Článek
Hoodová, která je spoluautorkou knihy Umírat mečem o militarizaci americké zahraniční politiky, napsala, že postup Donalda Trumpa nepředstavuje zlom v americkém přístupu, ale jeho další prohloubení: „Posun Trumpovy administrativy není odchylkou, naopak odráží širší trend v americké zahraniční politice.“
„Washington se stále více spoléhá na nátlak – vojenský, ekonomický a politický – nejen k odstrašení protivníků, ale i k vynucení poslušnosti ze strany slabších národů. To může přinést krátkodobou poslušnost, ale jako strategie pro budování trvalé moci závisející na legitimnosti je to kontraproduktivní,“ napsala editorka The Conversation.
„Když se nátlak uplatňuje na správu vedení (země), může to posílit odpor, zúžit diplomatické možnosti a proměnit místní politické selhání v soutěž o národní hrdost. Chyby svrženého vedení se stanou méně podstatnými, pokud budou mít lidé pocit, že jsou poníženi,“ dodala.
Hoodová nijak nezpochybňuje tragické následky Madurova vedení země, pod nímž se její ekonomika zhroutila, miliony obyvatel emigrovaly, demokratické instituce se vyprázdnily a státní správa se propojila s kriminálními sítěmi. „Odstranění vůdce, dokonce i brutálního a nekompetentního, není totéž jako prosazování legitimního politického uspořádání,“ upozorňuje.
Jako varovné vidí, že americké prohlášení, že USA budou spravovat Venezuelu, než se tam vytvoří funkční demokratická vláda. Spojené státy se podle ní dostávají do pasti, „kdy se vnější síla mylně používá jako náhražka za legitimitu.“
„Síla může svrhnout vládce, ale nemůže generovat politickou autoritu,“ říká.
Rizika kinetické diplomacie síly
Za chybu Hoodová považuje americký přechod k tomu, co označuje jako „kinetickou diplomacii“, tedy uplatnění síly, před celospektrální akcí, jež zahrnuje diplomacii, ekonomiku a tzv. měkkou sílu. Kinetická diplomacie podle ní nestabilitu prohlubuje místo toho, aby ji řešila.
Podle Hoodové tento přístup Spojené státy uplatňují stále více od konce studené války, přestože se po rozpadu Sovětského svazu čekal opak. Stoupala frekvence vojenských intervencí, přičemž systematicky podceňovaly investice do diplomacie a dalších nástrojů. Letos na každý dolar, který se investuje do diplomatického skalpelu ministerstva zahraničí, připadne 28 dolarů pro kladivo ministerstva obrany, což zajišťuje, že se síla stane spíše prvním než posledním řešením.
„Kinetická diplomacie, kterou představuje ve venezuelském případu násilná změna režimu, se stala výchozím nástrojem ne proto, že je efektivnější, ale že je jediným prostředkem, který je k dispozici,“ napsala editorka.
