Živé knihy představí žákům a studentům život menšin

Nejde o přednášku, ale otevřenou debatu, která může uvést na pravou míru různé mýty, domněnky.

Svoje příběhy vyprávějí například uprchlíci, ti, kteří zažili sexuální nebo domácí násilí, potýkají se s duševními poruchami, poruchami příjmu potravy nebo zástupci sexuálních menšin.

„V rámci Živé knihovny si studenti místo klasických knížek můžou vypůjčit konkrétní osoby neboli živé knížky. I v živých knížkách lze číst. Prostřednictvím rozhovorů a sdílení příběhů,“ vysvětlila koordinátorka živých knih pro Čechy Natálie Nelligan.

Marek se k projektu dostal přes kamaráda, který se ho účastnil. „Dělám to rád, je to přesně to otevření diskuze, která je u nás zatím dost divoká,“ řekl Novinkám mladý muž, který se narodil jako děvče.

Vyrůstal s bratrem v klasické rodině na sídlišti. „Celé dětství jsem měl klučičí zájmy, a když jsem měl příležitost, aktivně jsem se prezentoval jako kluk, třeba o Velikonocích jsem chodil koledovat,“ vyprávěl s úsměvem student filozofické fakulty.

„Tam to vědí asi čtyři lidi a mně to tak vyhovuje,“ upozornil. Proto během rozhovoru nechtěl zabíhat do větších detailů ani se fotit.

Že bude jiný, si uvědomil, když se mu začaly líbit dívky. Ve 12-13 letech zjistil, že existuje LGBT komunita, a postupně začal zjišťovat, že do ní patří. První, kdo se to dozvěděl, byla někdy v patnácti letech profesorka němčiny na gymnáziu. Ta to podle něj vzala sportovně. Rok nato se svěřil rodině.

„Když jsem to vybalil doma, doufali, že mě to přejde,“ krčí rameny s tím, že ani po letech vztahy nejsou ideální. Ale poslední dva roky rodina usilovně pracuje na tom, aby se normální komunikace konečně obnovila.

„Naši to nechtěli dost dlouho vzít. Strašně jsme se pohádali, když jsem si nechal změnit jméno, kvůli hormonální léčbě i operaci, kdy jsem si nechal odstranit prsa. Nemluvíme o tom ani teď,“ doplňuje Marek, který se Živou knihovnou zamíří do Hradce Králové.

V žádném případě svého rozhodnutí nelituje. „Žije se mi hezky,“ usmívá se spokojeně. Má přítelkyni, posiluje, zajímají ho jazyky, hraje na elektrické bubny.

Živá knihovna se podle Jiřího Bejčka, vedoucího vzdělávání k lidským právům Amnesty International, zrodila v Dánsku v 90. letech. Studenti jí reagovali na tragickou událost, která se stala na tamní univerzitě. Student s jinou barvou pleti byl napaden, pobodán, na následky zranění zemřel.

„Jeho kamarády napadlo, pojďme si spolu povídat, dát dohromady lidi, kteří by se normálně nepotkali,“ líčil Bejček s tím, že setkání pomáhá odbourávat komunikační bariéry mezi zástupci většinové a menšinové společnosti a podporuje jejich vzájemný vztah.

„Motto projektu zní: Nesuďte knihu podle obalu, přečtěme si alespoň pár řádků,“ dodal.