Článek
Klíčem k tomuto odhalení jsou záhadné polygonální praskliny, které pokrývají rozlehlé venušské nížiny. Studie byla zveřejněna na konci července v odborném časopise Earth and Planetary Science Letters.
Záhada v nížinách: tajemné mnohoúhelníky
Když vědci poprvé zkoumali snímky povrchu Venuše pořízené radarem sondy Magellan, narazili na neobvyklé útvary. Venušské nížinné pláně jsou rozbrázděny sítěmi prasklin, které vytvářejí pravidelné geometrické tvary – polygony (mnohoúhelníky). Tyto obrazce mají obvykle v průměru jeden až dva kilometry.
Po celá desetiletí převládal názor, že jde o výsledek chladnutí a smršťování lávových proudů, podobně jako se tvoří praskliny v zasychajícím bahně nebo na čedičových sloupech na Zemi.
Jak připomněl vědecký server Phys.org, tým pod vedením Richarda Ghaila z University of London však přišel s revoluční interpretací. Díky analýze stovek oblastí identifikovali šest hlavních typů tohoto polygonálního terénu, od jemných „sítí“ přes uspořádané „mřížky“ až po struktury připomínající hmyzí křídla. Zjistili, že měřítko těchto polygonů na Venuši je unikátní.
Na Marsu dosahují podobné útvary nanejvýš stovek metrů v průměru, přičemž vznikaly vysycháním jezerních usazenin. Aby na Venuši vznikly kilometry široké polygony, bylo zapotřebí něčeho mnohem mocnějšího než chladnutí lávy.
Pozemská stopa: jíly a hlubokomořské pánve
Skutečnou analogii vědci kupodivu nenašli na povrchu jiných planet, ale v hlubinách pozemských oceánů. Na Zemi existují tzv. polygonální zlomové systémy, které se tvoří v jemnozrnných sedimentech bohatých na tzv. smektitové jíly. Tyto praskliny vznikají hluboko pod mořským dnem, když se usazeniny pod vahou dalších vrstev stlačují a ztrácejí vodu v procesu zvaném syneréze.
Smektitové jíly
Smektity (nebo minerály smektitové skupiny) jsou významnou skupinou jílových minerálů, které patří mezi vrstevnaté křemičitany. Jsou hlavní složkou průmyslově velmi ceněné horniny zvané bentonit. Smektity vznikají nejčastěji zvětráváním a chemickou přeměnou bazických vyvřelých hornin (např. čedičů) nebo sopečného popela a tufů v alkalickém a vlhkém prostředí.
Na Venuši jsou však tyto praskliny viditelné přímo na povrchu. To naznačuje, že nížiny Venuše nejsou tvořeny pouze lávou, ale jsou to ve skutečnosti dnešní suchá dna dávných oceánů, pokrytá tlustými vrstvami sedimentů. Vědci odhadují, že tehdejší oceán mohl pokrývat až 90 procent povrchu Venuše, s průměrnou hloubkou kolem 1400 metrů.
Během období, kdy se Venuše oteplovala a její oceány se začaly odpařovat, docházelo mj. k intenzivnímu chemickému zvětrávání vysočin. Bleskové záplavy v tehdejší párou nasycené atmosféře také odnášely jílovité usazeniny do pánví, kde se vrstvily a následně, při úplném vyschnutí planety, popraskaly do podoby, kterou vidíme dnes.
„Kanály“ a vrásčité solné hřbety
Polygonální terény nejsou jediným vodítkem. Venuše hostí nejdelší „údolní kanál“ ve Sluneční soustavě: Baltis Vallis. Tyto útvary zde byly dlouho považovány za koryta vyhloubená exotickými druhy lávy s velmi nízkou viskozitou (vnitřní mírou tření). Geometrie těchto kanálů však mnohem více odpovídá podmořským hustotním proudům, které známe z hlubin pozemských oceánů. Mnohé z nich končí v hlubokých pánvích, přesně tam, kde bychom očekávali vyústění podmořských toků.
Dalším fascinujícím důkazem jsou tzv. vrásčité hřbety, které se vyskytují téměř výhradně v nížinách. Vědci vypočítali, že tyto deformace by mohly vznikat díky přítomnosti kluzké vrstvy pod povrchem.
Touto vrstvou by mohla být kamenná sůl, která se vysrážela z odpařujících se oceánů. Podle modelů by v hlubokých pánvích Venuše mohla existovat ložiska soli o tloušťce nejméně 60 metrů, ale pravděpodobně až několik kilometrů. Pokud by se tato sůl rozpustila v předpokládaném objemu tehdejší vody, výsledná slanost by byla 35 ‰ (promile) – tedy přesně stejná jako u pozemských oceánů.
Proč dnes Venuše nevypadá jako Země?
Pokud tedy měla Venuše kdysi rozlehlé oceány, proč po nich nenacházíme jasné pobřežní linie jako na Zemi? Odpověď leží v odlišné dynamice planety. Venuše rotuje velmi pomalu a nemá velký měsíc, což znamená, že její mořský příliv a vlnobití byly velmi slabé. Navíc absence vegetace na březích znamenala, že pobřeží byla nestabilní a dynamická, neustále přetvářená bleskovými povodněmi během dramatického odpařování oceánů.