Dětem z osvobozených ukrajinských území pomáhá fotbal přežít

(Od naší spolupracovnice v Charkově)

Davidova akce nevyjde, míč vyletí mimo hřiště, vzduch prořízne nedaleký výbuch. Jediný, kdo na něj reaguje a bleskově prolétne kontrolním pohledem šmolkově modré nebe, je ředitelka školy Natálie, která je za svůj fotbalový tým hrající tady na turnaji v Izjumu zodpovědná.

„Jsem z toho tak na nervy, že jsem si vůbec nevšimla, že je zase poplach. Nikdy bych nevěřila, jak tu hru budu taky prožívat,“ pokrčí rameny do další, ještě vzdálenější exploze.

Je zářijové sobotní dopoledne na jihovýchodě Charkovského kraje. Ve městě Izjum právě hrají fotbalový turnaj týmy z okolních deokupovaných obcí. Spádový Izjum je většinově zničený ruskou invazí i následnou okupací. Právě tady našli na podzim roku 2022 ukrajinští osvoboditelé další z masových hrobů umučených a popravených civilistů. Z mělkých provizorních hrobů v lese exhumovali přes čtyři sta čtyřicet těl místních.

Davidův tým je z Oskilu, který je vzdálený zhruba jedenáct kilometrů od aktivní fronty. Též Oskil byl okupován Rusy. I tam se děly hrůzné věci. V obci dnes žije jen zlomek původních obyvatel. Ve většině stavení bydlí vojáci, kteří bojují právě na nedaleké frontě.

„Pamatuju si, když do Oskilu vtrhli Rusové. Šli jsme s manželem s taškami tmou, snažili se dostat pryč. Zastavili nás, ale naštěstí nevěděli, kdo jsme. Ředitelka školy a velitel místní vojenské správy. Zastřelili by nás na místě, měli jsme štěstí,“ říká paní Natálie.

Dodá, že Oskil v noci na dnešek Rusové opět masivně bombardovali, nikdo se tedy příliš nevyspal.

„Myslela jsem, že mi ráno rodiče napíšou, že děti nikam nepustí. Nezavolal ani jeden,“ znovu vplete prsty do pletiva chránící hřiště, doslova visí na hře svých dětí.

Právě ona iniciovala vznik školního smíšeného fotbalového týmu.

„Nikdy bych nevěřila, co může fotbal pro děti znamenat. I když padaly bomby, byl mráz, blackouty, viděla jsem kluky, jak si namalovali bránu třeba na dvoře a hráli. Někdo týdny trénoval sám proti zdi. Fotbal je držel v těch nejhorších dnech a týdnech nad vodou. Neumíte si představit, jakým peklem si některé z těch dětí prošly. Fotbal je něco, co je baví, ale i motivuje. Zahrát si zápas a vyhrát. Jak já jim přeju, aby aspoň jeden z dnešních čtyř zápasů vyhráli. Moc by je to povzbudilo. Chlapce i děvčata, jak vidíte.“

Paní Natálie vysvětluje, proč jsou týmy smíšené - holky i kluci, menší i větší děti. A proč hrají na menším hřišti s menším týmem: plnohodnotný fotbalový tým by ve válečných podmínkách nikdo z obcí a měst u frontové linie nedal dohromady. Mnozí nemají k dispozici odpovídající hřiště. Oskilští by potřebovali navíc i takové „drobnosti“ jako jsou fotbalové míče, kopačky pro děti…

Navzdory trvající válce a hrůzám, které někteří z nich během okupace prožili, je pro děti fotbal viditelně srdeční záležitostí. Nebo díky tomu všemu?

Když jsem za nimi byla na tréninku před týdnem, neskrývali zklamání: první zápas nové sezóny měli sehrát s týmem ze Slovjansku už tehdy. Ale bohužel Rusové den před plánovaným mačem ostřelovali právě Slovjansk, zasáhli a zničili mnoho budov nejen v centru, zavraždili a zranili desítky tamních lidí. Vojenská správa zápas zrušila s tím, že jej děti sehrají jindy.

