ANALÝZA: Z íránského režimu zbyla jen slupka. Protestuje se ve všech provinciích

Protesty se podle americké Zpravodajské agentury aktivistů pro lidská práva (HRANA) rozšířily do 111 měst ve všech 31 íránských provinciích. Podle ní bylo zabito nejméně 34 demonstrantů a 2200 jich bylo zatčeno. Perské vysílání BBC identifikovalo 21 obětí.

Analytická skupina Critical Threats Project (CTP) identifikovala 15 případů střelby do demonstrujících v osmi provinciích, především v Teheránu, Farsu a Kermánšáhu a v provincii Čahármahál a Bachtijárí, kde byl vypnut internet. Ten nejde ani v Malíkšáhí a Abadánu, kde došlo ke střetům.

Ve středu režim poprvé oficiálně přiznal oběti z řad strážců pořádku. Podle FARS byli v jihozápadním městě Lordegán zastřeleni dva policisté. Na videích je vidět, jak proti sobě stojí protestující a pořádkové síly, na pozadí je slyšet palbu. Další příslušník bezpečnostních sil zahynul v Malekšáhí v Ílámu, kde vtrhli policisté do nemocnice a vytahovali z lůžek zraněné demonstranty. To dokonce i jedno z médií napojených na vládní kruhy kritizovalo jako „možnou chybu, kterou je potřeba přijmout“. Nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí přitom protesty kritizuje.

Videa z jiných míst naznačují, že pořádkové síly použily nejen slzný plyn, ale také střílely do davu demonstrantů. Někteří protestující zase házeli kameny.

Protesty vyvolala ekonomická krize a prudký propad íránského rijálu proti americkému dolaru na historicky nejnižší úroveň. Dolar se oficiálně prodává za 42 000 rijálů, ale na konci roku po propuknutí protestů vyskočila jeho cena na černém trhu i na milion. Rijál je tak de facto nesměnitelný. Problémem je i čtyřicetiprocentní inflace související se sankcemi. Neutěšená situace vyhnala do ulic v Teheránu prodavače, ke kterým se brzy přidali univerzitní studenti.

Protesty se rozšířily do dalších měst a začaly se obracet proti stávajícímu vedení Íránu. Perské vysílání BBC potvrdilo, že v Kazvinu severozápadně od Teheránu křičeli lidé nejen „Smrt diktátorovi“, tedy ajatolláhovi Chamenímu, ale skandovali také „Ať žije šáh!“, což ukazuje, že volají po návratu situace před islámskou revolucí z roku 1979. I v posvátném šíitském městě Mašhad na severozápadě Íránu, kde demonstranti zatlačili policejní síly, lidé volali po návratu dynastie Pahlaví. V přístavu Bandar Abbás marně vyzývali demonstranti policisty, aby se k nim přidali. V Abadánu křičeli „kanóny, tanky, ohňostroje, mullové musejí prohrát“.

I když se zdálo, že po příchodu nového roku protesty začínají slábnout, video z Aligudarzu ukazuje stovky lidí v ulicích. Sedm kurdských organizací vyzvalo k uspořádání generální stávky kvůli tvrdým zásahům proti protestujícím v provinciích Ílám a Lorestán a Kermánšáh, i když v samotných kurdských provinciích jsou protesty slabší.

New Statesman píše, že Íránská islámská republika se ocitá na prahu revoluce, protože z ní zůstává jen prázdná skořápka. Vláda ajatolláhů se ocitá v podobné situaci jako šáhinšáh v posledních letech své vlády. Je také despotická jako Réza Páhlaví, ztratila spojení se společností a dopustila se strategických chyb.

Tehdy jako nyní začaly protesty na Velkém bazaru v Teheránu a zapojili se do nich prodavači a venkované, které chudoba donutila jít do měst, intelektuálové, levicové skupiny i náboženští konzervativci, protože některé reformy byly příliš rychlé. Všichni se tenkrát spojili proti šáhovi. Západ ve strachu, že by se Írán dostal pod vliv SSSR, podpořil ajatolláha Chomejního, což byla jedna z jeho největších strategických chyb za studené války. Nyní se proti režimu ajatolláhů obracejí právě ty sociální skupiny, které mu před desetiletími pomohly k moci.

Režim ztratil podporu obchodníků, protože tradiční bazary jsou zatlačovány do pozadí polostátními konglomeráty, které jsou spojeny s náboženskými institucemi a Revolučními gardami, což pokřivuje trh.

Právě hospodářství hraje velkou roli v oslabování íránského vedení. „Ekonomické základy Islámské republiky byly erodovány v takovém rozsahu, že je nejde opravit,“ uvedl New Statesman. Čtyři dekády inflace, špatného řízení a mezinárodní izolace ochudily skoro každou součást společnosti. Měna se zhroutila, mladší generace nevidí žádnou budoucnost a venkovské i maloměstské obyvatelstvo, o které se režim opíral, čelí nezaměstnanosti v době, kdy kapacity státu klesají. Sociální sítě mu ukazují, jak se žije.