Článek
„Nic z toho by se nestalo, kdyby nás nezradily USA a Evropa. Ale oni podlehli tlaku Turecka a podporují režim v Damašku. Šaru jako prezidenta uznávat nemůžeme. Osobně jsem proti jeho jednotkám bojoval v roce 2012, když jeho fronta an Nusrá útočila na kurdské město Serekanie. Jak máme teď stát po boku těch, kdo zabili naše bratry, naše rodiny a naše lidi. To je pro nás něco nesmírně těžkého,“ vysvětluje Alan, velitel jedné z jednotek kurdských sil YPG.
Je to modrooký šedovlasý čtyřicátník s hlubokými vráskami v obličeji. Už má něco za sebou a je zodpovědný za desítky lidí své jednotky. „Problém je, že jsme přišli o mnoho zbraní v arabských oblastech Rakká a Dejr ez Zaur, které už Šarova armáda zabrala. Teď těch zbraní moc nemáme, ale máme silnou vůli a morálku,“ dodává.
Sám ale ví, že proti nim stojí obrovská přesila statisíců arabských bojovníků a tvrdých zahraničních islamistů. Z druhé strany hranice je další nepřítel syrských Kurdů – Turecko.
Alan ví, že jsou v pasti. Za chvíli na tuto frontovou linii přijíždí vojačka, která sčítá zbraně – na 8 vojáků a vojaček zde mají 1 raketomet, 2 automatické zbraně, 20 kalašnikovů a dole ve dvoře parkuje dodávka. V boji proti ISIS vynikali Kurdové statečností a odvahou, ale to teď nestačí. Všichni chápou, že se zde hraje vyšší mocensko-politická hra. A v té Kurdové bez podpory USA nemají hlas.
„Nebojovali jsme jen pro Ameriku. Bojovali jsme proti ISIS za celý svět. Bojovali jsme proti ISIS s Amerikou a koalicí, ale konec americké politiky byl nečekaný. Odteď se budeme spoléhat jen sami na sebe,“ uzavírá Alan. Podle dohody se Šarovou vládou musí Kurdové do měsíce odevzdat těžké zbraně. Většinu z nich přitom dostali od USA a západních spojenců. Teď půjdou do rukou bývalých nepřátel.
U Kurdů našli Alávité bezpečí
Jedeme s Alanem na další kurdskou vojenskou základnu. Jsme dva kilometry od vládních vojsk. Tady nás čeká překvapení. V tomto domě nejsou Kurdové, ale alávité. Loni v březnu Šarova vláda dopustila masakry tisíců alávitů na západním pobřeží Sýrie. K alávitské menšině patřil i svržený diktátor Bašár Asad. Vražděni však byli lidé, kteří neměli s režimem nic společného, často celé rodiny.
Nikdo neví, co se stane s kurdskými bojovnicemi poté, co budou jednotky přičleněny k syrské armádě.
„Ke Kurdům nás přišlo asi 1500. Jsme zde v bezpečí. Kurdové se za nás postavili. Proto se mnoho alávitských mužů ke Kurdům přidalo i v boji. My menšiny v Sýrii jsme teď v ohrožení a musíme držet při sobě proti islamistům,“ říká nám třicetiletý Fadi z Tartusu.
Alávité v Sýrii stále čekají na odsouzení pachatelů březnových masakrů. Jsou jich stovky, většina se natáčela při vraždách na video. Vláda Ahmeda Šary však nedokázala odsoudit zatím ani jednoho z nich. Agentura Reuters přinesla důkazy, že masakry proběhly se souhlasem vládních činitelů. To vláda v Damašku ale popírá.
„Jak máme vládě v Damašku věřit? My, Kurdové, se ale budeme bránit a kdyby vláda nedodržela podmínky dohody, budeme bojovat,“ říká mladá vojačka z ženských jednotek YPJ ve vesnici Nurk.