„Měl to být náš první mač letošního školního roku. Pro někoho vůbec první ostrá hra proti soupeři,“ vysvětlil mi zklamání dětí trenér Yurij.

„My se ták těšili,“ překřikovali ho kluci. „Kdy budeme konečně hrát?“ „Tak proč furt tak trénujeme?“ „Já už chci zápas!“ „Máme nový dresy, chcete je vidět?“

Když jsem přikývla, rozběhlo se několik dětí ze hřiště, které je hned vedle školy.

Ostatní si zatím sedli na vyhřátou zem a Vasilisa s Mary, se kterými jsem z Charkova přijela, mezi ně postavily přepravku s čerstvým sladkým pečivem a krabice s džusem.

Vasilisa a Mary jsou z neziskové organizace Ujava, kterou společně v Charkově během války založily. Věnují se tam právě dětem ve školním věku z Charkova a z deokupovaných oblastí blízko fronty. Tedy těm, na které ve válce nemá tady na východě Ukrajiny nikdo čas. Ani systém a často ani rodiče, kteří mají nad hlavu starostí s tím, jak ve válce viditelně přežít a nějak sebe a rodinu uživit.

Zatímco se děti nadšeně dělily o nečekanou svačinu, my tři podporovatelky a fanynky z Charkova jsme chválily nové dresy.

„Už se nemůžou dočkat, až v nich vyběhnou na hřiště,“ usmívala se ředitelka Natálie a pan Yuri povzbuzoval své svěřence, aby si vzali další porci buchet. Děti se nenechaly pobízet.

„Někteří z nich chodí na trénink hladoví. Jsou rodiny, kde je kvůli válce a nedostatku práce hlad, jinde sice je jídlo, ale rodiče nemají na tenisky, natož na kopačky,“ vysvětluje pološeptem paní Natálie.

Zatímco se většina dětí vrátila k tréninku, několik nejstarších chlapců vyneslo z auta do budovy školy nové počítačové monitory, které dostali od Ujavy jako sponzorský dar.

„Během okupace si v prvním patře zřídili Rusové štáb. Snažili jsme se všechny stopy po nich odstranit, ale dali si záležet. Rozřezali záclony i závěsy, postříkali symboly Zet tabule i zdi, nejde to smýt. Když utíkali, co nemohli ukrást, zničili. Pořezali i tapety na zdích. Vyšroubovali žárovky, zářivky,“ popisuje ředitelka školy.

V přízemí ale škola vypadá jinak, jídelna, knihovna, kabinety, vestibul, toalety - vše nově zařízené, vybavené. V podzemí jsou pak malé, ale moderní špičkově vybavené třídy a zázemí pro první pomoc, úkryt před bombami. Klimatizace, speciální ventilace s filtry, záložní zdroje výroby energie.

Na rozdíl od většiny Ukrajiny jsou v Charkovském kraji školy už pátým rokem online. Nejdřív dva roky kvůli pandemii, nyní kvůli válce.

Děti jsou bezprizorní. Některé čerství sirotci - jejich rodiče buď padli při obraně vlasti, nebo někteří prostě utekli a skrývají se, děti ponechali starým prarodičům. Státní systém pro ně téměř nic nedělá. Mnohé tedy záleží na dobrovolnících jako jsou Vasilisa s Mary a na nadšených učitelích, jako je paní Natálie. A na podpoře sponzorů a dárců.

„Máme vedle sebe děti, jejichž tátové bojují v zákopech nebo padli, a takové, co mají rodiče odsouzené jako proruské kolaboranty. Umíte si to představit? Jiné děti tu rodiče prostě nechali prarodičům a sami utekli… Z některých žen se staly alkoholičky,“ ředitelka zná detailně rodinný příběh každého žáka školy.

Dnes je jich pár desítek, před válkou přes šest stovek.

Ve škole sice výuka neprobíhá z bezpečnostních důvodů, učí se online, ale děti vědí, kdy sem v týdnu mohou přijít na speciální vyučovací hodiny. Nebo si něco společně vyrobit na 3D tiskárnách, taky kdy je k dispozici psycholog.

