Chtějí poznat své biologické rodiče. Pomáhají jim testy DNA

Byla už dávno dospělá, když se dozvěděla, že ji rodiče adoptovali. Do té doby neměla ani stín podezření, že nevyrůstá v biologické rodině. Svému adoptivnímu otci byla dokonce i podobná.

„Rodiče, prarodiče, tety, strýcové, ti všichni mě měli moc rádi a nikdy nedali nic najevo. Měla jsem velké štěstí, že jsem se dostala do takové rodiny. Prozradilo se to až před pěti lety nešťastnou náhodou,“ vrací se ke zlomovému okamžiku čtyřicetiletá Tereza ze středních Čech, která chce s ohledem na svou adoptivní rodinu i biologickou matku zůstat v anonymitě.

Zažila šok, s nímž se dlouho nedokázala vyrovnat. Měsíce po nocích tajně plakala, objevily se úzkosti a panické ataky. „Mám skvělého manžela, bezproblémové děti a lepší adoptivní rodiče bych si opravdu nemohla přát. Přesto jsem si najednou připadala hrozivě osamělá. Ty pocity se špatně vysvětlují, pro okolí jsou obtížně pochopitelné. A já tomu rozumím. Dokud se mě to osobně netýkalo, taky jsem si myslela, že ke spokojenému životu stačí, když adoptované děti vyrůstají v láskyplné rodině. Jenže teď vím, že to je jinak. Není vůbec možné nemyslet na to, kdo byli vaši rodiče a proč vás opustili,“ pokouší se vysvětlit náhlou krizi identity, která ji zaskočila a kvůli níž se nakonec pustila do pátrání po svém původu.

Nejdřív se obrátila na matriku, kde zjistila jméno biologické matky a jejích rodičů. Otec v matrice uveden nebyl. Potom požádala Ministerstvo práce a sociálních věcí o zprostředkování kontaktu s matkou.

„Neozvala se mi, ale já jsem potřebovala vědět, kdo jsou mí rodiče, znát jejich příběh. Samozřejmě mě napadaly nejrůznější scénáře, včetně těch hodně černých, a to mi na klidu nepřidávalo,“ líčí náročné životní období. Bylo pro ni o to těžší, že její adoptivní maminka v té době už nežila, tatínek byl vážně nemocný a ona o něj doma pečovala.

Svoji situaci znovu zvážila a usoudila, že potřebuje znát pravdu. Využila proto online databázi firmy MyHeritage, kde si lidé vytvářejí rodokmeny a zároveň mohou vyhledávat své příbuzné v rodokmenech ostatních uživatelů nebo v archivních dokumentech. Měla štěstí, našla příbuzné své biologické matky. Rázem se jí ulevilo, panické ataky zmizely.

Matce jsem napsala. Nenaléhala jsem na ni, ale doufala jsem, že k setkání nebo aspoň rozhovoru svolí. Nemám jí za zlé, že mě dala k adopci, a nedělala jsem si naděje, že bychom mohly navázat bližší vztah. I když v občasný kontakt jsem doufala. Hlavně jsem se ale chtěla dozvědět, kdo je můj otec a jak to tehdy bylo. Proč se to stalo. Neodpověděla mi, a tak jsem se za ní nakonec do Brna rozjela,“ líčí těžké rozhodnutí, které zvažovala déle než rok, a kvůli kterému se dokonce radila s psycholožkou.

Setkání bylo pro obě náročné: Tereza ze strachu málem nezazvonila a matka rozhovor nejdřív odmítla. Nakonec si promluvily, ale jméno otce se Tereza nedozvěděla a další kontakt matka striktně vyloučila.

Tereza své pátrání přesto nevzdala. Koupila si test autozomální DNA, který genealogům pomáhá najít pokrevní příbuzné. Test dokáže obvykle zachytit společné předky za posledních 200 let, přesněji za pět až šest generací. Jeho použití je jednoduché – vzorky se obvykle odebírají stěrem ze sliznice v ústech a posílají se do zahraniční laboratoře. Zákazník pak uvidí výsledky testu ve svém účtu v podobě výpisu DNA shod s dalšími testovanými lidmi u dané společnosti.

Výsledky Tereze umožnily vyhledávat ve světových online databázích shody s dalšími otestovanými. V té době byla už také členkou české facebookové skupiny Genetická genealogie, kde poskytují rady i někteří odborníci ze Společnosti pro genetickou genealogii, z. s., a kde se zároveň mohla opřít o zkušenosti mnoha amatérských uživatelů.

Test ji skutečně přivedl na stopu biologického otce, a to díky shodě s Američanem, s nímž mají společného pradědečka. Potvrdila si přitom domněnku, že otcova rodina pochází ze Slovinska. Před čtyřmi měsíci tedy začala procházet slovinské matriky. „Většina z nich je digitalizovaná a veřejně přístupná na internetu, podobně jako u nás,“ podotkne Tereza a vyndá z tašky štos papírů hustě popsaných poznámkami a dvě úzké dlouhé plachty s vytištěnými rodokmeny.

