Článek
Můžete popsat, co jste prožívala ráno 7. října?
Já bydlím u Tel Avivu a toho rána nás vzbudily sirény protiraketového poplachu. Vyvolalo to až hysterii, protože to bylo mnohem více raket a více sirén než jindy. Běželi jsme do krytu a já jsem si říkala, že když je to tady takové, jak asi musí vypadat situace u mých příbuzných ve Kfar Aza, která je u hranic s Gazou. Tam leckdy ani nemají sirény, protože je to příliš blízko. My máme aspoň 90 sekund na to se schovat.
Když jsme asi po čtvrt hodině vylezli z krytu, volala jsem švagrové Smadar do Kfar Aza, jestli jsou v pořádku. Telefon zvedl její syn Michael, tehdy devítiletý. Ptám se, jestli můžu mluvit s maminkou. On na to jen „ne“. Tak se ptám, jestli můžu mluvit s tatínkem. A on zas jen „ne“. Na otázku proč neodpověděl. A do toho začala jeho šestiletá sestra Amalia křičet, že maminka nemůže k telefonu, protože je mrtvá. Říkám jí: „Amalio, tohle není legrační!“ Ale ona to opakuje. Ptám se, kde jejich tříletá sestřička Abigail. „Taky ji zabili,“ slyším.
Pamatuju si, jak jsem upustila telefon na zem. Měla jsem ho na hlasitý poslech. „A kde jste?“ ptala jsem se směrem k podlaze. Řekli mi, že se skrývají v komoře. Vzpomněla jsem si na příběhy z holokaustu a říkala jsem si, proč se musí děti skrývat v komoře.
Co se stalo s rodiči?
Snažila jsem se Amalii uklidnit. „Všechno bude v pořádku, nikdo neumřel. Třeba jen omdleli, možná se bouchli do hlavy, jak běželi do krytu, to se stává. Zavolám sanitku a policii, slibuju, že bude všechno v pořádku,“ přesvědčovala jsem ji. A šla jsem dolů zavolat policii tak, aby to neslyšely moje děti. To mohlo být tak sedm ráno. Ale na policii to nikdo nebral. To bylo divné, nikdy to nezvoní déle než pár sekund. Tak jsem volala na záchranku, ale tam to také nikdo nebral. Začalo mi docházet, že Amalia možná mluvila pravdu.
Děti viděly, jak tatínek padá na zem s Abigail v náručí, takže si myslely, že je také mrtvá.
Na záchrance to asi po deseti minutách vzali, ale řekli mi, že do Kfar Aza nikoho poslat nemohou, protože je tam válečná zóna. Paní mi řekla, že je jí to líto, ale že mi nemůže pomoci. A zavěsila. Protože v tu chvíli řešila tisíce takových telefonátů a nechtěla se hádat.
Nevěděla jsem, co mám dělat, chtělo se mi omdlít, zkolabovat, abych nic necítila a nemusela nic řešit. Ale část mé mysli mi to nedovolila, musela jsem myslet na to, že tam nemůžu nechat ty dvě děti samotné schované se v komoře. A když jsem se podívala na svoje vlastní děti, došla jsem k rozhodnutí, po kterém se mi ulevilo, a sice, že je tam nenechám a že o ně budu bojovat.
Jak?
To jsem vůbec nevěděla, nemám ani žádnou zbraň ani nevím, jak se používá, i když jsem kdysi byla na vojně. Ale napadlo mě, že bych využila média. Reportéři chodí s helmami na hlavě i do míst, kde se bojuje, třeba by mohli zachránit mou neteř a mého synovce. Potřebovala jsem tu informaci o nich dostat k co nejvíce lidem.
Tak jsem napsala status na Facebook, že potřebuju, aby mi lidé pomohli zachránit děti, a zveřejnila jsem všechno, co jsem o situaci věděla. V tu chvíli nikdo netušil, co se děje v kibucech u hranice s Gazou. Už se vědělo, že jsou teroristé ve městě Sderot, ale nic o masakru v kibucech. Můj status se stal okamžitě virální, ale lidé ho označovali za hoax. „Nesdílejte to, je pomatená, vzala si nějaké prášky!“ psali mi lidé do komentářů, protože si neuměli představit, že by to mohla být pravda.
Jak dlouho trvalo, než se ukázalo, že to je pravda?
Po asi hodině a půl mi lidé začali věřit a sdílet můj příspěvek, aby mi pomohli. Začali mi volat lidé, které jsem neznala, s tím, že půjdou ty děti zachránit. Ve vší té hrůze tu bylo světlo, jak se celý Izrael dokázal semknout. Zveřejnila jsem proto přesnou adresu a obrázek z map, i když jsem nevěděla, kdo všechno si to přečte. Obletělo to nejen Izrael, ale i židovské komunity po celém světě. Jenže najednou se pod mým příspěvkem se začaly objevovat lajky a smajlíky. Do té doby tam byla jen srdíčková emoji, ale najednou smajlíky? A rovnou tisíce smajlíků a následně i komentáře s hesly Free Palestine a neskrývanou radostí nad masakrem.