Článek
Některé dráhy jsou dokonale rovné, jiné se nečekaně klikatí nebo se záhadně vracejí zpět, jak nedávno upozornil například magazín Watts & Wild. Přesto po téměř celé století, od kdy byl jev vědecky zdokumentován, nikdo na vlastní oči neviděl, jak se kameny pohybují.
Desítky teorií
Dlouhodobá absence očitých svědků a zdánlivá nemožnost, aby se těžké kusy skály samy přesouvaly po jedné z nejteplejších a nejsušších pouští Severní Ameriky, dala vzniknout desítkám teorií.
Vědci se dříve domnívali, že je na vině vítr o síle hurikánu, výpočty však ukazovaly nutnost nárazů o rychlosti až 80 metrů za sekundu. Další hypotézy zvažovaly silné vrstvy ledu fungující jako plachty, magnetické anomálie, či dokonce návštěvy mimozemšťanů.
Kameny se navíc pohybovaly nesmírně nepravidelně, často stály bez hnutí celé roky i dekády a pak se zčistajasna posunuly v úchvatných, synchronizovaných dráhách.
Průlom nastal až díky trpělivosti a moderní technologii. Jak minulý měsíc připomněl server Popular Mechanics, na přelomu let 2013 a 2014 se tým výzkumníků, včetně vesmírného vědce Ralpha Lorenze a paleobiologa Richarda Norrise, rozhodl vybavit Racetrack Playa meteorologickou stanicí, časosběrnými kamerami a patnácti vápencovými kameny osazenými GPS lokátory, jež se měly aktivovat jen při pohybu.
K obrovskému překvapení vědců však už v prosinci 2013 stáli na místě přesně ve chvíli, kdy se fenomén začal odehrávat.
Musí se sejít několik klimatických podmínek
Řešení letité záhady se ukázalo být nečekaně křehké a tiché. Měření zjistilo, že masivní balvany neuvádí do pohybu zuřivý hurikán, nýbrž tenoučký led a slabý vítr. K tomu se ale musí protnout hned několik extrémně vzácných klimatických podmínek.
Nejprve ojedinělé zimní deště vytvoří na dně jezera mělkou lagunu, hlubokou pouhých pár centimetrů. Během mrazivé noci hladina zamrzne a vytvoří se tenká ledová vrstva o tloušťce pouhých tří až šesti milimetrů, upozornil portál Space Daily.
Když pak ráno vyjde slunce, led začne tát a praskat na obrovské, metry dlouhé plovoucí panely. Následně stačí jen mírný vánek, který se opře do rozlámaných ker. Ty jako tiché buldozery pomalu sunou kameny po mimořádně kluzkém, nasyceném blátě pod hladinou.
Kameny se nepohybují trhnutím ani se nekutálejí. Kloužou nesmírně pomalu, rychlostí jen dva až pět metrů za minutu, což pozorovatel z dálky nemá vůbec šanci zaregistrovat. Během největší události v prosinci 2013 zaznamenal jeden měřený kámen posun o 65 metrů během šestnácti minut, přičemž za celou zimu urazil celkových 224 metrů.
Poté, co se vítr utiší, led roztaje a voda vyschne pod ostrým kalifornským sluncem, zbydou na místě jen ony tajemné vyryté stopy. Pomalý podvodní pohyb schovaný pod krustou tajícího ledu perfektně vysvětluje, proč jev unikal pozornosti.