Když užasnu nad objemem získaných informací, vysvětlí mi, že genealogie byla jejím koníčkem dávno předtím, než se dozvěděla pravdu o svém původu. Vytvářela si rodokmen své adoptivní rodiny, aniž měla tušení, že do ní biologicky nepatří.

U počítače teď kvůli biologickému otci strávila nad stránkami starých knih psaných slovinsky, německy a latinsky stovky hodin. „Je to opravdu velká rodina, pradědeček měl jedenáct dětí! Do Ameriky se vystěhovaly jen dvě z nich a genetické shody napovídají, že do jejich linií nepatřím,“ rozpovídá se. K biologickému otci by ji teď mohlo ještě více přiblížit, pokud by se nechali otestovat jeho další příbuzní. Shody se můžou objevit za pár měsíců nebo let, anebo vůbec.

A tak mi Tereza na rozloučenou prozradí, že ji teď zkušení genetičtí genealogové povzbuzují k dalšímu kroku: „Buď můžu být trpělivá a čekat, nebo být aktivní. Mohla bych nakoupit testy DNA, vydat se do Slovinska a požádat domnělé příbuzné, aby se nechali otestovat.“

Otestování více potenciálních příbuzných samozřejmě provázejí výdaje, ale příliš nákladné to není. Testy obvykle stojí nižší tisíce korun, přičemž je firmy občas nabízejí s významnější slevou.

Podle Michaely Nekardové ze Společnosti pro genetickou genealogii, z. s., je vhodné při pátrání po neznámých biologických příbuzných využít všechny čtyři velké společnosti a jejich testy DNA a databáze, tedy MyHeritage, FamilyTreeDNA, AncestryDNA a 23andMe, aby se zvýšila šance na nalezení co největšího počtu shod. Přičemž první z nich má v databázi nejvíce lidí z Evropy.

Určitě se přitom vyplatí si všechny shody zaznamenávat, protože se může stát, že někdo svůj test z databáze smaže,“ upozorňuje. Jestliže jsou přístupné také rodokmeny, zejména u významnějších, větších shod je dobré údaje z nich opisovat nebo pořizovat screenshoty a všechny získané informace si archivovat.

Doporučuje také snažit se zvládnout genetickou genealogii teoreticky i prakticky na vyšší úrovni. Například se naučit pracovat s nástroji, jež pomáhají určit, které shody pocházejí pravděpodobně ze strany otce a které ze strany matky.

O využití genetických testů při pátrání po biologických rodičích se začal nedávno zajímat také pražský spolek SEFAM, který už více než deset let pomáhá adoptovaným dětem i dospělým.

S adoptovanými dětmi jsem pracovala už léta předtím a opakovaně se ukazovalo, že zdrojem jejich problémů a traumat je často právě ta okolnost, že neznají své kořeny. Jenže tu zároveň nebyl nikdo, kdo by jim v tomhle bodě mohl pomoct,“ vysvětluje zakladatelka spolku Petra Pávková. SEFAM proto už od založení pomáhá zprostředkovat kontakt s biologickými rodiči a také poskytuje adoptivním rodinám poradenství a terapeutickou podporu.

Podle současné legislativy by se dítě mělo dozvědět, že je adoptované, ještě před nástupem do školy. Jenže zákon není vymahatelný, a tak působí spíš jen jako společenský apel. Petra Pávková však rodičům rozhodně doporučuje, aby dětem pravdu o jejich původu netajili, a naopak jim ji sdělili co nejdřív.

Čím je dítě mladší, tím snáz to přijme. Pokud to ale zjistí pozdě nebo až v dospělosti, vždy to s ním silně otřese. Navíc taková pozdní informace ohrozí důvěru a vztahy v rodině,“ objasňuje. Mimořádně špatně to podle ní snášejí děti v pubertě, kdy nebývají výjimkou ani útěky z domova.

Dosud se pokusila zprostředkovat přes dvě stě kontaktů mezi adoptovanými dětmi či dospělými a jejich biologickými rodiči, ale ne ve všech případech došlo až k setkání. „Obvykle se to nepodaří proto, že se biologická maminka schůzky obává, má strach z reakce dítěte. Cítí vinu, přestože se nacházela v situaci, kdy to lépe zvládnout nemohla. Jestliže se ale setkání uskuteční, dětem to vždycky ohromně pomůže,“ líčí.

V minulosti se touha dítěte poznat své biologické rodiče považovala za selhání adoptivní rodiny, dnes už se naštěstí ví, že to je přirozená reakce, které se prakticky nelze vyhnout.

Někdy se o biologických rodičích nedají legálně dohledat žádné informace. Děti pocházejí z babyboxu nebo maminka uvedla v porodnici falešné údaje a z porodnice utekla. Genetickou genealogii proto Petra Pávková považuje za zajímavou příležitost, jak se dítě může pokusit zjistit svůj původ.

