Chronické onemocnění ledvin trápí každého desátého člověka

„Chronickým onemocněním ledvin trpí ve vyspělých zemích každý desátý člověk. Většina z nich o tom ale neví. Pacient nic necítí – až na opravdu vzácné případy. Bolí ledvinové kameny nebo zánět. U chronických onemocnění ledvin je pacient dušný, unavený, oteklý až v poslední fázi nemoci,“ popisuje specialista.

Přitom už mírně snížená funkce ledvin je rizikem dalších komplikací, zejména vzniku onemocnění srdce a cév. „Pokud ledviny nefungují správně a neléčí se, může dojít v nejvážnějších případech až k jejich selhání,“ vysvětluje nefrolog a upřesňuje: „V případě čtyřicetiletého obézního diabetika druhého typu, který není správně léčen, mohou ledviny selhat v jeho šedesáti letech.“

Hlavními příčinami chronického onemocnění ledvin jsou cukrovka 2. typu a vysoký krevní tlak. „Týká se to přibližně poloviny pacientů. Většina z nich je navíc obézní nebo má nadváhu. Choroby ledvin však mohou být i vrozené nebo autoimunitní,“ připomíná profesor Viklický. Klíčovou roli hraje čas. Pokud se léčba zahájí v počáteční fázi onemocnění, významně se její rozvoj zpomalí.

Praktičtí lékaři by podle nového screeningového programu měli v rámci preventivních prohlídek kontrolovat, jestli ledviny fungují správně, každé dva roky (místo čtyř) u osob starších padesáti let. Pod touto věkovou hranicí by měli vyšetření pravidelně podstupovat lidé trpící vysokým krevním tlakem, vysokým cholesterolem, fibrilací síní a srdečním selháním a každý rok diabetici.

„Chronickým onemocněním ledvin trpí přibližně každý čtvrtý dospělý diabetik a až padesát procent lidí se srdečním selháním,“ doplňuje odborník. Riziko onemocnění ledvin roste s věkem. Funkce ledvin se během stárnutí snižuje. Ledviny osmdesátníků mají poloviční filtrační schopnost než u čtyřicátníků.

K zjištění, že jsou vaše ledviny v pořádku, či nikoli, slouží vyšetření krve a jednoduchý test ze vzorku moči na přítomnost bílkoviny.

„V krvi kontrolujeme hladinu kreatininu, který je jiný u seniorů, u aktivních sportovců, ale dokážeme z něj odhadnout funkci ledvin. Tento parametr však nestačí. Potřebujeme ještě vědět, zda se v moči nevyskytuje albumin. Ten tam nemá co dělat a jeho přítomnost ukazuje na jasné poškození ledvin i na zvýšené riziko výskytu onemocnění srdce a cév. Nemocní se musí ihned začít léčit,“ říká lékař.

O pacienty s mírným poškozením ledvin se mohou starat praktičtí lékaři nebo internisté. Pokud je stav závažnější, přecházejí do péče nefrologů.

„Nemocné dnes léčíme pomocí terapie, která je největší revolucí v nefrologii za posledních dvacet let. I ti, pro něž dříve zbývalo jen sledování, jsou zaléčení a stabilizovaní. Tato léčba pomáhá i pacientům se vzácnými chorobami ledvin. U všech se díky léku gliflozinu sníží množství bílkoviny v moči a nemusí skončit na dialýze,“ neskrývá nadšení profesor Viklický.

Když už ani nová terapie nezabírá, má před sebou nemocný dvě cesty. Transplantaci, nebo dialýzu. Cílem dialýzy je odstranit z těla odpadní látky, přebytečnou vodu a vyrovnat hladinu draslíku a sodíku v krvi.

„V Česku žije s nezvratným selháním ledvin třináct tisíc lidí, polovina je léčena dialýzou. Druhá polovina žije s transplantovanou ledvinou. U pacientů, kteří jsou léčeni dialýzou a jsou zařazeni do registru, se většinou do roka nalezne správný orgán. To samo o sobě mluví o vysoké úrovni našeho transplantačního programu. V Německu se čeká průměrně devět let, v USA deset,“ připomíná hrdě Viklický.

