Článek
Vissarion se prohlásil za reinkarnaci Ježíše Krista, za Učitele. Zaregistroval svou církev Posledního zákona, směs křesťanství, ruské ezoteriky a východních nauk i šamanismu a své ovečky odvedl do panenské jihosibiřské tajgy, kde jim místní úřady poskytly 250 hektarů lesa u jezera Tiberkul.
První roky zde dřeli a živořili z ruky do pusy jako zvířata. Vissarionovy nároky byly přísné – žádné maso, žádné mléko, žádná mechanizace. Krásný nový svět daleko od toho tam dole mimo tajgu, kde vládnou peníze, závist, egoismus a násilí, je možné vybudovat jen a výhradně vlastním úsilím bez pomoci strojů. Heslem se stala absolutní nezávislost na zkaženém okolním světě.
Vissarionovy ovečky dřely, on mezitím podnikal spanilé jízdy a šířil své učení. Stovky rodin pak prodávaly své byty v Moskvě, Petrohradu, Krasnojarsku, Kyjevě, Litvě i v Bulharsku a odcházely budovat novou civilizaci lásky a pochopení uprostřed sibiřské divočiny. Vissariona, svého Učitele, si zbožštili a on se rozhodně nevzpíral. Pod Suchou horou mu postavili komfortní dům, zatímco živořili v chatrčích a dál hltali každé jeho slovo.
Pár z nich zakolísalo poté, co Vissarion opustil svou manželku a pojal za ženu mladičkou pomocnici. V létě 2000 ohlásil konec světa, ze kterého nakonec sešlo. Tohle falešné proroctví sice důvěrou mnohých otřáslo, zároveň ale přispělo k uvolnění poměrů uvnitř komunity, která tou dobou čítala asi 6000 věřících.
Systém příkazů a zákazů byl oslaben a najednou se ve vissarionovských vsích objevila auta a obchody. V nich salámy a sýr, a dokonce i vína. Místní chlapi, zocelení desetiletím dřiny v lese, založili družstvo na výrobu dřevěných srubů a stali se jedničkou v tomto oboru v celém Rusku. Dokonce stavěli saunu pro šéfa Putinovy ochranky. Vissarionovci moc dobře věděli, že pouštět se do křížku s mocí by se jim vymstilo, a tak se sami začali stávat součástí ruského establishmentu. Podpořili změnu ústavy ve prospěch Vladimira Putina a obsadili místa starostů za vládní stranu Jednotné Rusko.
Vissarion svým ovečkám často vzkazoval: „Proměňte svůj život v pohádku!“ Zimy v odlehlých sibiřských horách tak často vypadaly, i když každodenní život byl plný dřiny. Leden 2010.
Po dvaceti letech bylo jasné, že vissarionská komunita je překvapivě životaschopná. Vesnice vzkvétaly, porodnost byla 3× vyšší nežli ruský průměr, kriminalita v nich vlastně neexistovala. Domy nebylo třeba zamykat a na opilce tam člověk nenarazil. Pro člověka uvyklého na brutální realitu ruského venkova bylo snadné uvěřit, že je v ráji. Vissarion to vše čím dál více už jenom pozoroval a nekomentoval ze svého eurodomku v lesích. V Rusku, kde se za vlády Vladimira Putina rok od roku utahovaly šrouby, kde se směs sovětského sentimentu a pravoslavného šovinismu stala oficiální ideologií, ale nakonec narazili i poslušní náboženští blouznivci.
Místo země zaslíbené silnice ke zlatu
20. září 2020 přistály uprostřed divočiny čtyři helikoptéry, z nich vyskákali po zuby ozbrojení příslušníci FSB a přímo na místě zatkli Vissariona a dva jeho pomocníky. Šoupli je do vazby v Novosibirsku, kde se proti nim pokoušeli vznášet nejrůznější obvinění.
Ruské úřady hledaly ty, kteří by mohli Vissariona obvinit z jakékoliv újmy. Byla to fuška, protože těch opravdu nespokojených bylo jen pár. Na obranu Vissariona vystoupily lidskoprávní organizace a velmi odvážně i ombudsman Krasnojarského kraje, který otevřeně hovořil o tom, že celý případ smrdí politickou a obchodní objednávkou. Že jakékoliv z obvinění, která státní zástupce vznášel, jsou aplikovatelná na jakoukoliv náboženskou skupinu v Rusku, včetně ruské pravoslavné církve.
Proč ruské úřady zasáhly až v momentě, kdy komunita dávno ztratila svoji bývalou radikalitu? Nepřekvapivě jde v celém sporu nejen o moc, ale i o peníze. O velkou spoustu peněz.
Ukázalo se totiž, že vissarionské vesnice kříží plány ruské těžařské korporaci Intergeo, jejímž majitelem je Michail Prokochorov, kdysi nejbohatší Rus (a také někdejší kandidát na ruského prezidenta). Intergeo měla totiž v plánu vybudovat silnici, která by vedla přes Zemi zaslíbenou, jak vissarionovci svůj člověkem nedotčený kraj nazývali. Ta cesta měla vést k jednomu z největších nalezišť molybdenu a zlata v celé Ruské federaci. Když se o těchhle plánech v komunitě dozvěděli, začali proti nim veřejně protestovat. Když vyšlo najevo, že všechen kraj vůkol je už dávno skoupený těžaři, padla kosa na kámen.
Po takřka pěti letech ve vazbě byl Sergej Torop zvaný Vissarion odsouzen 30. června 2025 k 12 letům těžkého žaláře za to, že svou činností způsobil šesti lidem těžkou újmu na zdraví a dalším šestnácti potom i újmu morální. Podobné tresty dostali i další dva jeho spolupracovníci. Cesta k molybdenu a zlatu je teď už definitivně volná. U jezera Tiberkul může konečně vzniknout turistický resort. Ježíš Kristus patří zase výhradně ruské pravoslavné církvi. Svět je v pořádku. Podobně jako před rokem 1991. Jedna víra, jeden národ, jeden vůdce.
