Článek
I vysoký komisař OSN pro lidská práva tvrdí, že lidé jako Džavád by měli dostat odškodnění.
Propuštěn byl 24. srpna, když se ukázalo, že obvinění proti němu je plné děr. Jeho obhájcem je Eric Montalvo, který mu byl přidělen ex offo, ale nyní ho zastupuje i privátně.
„Byl to omyl,“ řekl obhájce v Kábulu začátkem týdne. Podle něj by Britové a Američané měli poskytnou prostředky na to, aby se Džavád mohl vrátit do normálního života. Zdůraznil přitom, že by nemuselo jít o velkou částku. Po příletu do vlasti Džaváda přijal afghánský prezident Karzáí. Nabídl mu nový dům v Kábulu a prostředky na studium v zahraničí.
Spor o věk
Muhammad Džavád tvrdí, že je mu 19 let. Podle expertů Pentagonu by mu mělo být nejméně o pět víc. Montalvo uvádí, že v době zadržení mu bylo mezi 12 a 15, přesně se to neví, protože v Afghánistánu nedostávají lidé rodné listy.
Na podzim roku 2002 ho zatkly americké jednotky v Kábulu, protože údajně hodil granát do vojenského jeepu, a tak zranil dva Američany a jejich tlumočníka. Následujících téměř sedm let strávil v americkém vězení, několik prvních měsíců na základně Bagrám u Kábulu a poté v nechvalně proslulém Camp Zero na Guantánamu.
Na podzim roku 2002 ho zatkly americké jednotky v Kábulu, protože údajně hodil granát do vojenského jeepu, a tak zranil dva Američany a jejich tlumočníka. Následujících téměř sedm let strávil v americkém vězení, několik prvních měsíců na základně Bagrám u Kábulu a poté v nechvalně proslulém Camp Zero na Guantánamu.
Na podzim roku 2002 ho zatkly americké jednotky v Kábulu, protože údajně hodil granát do vojenského jeepu, a tak zranil dva Američany a jejich tlumočníka. Následujících téměř sedm let strávil v americkém vězení, několik prvních měsíců na základně Bagrám u Kábulu a poté v nechvalně proslulém Camp Zero na Guantánamu. Když se onoho osudného dne před sedmi lety Džavád nevrátil domů, matka si zoufala. Manžela ztratila před lety v boji proti Sovětům a teď nevěděla, jestli syn zahynul, unesli ho nebo prostě odešel z domu. Teprve po čase se od Mezinárodního červeného kříže dozvěděla, že ho vězní na Guantánamu. Na jedné straně se jí zmocnila radost, že žije, a na druhé straně opět zoufalství. S ubíhajícími léty přestávala věřit, že ho ještě někdy uvidí.
Na podzim roku 2002 ho zatkly americké jednotky v Kábulu, protože údajně hodil granát do vojenského jeepu, a tak zranil dva Američany a jejich tlumočníka. Následujících téměř sedm let strávil v americkém vězení, několik prvních měsíců na základně Bagrám u Kábulu a poté v nechvalně proslulém Camp Zero na Guantánamu. Když se onoho osudného dne před sedmi lety Džavád nevrátil domů, matka si zoufala. Manžela ztratila před lety v boji proti Sovětům a teď nevěděla, jestli syn zahynul, unesli ho nebo prostě odešel z domu. Teprve po čase se od Mezinárodního červeného kříže dozvěděla, že ho vězní na Guantánamu. Na jedné straně se jí zmocnila radost, že žije, a na druhé straně opět zoufalství. S ubíhajícími léty přestávala věřit, že ho ještě někdy uvidí.
Na podzim roku 2002 ho zatkly americké jednotky v Kábulu, protože údajně hodil granát do vojenského jeepu, a tak zranil dva Američany a jejich tlumočníka. Následujících téměř sedm let strávil v americkém vězení, několik prvních měsíců na základně Bagrám u Kábulu a poté v nechvalně proslulém Camp Zero na Guantánamu. Když se onoho osudného dne před sedmi lety Džavád nevrátil domů, matka si zoufala. Manžela ztratila před lety v boji proti Sovětům a teď nevěděla, jestli syn zahynul, unesli ho nebo prostě odešel z domu. Teprve po čase se od Mezinárodního červeného kříže dozvěděla, že ho vězní na Guantánamu. Na jedné straně se jí zmocnila radost, že žije, a na druhé straně opět zoufalství. S ubíhajícími léty přestávala věřit, že ho ještě někdy uvidí. V pondělí, když se Džavád objevil v jejím domě, nejprve odmítala uvěřit, že ten předčasně zestárlý mladý muž je její syn – pamatovala si ho jako dítě. Teprve když mu osahala temeno hlavy a našla známý hrbolek, jaký měl její syn, mladíka s radostným pláčem objala.
Na podzim roku 2002 ho zatkly americké jednotky v Kábulu, protože údajně hodil granát do vojenského jeepu, a tak zranil dva Američany a jejich tlumočníka. Následujících téměř sedm let strávil v americkém vězení, několik prvních měsíců na základně Bagrám u Kábulu a poté v nechvalně proslulém Camp Zero na Guantánamu. Když se onoho osudného dne před sedmi lety Džavád nevrátil domů, matka si zoufala. Manžela ztratila před lety v boji proti Sovětům a teď nevěděla, jestli syn zahynul, unesli ho nebo prostě odešel z domu. Teprve po čase se od Mezinárodního červeného kříže dozvěděla, že ho vězní na Guantánamu. Na jedné straně se jí zmocnila radost, že žije, a na druhé straně opět zoufalství. S ubíhajícími léty přestávala věřit, že ho ještě někdy uvidí. V pondělí, když se Džavád objevil v jejím domě, nejprve odmítala uvěřit, že ten předčasně zestárlý mladý muž je její syn – pamatovala si ho jako dítě. Teprve když mu osahala temeno hlavy a našla známý hrbolek, jaký měl její syn, mladíka s radostným pláčem objala.
„Je to jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě – být zase doma,“ přiznal Džavád. „Nic jsem neudělal, chytili mě za nic. Mohl jsem jenom doufat, že se vrátím domů."
Týrání vězňů potvrzuje i Džavád
„Na Guantánamu jsme byli často vystaveni útisku a to nelidské jednání nebylo záležitostí jednoho dne, týdne nebo měsíce,“ svěřil se Džavád po svém pondělním propuštění už doma v Kábulu. „Byl jsem vystaven násilí po celou dobu ve vězení. Často a krutě tam vězně mučili – nenechávali nás vyspat a nedávali nám dost jídla,“ stěžoval si.
„Na Guantánamu jsme byli často vystaveni útisku a to nelidské jednání nebylo záležitostí jednoho dne, týdne nebo měsíce,“ svěřil se Džavád po svém pondělním propuštění už doma v Kábulu. „Byl jsem vystaven násilí po celou dobu ve vězení. Často a krutě tam vězně mučili – nenechávali nás vyspat a nedávali nám dost jídla,“ stěžoval si.
Uprostřed vyprávění se Džavád postavil a předpažil obě ruce. „Takhle nás nutili stát dlouhé hodiny,“ vysvětlil. Dozorci prý s oblibou vězňům v době jídla svazovali ruce za zády a nutili je brát si pokrm v předklonu ústy rovnou z talíře. Ponižovali vězně kvůli jejich náboženství a uráželi Korán. Podle humanitárních pracovníků byl Džavád v jednom zdokumentovaném týdnu vystaven 152 případům týrání, mučení či nepřípustného chování ze strany dozorců.