„Samozřejmě je pravda, že ne každý se dokáže pustit do náročného a dlouhodobého pátrání. Ukazuje se ale, že velký význam může mít už samotné absolvování genetického testu a nalezení DNA shod, i když jsou jen vzdálené. Dětem pomůže už jen to, že na vlastní oči vidí, kolik mají na světě potenciálních pokrevních příbuzných, které by mohly zkusit kontaktovat, třeba až v dospělosti.“

Podle Úmluvy o právech dítěte má každé dítě právo znát svůj původ a okolnosti svého narození. Adoptovaným dětem ho český stát zajišťuje zákonnou povinností sdělit jim pravdu ještě před nástupem do školy. Po dosažení plnoletosti jim umožní přístup k matričním údajům o biologických rodičích.

Děti narozené z darovaných spermií, vajíček nebo embryí se u nás však svých biologických rodičů legálně dopátrat nemohou. České zákony zakazují reprodukčním klinikám poskytovat jakékoli informace, které by vedly k identifikaci dárců. Výjimkou jsou jen informace o jejich zdravotním stavu. V současné době platí, že se musí uchovávat nejméně třicet let.

Vědecký pokrok a komerční rozšíření genealogických testů DNA však tuto anonymitu v posledních letech nabourávají. V Česku sice pořád převažují snahy ji v legislativě zachovat, je však sporná a budí otázky, které v zahraničí řeší týmy právníků, etiků, psychologů a dalších odborníků. Některé země ji kvůli tomu už zrušily.

První bylo v roce 1985 Švédsko. Už dvacet let mají právo na informace o dárci děti ve Velké Británii a Nizozemsku. Od roku 2018 to platí i v sousedním Německu, loni se přidala Belgie. Některé státy Austrálie identitu dárců dokonce odtajnily i zpětně.

A důvod? Děti narozené z darovaných pohlavních buněk jsou v podobné situaci jako děti adoptované. Také procházejí krizí identity, pociťují vnitřní potřebu znát svůj původ a přirozeně mají i zájem znát zdravotní stav svých předků. Poskytované údaje jsou totiž jen stručné. Pokud se informací nemohou domoct legálně, mohou využít aspoň možností autozomálních testů DNA.

Michaela Nekardová, která se dlouhodobě zabývá právě problematikou využívání genetické genealogie u lidí narozených z darovaných pohlavních buněk, apeluje na to, aby rodiče tuto informaci dětem netajili. Pravda se totiž může ukázat zcela nečekaně. Například při zdravotních potížích, u nichž vznikne podezření na genetický původ. Stejně tak by podle ní měly reprodukční kliniky informovat dárce, že jejich identita může být v budoucnu odhalena.

S pomocí autozomálního testu DNA se dopátral otcovy biologické rodiny osmadvacetiletý Adam Kyprý, který se narodil díky darovaným spermiím. Pravdu o svém narození se s bratrem dozvěděli od rodičů už v šesti letech. Oplakali to, ale sžili se s tím dobře. V pubertě přesto přišla krize. Touhu poznat biologického otce neuměl Adam vymazat, přestože nikdy neměl ambice navázat s ním blízký vztah.

Nejdřív se pokusil soudit s reprodukční klinikou. Dozvěděl se však, že údaje z dané doby byly už skartovány, protože tehdy se musely archivovat pouze deset let. Test DNA ho poté dovedl na Moravu a trvalo mu skoro tři roky, než se s pomocí genetických shod a matrik dopátral svých potenciálních prarodičů a jejich sourozenců. Protože znalost kořenů je pro něj opravdu důležitá, potěšilo ho, když mu jedna z příbuzných o jejich rodě ochotně vyprávěla.

„Díky tomu jsem i vytipoval dva možné otce. Jeden z nich bohužel už zemřel. U druhého jsem byl podle některých indicií přesvědčený, že mým skutečným otcem je spíš on, a tak jsem mu napsal,“ vypráví Adam. Zdůrazňuje, že svého tátu, se kterým vyrůstal, má rád a mají spolu moc pěkný vztah. Ostatně důkazem je i fakt, že Adamově potřebě poznat svůj původ rozumí a v jeho pátrání ho podporuje.

Oslovený však popřel, že by někdy daroval sperma, takže si Adam svoji domněnku zatím nepotvrdil. Ale ať je jím on, nebo už zemřelý muž, Adamovi se ozval jeho biologický dědeček a poslal mu svůj stručný rodokmen. „Začal jsem díky tomu opět procházet matriky a dostal jsem se až do dvanácté generace,“ podotkne spokojeně.

Postavení dětí narozených z darovaných gamet není Adamovi lhostejné, proto nedávno založil na Facebooku skupinu Hledání biologické rodiny – podpora lidem narozeným z buněk dárců (IVF/IUI). Je neveřejná a má sloužit lidem, kteří jsou spíš přehlíženi, jejich situace je bagatelizována, a to často i mezi adoptovanými dětmi. A samozřejmě doufá, že se česká legislativa jednou změní a zohlední i jejich práva.

Současná česká právní úprava je sporná, a to z více důvodů. Dlouho například neexistovala centrální databáze dárců, a dnes je teprve v počátcích. Problematická je i míra a kvalita poskytovaných zdravotních informací. Nejproblematičtější je však na českých zákonech nejspíš skutečnost, že neumožňují propojení dárců a dětí ze zkumavky ani tehdy, pokud o to obě strany projeví zájem.