Většina lidí léčená dialýzou by operační výkon a následnou léčbu imunosupresivy pravděpodobně nepřežila.

„Sedmdesát procent pacientů léčených dialýzou je starší šedesáti let. Jsou po mozkových mrtvicích, selhání srdce, s nádory. Ti by transplantaci nezvládli,“ vysvětluje specialista.

Za loňský rok transplantovali čeští lékaři 524 ledvin, z toho 308 v IKEM. Na rozdíl od jiných zemí máme tak dobře nastavený dárcovský program od zemřelých, že jen vzácně dochází k darování ledvin od živých dárců, například v rámci rodiny.

„Máme ledviny od zemřelých, pacientů po mozkové smrti, po zástavě krevního oběhu, ale jen deset procent tvoří dárci živí. A to je málo. Je to dáno zřejmě právě tím, že u nás se na transplantaci nečeká roky. Ale pochopitelně kvalita darovaného orgánu od dárců se smrtí mozku je úplně jiná než od zdravého člověka. U takového je šance, že pacientovi vydrží na celý zbytek života,“ připomíná transplantolog.

Ne každá transplantace ale končí úspěchem. „Pamatuji si na dvacetiletého muže, kterého přivezla záchranka, zrovna když jsem sloužil ještě jako mladý lékař, téměř udušeného se selháním ledvin. Skončil na dialýze a během let jsme mu celkem pětkrát transplantovali ledvinu. Jeho tělo produkovalo protilátky, které vždy transplantovaný orgán zničily. Nakonec se dostal do klinické studie a v podstatě bez protilátek v těle jsme mu dokázali transplantovat pošesté ledvinu, kterou jeho tělo přijalo,“ popisuje přednosta kliniky s tím, že operovaný je už dva a půl roku bez potíží.

Ledviny nám ale mohou přinést i drobnější trable. Lidé se často potýkají s obyčejným nastydnutím ledvin, tedy infekcí močových cest, která může vystoupat až k ledvinám a způsobit jejich zánět, což končí antibiotiky.

Známé jsou také ledvinové kameny – krystaly různých velikostí, které se tvoří v ledvinách z minerálů a odpadních látek přítomných v příliš koncentrované moči. Menší často odejdou samy po uvolnění močových cest, větší je třeba rozdrtit rázovou vlnou, nebo je zapotřebí chirurgický zásah.

Zhruba před sto lety byla léčba špatné funkce ledvin velmi omezená, protože dialýza ještě v praktické podobě neexistovala. První funkční dialyzační přístroj (umělou ledvinu) vynalezl v roce 1945 Willem J. Kolff, ale k rozšíření dialýzy jako běžné léčby chronického selhání ledvin došlo až v 60. a 70. letech minulého století. První úspěšná transplantace ledvin proběhla v roce 1954.

Do té doby pacienti umírali kvůli selhávajícím ledvinám na otravu odpadními látkami, infekce nebo selhání srdce kvůli vysokému tlaku a otokům.

Revoluční léčbou dneška, tedy posledních několika let, jsou léky nazývané glifloziny (SGLT2 inhibitory).

„Dokážou postup a progresi chronického onemocnění ledvin významně zpomalit. Studie probíhaly jenom tři roky, ale věříme, že tato léčba má takové účinky, že získá pacientům s poškozenými ledvinami dalších dvacet let, kdy nebudou muset na dialýzu nebo transplantaci,“ popisuje nefrolog novou terapii. Tu hradí zdravotní pojišťovny.

„Budoucností jsou xenotransplantace od geneticky upravených prasat, na kterých pracují v USA. Těmto zvířatům jsou implantovány lidské geny namísto prasečích a náš imunitní systém se k jejich orgánům chová jako k lidským, nikoli prasečím, takže je přijímá. Zařazení mezi transplantační metody se ve Státech očekává do deseti let,“ říká profesor Viklický.

„Naděje je v dohledu pro nemocné s polycystickou degenerací ledvin, která je nešťastným dědictvím a trápí potomky v rodinách po pokolení. V rámci asistované reprodukce lékaři vyberou embryo, které neobsahuje tento gen, a budoucí generaci tak ochrání,“ doplňuje.