Válka paradoxně podle ředitelky zlepšila přístup dětí ke škole. Považují ji nyní za bezpečné místo, kde o ně mají zájem. O místo svého rozvoje a zábavy. Taky rodiče si podle ní začali vážit učitelů a toho, co škola dělá nad rámec výuky. Poprvé v dlouhé kariéře zažívá paní Natálie plné třídní schůzky.

Prošli jsme školu a vrátili se na dřevěné lavičky vedle hřiště u školy. Podle ředitelky také nyní všechny děti i většina rodičů mluví ukrajinsky, o tom si prý mohla do války jen nechat zdát. Během řeči si mimoděk masíruje rukou kotník. Při nedávném bombardování Oskilu byl zasažen i jejich dům a ona při útěku do bezpečí nešťastně upadla. S rozpačitým smíchem ukazuje další modřiny.

První zápas v Izjumu tým Oskilu prohrál. Paní Natálie je zdrcená snad víc než děti.

„Kdybyste věděli, jak trénují, jak moc to pro ně znamená. Ale ostatní týmy jsou starší, zkušenější, není to vždycky fér, vidíte, jak jsou někteří u nás malí oproti soupeřům,“ hladí po zádech zpocené děti.

Druhý západ však už Oskilu vyjde a Izjumský tým porážejí. Vlna euforie se z dětí, ředitelky, trenéra a dvou učitelek - maminek hrajících, z nichž jedna slouží i jako poskytovatelka první pomoci - přelila i na řidiče autobusu. Vasilisa s Mary zvou „svůj“ tým na svačinu do bistra na nedalekém náměstí.

Když procházíme parkem a blížíme se k silnici, která protíná centrum města a je dnes hlavní dopravní tepnou dál na Slovjansk, Kramatorsk, Pokrovsk, vysílení vojáci v projíždějících autech na malé fotbalisty v bílých dresech blikají světly nebo jim mávají.

Šťastné děti jsou tady zázrak. Dodávají všem naději.

Vracíme se ke hřišti do stínu ruin, týmy se střídají, na slunci se lesknou poháry a medaile pro vítěze, teď a tady se zdá být válka daleko. Dokud se nerozezní další poplach. Dokud se nerozhlédnete pořádně okolo a nevidíte rozbombardované okolí hřiště.

Kousek za žlutým školním autobusem, kterým přijel tým Oskilu, zaparkovaly dva terénní vojenské vozy s rušičkami signálu dronů na střeše, vojáci přilákaní nezvyklým pohybem a množstvím dětí si natáčejí zápas, pijí kávu, dokonce se občas přidají k fandění, i když děti neznají.

Hrstka rodičů fandí spolu s trenéry. V tom je další viditelný rozdíl oproti podobným turnajům třeba v Česku: děti nemá kdo podpořit. Rodiče buď bojují s Rusy na frontě nebo o přežití. Nebo jsou mrtví. Nezřídka se také prostě otcové už roky skrývají před odvodem do armády. Ne všichni mají peníze či odvahu Izjum a vesnice v okolí opustit. Nemají kam a ke komu jít, nemají peníze.

„Nechci to nikde říkat nahlas, je třeba držet se pozitivních zpráv, ale…“ paní Natálie vzdychne a zadívá se na nás. „Postupně s učiteli nenápadně všechno demontujeme a připravujeme evakuaci školy. Fronta se už znovu blíží,“ zatne Vasilise prsty do ramene, ta ji obejme a ujistí, že jim s Mary a dalšími z Ujavy samozřejmě evakuovat školu pomůžou.

Natálie jí se slzami v očích poděkuje. Pak jde ke mně, aby mě taky objala. Vidíme se podruhé v životě. „Chtěla jsem věřit, že už ruskou okupaci nezažiju, že už ji nikdy nezažijí tyhle děti, chci tomu pořád ještě věřit,“ zamumlá mi do ramene.