Článek
V jaké části Íránu máte aktuálně své bližní?
Většinu v Isfahánu, ale vzdálené příbuzné a mnoho bližních z dob studií mám i v hlavním městě.
Dá se s nimi aktuálně nějak komunikovat?
Režim striktně limituje jakékoli způsoby komunikace v rámci země i směrem ven. Zrovna v těchto chvílích tak nejsou obyčejní lidé, jako moji bližní, schopni komunikovat. Nějakým způsobem to je možné v příhraničních oblastech, jinak mají volný přístup ke svobodnému necenzurovanému internetu jen ti, kteří mají Starlink nebo jsou technicky zdatní a mají velmi kvalitní VPN připojení.
Situace je tedy i pro vás zcela nečitelná?
Jak se to vezme. Celá moje rodina se stihla přemístit do Arménie a na střídačku se tu radujeme z toho, co by mělo příjít po celém úderu, a brečíme z toho, že jsou naši bližní a spoluobčané ve vážném ohrožení života. Opravdu se to v nás hrozně mísí. Je to schizofrenie na plné obrátky, neumím to lépe popsat. Těch informací se ale ven dostává příliš málo. Lidé se většinou uchylují jen ke krátké zprávě „Džávid Šáh“, tedy „ať žije šáh“. Tento slogan aktuálně spojuje celou opozici proti režimu.
Jak vnímáte izraelsko-americkou intervenci?
Nemohu mluvit za celý národ, můžu ale mluvit za naši rodinu: Jako spásu. Režim je viníkem všech civilních obětí. A to nejen těch doposud, ale i těch, kteří přijdou o život v těchto dnech. Kdyby se u nás v uplynulých měsících nedělo to, co se dělo, nebyly by teď ani nálety. Tím jsem jistý. Ale víte, co ještě vnímám jako spásu? Arménii a Arménce.
Jak to myslíte?
Když to řeknu ještě hodně slušně, Írán nemá zrovna štěstí na sousedy. Však se podívejte na mapu, pak se podívejte trochu do historie. Je to do určité míry paradox, ale vážně to vnímám tak, že jsou Arménci s přehledem naši nejlepší sousedé.
Může to tak trochu působit, že jsme si na sebe zbyli: kolébka křesťanství a my, nepravděpodobní kamarádi. A přitom se zeptejte skoro kohokoli. Íránci Arménii milují a Arménci jsou vůči nám vřelí, chápou nás. Také je historie extrémně zkoušela a zkouší. Vidíme tam určité podobnosti.
Je teď v Arménii hodně Íránců?
Není to vysloveně exodus, ale několik desítek tisíc to bude. Během dneška se to číslo možná znásobilo, nevím. Každopádně je to patrné i v obsazenosti jerevanských hotelů, je zcela mimo sezónu a je relativně plno. Moji spoluobčané aktuálně tvoří skutečně nezvykle vysoké procento ubytovaných. Potkáváme se tu, mluvíme spolu, čekáme a máme výčitky.
Výčitky?
My jsme ti šťastní, jsme vděční za bezpečí, ale jsou tu i výčitky, že jsme v tom ostatní nechali. Moje matka ale při rychlém útěku nechala vše za sebou a má velký strach, zda se bude mít k čemu vracet. Nemůžu jí k tomu přidat ještě strach o mě.
Je něco, co spojuje ty Íránce, kteří zemi dočasně raději opustili?
Mnoho z nás se v určité fázi účastnilo protestů proti režimu a měli jsme štěstí, že jsme nepřišli o život. Někteří naši známí to štěstí neměli. Mnoho z nás zná někoho, kdo přišel o život. Snad každý pak zná někoho, kdo byl zatčen a nikdo o něm aktuálně neví. Co s těmi lidmi je? Jsou naživu?
Když přijdou o život při náletech, viník není Izrael a Trump, viníkem je režim. Jsem si jist, že tak to vnímá většina spoluobčanů, ať už jsou aktuálně kdekoli. Je to ale sžírající pocit. Brečím v poslední době častěji, než by bylo zdravé. Nejen dnes.
Vím, že je to extrémně předčasné, ale máte nějaký plán, až letecké údery skončí?
Až se vše uklidní, určitě se všichni do posledního vrátíme zpět. My Íránci musíme naši zemi vystavět tak, jak o něm sníme. Když už nic, tak si alespoň zasloužíme bezpečně žít ve své domovině.
