Z hygienické stanice jela za covidem až do Brazílie

„Po práci na hygienické stanici jsem si chtěla zkusit i práci někde daleko od nás,“ svěřila se Právu Nikola, která se vrátila z mise organizované Lékaři bez hranic na konci dubna.

„S očkováním na mě v Česku přišla řada až nyní. Jako epidemiolog, který nepřichází do kontaktu s pacienty, jsem neměla nárok na prioritu,“ vysvětluje mladá epidemioložka, která se díky nošení ochranných pomůcek, mytí rukou i notné dávce štěstí nákaze dokázala vyhnout.

Humanitární pracovníci nikdy nepatřili do prioritních očkovacích skupin. Neziskové organizace je proto před výjezdem ochraňovaly, jak mohly.

„Dbá se na rizikovost: hledí se na věk dotyčného, jeho zdravotní stav a nemoci, které by případný průběh covidu mohly zhoršit. Pokud se některý z těchto faktorů u kandidáta potvrdil, na misi nejel,“ osvětlila Nikola Tenevová, mluvčí české pobočky organizace Lékaři bez hranic.

„Nikdo z Česka nebo Slovenska dosud nebyl pozitivně testován ani před odletem, ani při návratu z mise,“ dodala.

Prvním místem, kam mladá epidemioložka v Brazílii zamířila, bylo město Manaus, odkud se ve druhé vlně pandemie začala do světa šířit nebezpečná mutace nazývaná brazilská.

„Věděli jsme, že je víc nakažlivá a umí obejít získanou imunitu z již prodělaného covidu. Ale nezpůsobuje nutně horší průběh nemoci. Pro místní to bylo spíše ohromnou psychickou ranou. Prošli si hodně zlou první vlnou, kterou jsme v Česku znali spíše z doslechu, pak přišla úleva, velká radost a možná zbytečně rychlé rozvolnění a nedodržování hygienických pravidel. A udeřila druhá vlna, ještě horší a ničivější, kdy tu lidé skutečně bojovali o kyslík,“ vzpomíná Nikola.

Jakmile se zde situace stabilizovala, vyrazila s týmem lékařů do města Tefé ve státě Amazonas. Pohled na malou nemocnici v Amazonii bez dostatečné hygieny, vybavení a s tak malým počtem lékařů vzhledem k množství nemocných, že se Evropanovi až zastaví dech, podle Nikoly nejlépe ilustruje příběh brazilského kolegy.

„Covidem se mu nakazil strýc. Ale aby dostal místo v nemocnici v hlavním městě, jediné s jednotkou intenzivní péče, musel si sehnat vlastní kyslík. Měsíční průměrný příjem je tam asi tisíc realů a on potřeboval 15 tisíc realů, aby za kyslík mohl zaplatit. Říkal mi, jaké měli štěstí, že jsou tak velká rodina. Každý člen přidal po stovkách, co měl, takže dali dohromady celou částku. Kyslík sehnali a strýce nakonec díky němu sami doma zachránili. Což je vcelku běžná praxe,“ popisuje léčbu v tamních podmínkách.

Jedním z hlavních úkolů Nikoly Sklenovské bylo v nemocnici vést registr: kolik lidí nemocnice přijala, v jakém stavu přišli, zda se je podařilo zachránit. Na základě těchto dat se pak rozhodovalo, jaké posily sehnat, jak zefektivnit postup při léčbě. A když se zdálo, že je situace zvládnutá, kam se dál s Lékaři bez hranic přesunout.

V terénu na druhém konci světa mladá epidemioložka poznala i beznaděj, když měla na seznamu sto nemocných vyžadujících intenzivní péči a věděla, že na všechny se ten den nedostane a nečeká je jiný osud než smrt. Přesto ji to nezlomilo.

Inspirací jí byli místní lékaři. „Pracovali i více než dva dny v kuse bez naděje, že jim to někdo zaplatí. Ale nehroutili se, nestěžovali si, věděli, že jsou potřeba tam, kde teď jsou, a neztráceli naději. To mě obrovsky motivovalo.“

„Byla jsem sice v nemocnici, ale s pacienty jsem do přímého kontaktu nepřicházela, dělala jsem na počítači statistiky. Možná se to zdá nudné, ale tam v terénu to bylo pro celý náš tým hodně důležité.“ Věděla, že do určitého rizika jde, ale v rámci profese, kterou si zvolila, je připravená podstupovat je, kdykoliv to bude potřeba.