutečně vrátíme. „Pokud se na své fotografie později nepodíváte, nemůžete využít jejich funkci jako pomůcky pro vybavení vzpomínky,“ uvedla Henkelová.
Fotografie máme uložené, vzpomínky méně
Zatímco dříve jsme měli na fotoaparátu omezený počet snímků a z dovolené si přivezli nanejvýš pár desítek fotografií, dnes jich mohou být stovky. Projít je všechny zpětně bývá téměř nemožné a mnohé z nich už nikdy neuvidíme.
Telefon máme navíc stále po ruce, takže další fotografie přibývají rychleji, než se k těm předchozím stačíme vracet. Fotografie tak sice máme uložené, ale samy o sobě nezaručí, že si budeme samotný zážitek dobře pamatovat.
Ne každá fotografie paměti škodí
Z výzkumu Henkelové přitom neplyne, že bychom měli přestat fotografovat. Sama upozorňuje, že její experiment se týkal především statických objektů a zatím není jasné, zda stejně funguje zachycování lidí, společenských událostí nebo celých zážitků.
Důležitou roli může hrát také způsob, jakým snímky pořizujeme. Jinou pozornost věnujeme záběru, který chceme opravdu uchovat, a jinou desítkám snímků, které vytváříme bez hlubšího záměru.
Podle Dany Steinové má pořizování snímků svou druhou stránku. Když telefon odložíme a věnujeme danému okamžiku více pozornosti, můžeme si ho intenzivněji prožít. Zároveň ale naše vlastní vzpomínky postupem času blednou a mohou se měnit. „Pokud nebudete fotit vůbec, určitě budete objektu věnovat daleko více pozornosti a času a prožitek bude intenzivní. Na druhé straně proces zapomínání sehraje svou roli a po čase se vám záznam ve vaší paměti začne zkreslovat,“ říká.
Možná tedy nejde o to fotit méně, ale občas si uvědomit, co právě děláme. Na koncertě můžeme chvíli sledovat pódium bez displeje před očima, na dovolené se nejprve rozhlédnout a teprve potom vytáhnout telefon. Snímek nám může po letech připomenout, kde jsme byli a co jsme viděli. Samotný zážitek ale vzniká ve chvíli, kdy mu skutečně věnujeme pozornost.
