Článek
„Kdyby neexistovaly rakety, které máme na obranu, Izrael a Spojené státy by Írán rozdrtily stejně jako Gazu, neměly by slitování ani se starými, ani s mladými,“ řekl podle Al-Arabíje Pezeškján během úterní návštěvy Pákistánu, klíčového prostředníka v rozhovorech mezi Teheránem a Washingtonem.
„Nikdy nebudeme s nikým, za žádných okolností, prostě nikdy, vyjednávat o našich obranných schopnostech,“ uvedl. „Proto se o íránském balistickém programu vyjednávat nebude,“ doplnil.
Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa se před válkou snažila přidat program vývoje a výroby balistických raket, stejně jako podporu pro šíitské ozbrojence operující v Iráku, Sýrii a Jemenu, k vyjednávání o íránských jaderných aktivitách. V posledních dnech se zdá, že Trump svůj postoj k otázce íránských balistických raket zmírnil.
Trump změnil názor
„Musí nějaké (rakety) mít, protože je mají i ostatní. Mám dovolit Saúdské Arábii mít rakety, ale Íránu ne? Tak to nefunguje,“ prohlásil Trump minulý týden na summitu G7 ve francouzském Evianu.
Podle dostupných informací mají nejdelší dolet íránské střely s plochou dráhou letu Soumar, a to 2500 kilometrů, Ghadr, Sedždžil a Chorramšáhr zvládnou 2000 kilometrů a Emad 1700 kilometrů.
Rakety středního doletu Šahab-3 s doletem 1300 kilometrů, Kadr 380+, která zvládne 1000 kilometrů, Kiam-1 s doletem 800 kilometrů, společně s raketami dlouhého doletu byly nebezpečné jak pro Izrael, tak pro americká zařízení v Kataru, Bahrajnu, Kuvajtu, Saúdské Arábii či Spojených arabských emirátech.
Balistické střely krátkého doletu, od 150 do 700 kilometrů, platily na blízké vojenské cíle a Írán je využíval při rychlých regionálních úderech. Mezi základní patří systémy se staršími raketami Šahab (s doletem 150 až 300 kilometrů), Fateh (500 kilometrů) a Zolfaghar (700 kilometrů). Většina těchto systémů je „zařízená“ na odpalování salvami, což výrazně ztěžuje reakci na jejich případný útok.
Válka USA a Izraele proti Íránu
Válka mezi USA, Izraelem a Íránem vypukla v plné síle 28. února 2026. Spojené státy při operaci pod kódovým označením Epic Fury (Epická zuřivost) a Izrael Roaring Lion (Řvoucí lev) zahájily masivní letecké údery na klíčová města a jaderná zařízení v Íránu.
Hned na počátku operace byl při náletech zabit nejvyšší vůdce Íránu Alí Chameneí a velitelé íránských revolučních gard.
Írán reagoval masivním raketovým a dronovým ostřelováním Izraele, amerických základen v okolních zemích a dalších regionálních cílů, včetně rafinerií. Do bojů se zapojily i proíránské milice (teroristický Hizballáh z Libanonu a šíitští rebelové Húsíové z Jemenu).
Během března USA a Izrael zasáhly tisíce íránských vojenských cílů. Klíčovým momentem byl úder na jaderné zařízení v Natanzu, na což Írán odpověděl raketovými útoky na izraelské cíle v Negevské poušti.
Izraelské přeshraniční útoky, které byly odvetou za ostřelování vedené Hizballáhem, přerostly v novou libanonskou válku. Naplno propukla 2. března 2026. Izrael zahájil pozemní ofenzivu a vytvořil v Libanonu nárazníkovou zónu, která zasahuje po řeku Lítání.
Írán během bojů zablokoval strategický Hormuzský průliv, což ochromilo přepravu ropy, zkapalněného plynu a dalších komodit. Následovalo dramatické zvyšování cen paliv.
Po zhruba šesti týdnech intenzivního vzájemného ostřelování bylo od 8. dubna 2026 vyhlášeno příměří, které ale Izrael v Libanonu nedodržoval.
Následná zprostředkovaná mírová jednání vyvrcholila 17. června 2026 podpisem memoranda o porozumění mezi USA a Íránem, což odstartovalo 60denní lhůtu k dojednání definitivní mírové dohody.
Lodní provoz v Hormuzu se začal pomalu vracet k normálu. Izrael zmírnil ostřelování v Libanonu, ale až po tvrdém nátlaku Spojených států.
