Vši a smrtící návratná horečka. Nová analýza DNA popsala šíření nemoci skrze bakterii

Bakterii Borrelia recurrentis objevili vědci na čtyřech archeologických vzorcích z celé Anglie. Kostry nakažených lidí pocházely z období 2300 let před n. l. až do roku 600 n. l., zejména z doby železné a také ze začátku středověku.

Jedná se tak o dosud nejstarší vzorek genomu zkoumané bakterie Borrelia recurrentis.

DNA bakterie podrobili analýze výzkumníci z University College London, dále University of Bradford, Institutu Francise Cricka a dalších vědeckých institucí zabývajících se biomedicínou a historickou genetikou.

Podařilo se jim sekvenovat celý genom, tedy kompletní sadu DNA organismu. A došli ke zjištění, že Borrelia recurrentis se pravděpodobně oddělila od svého nejbližšího příbuzného přenášeného klíšťaty Borrelia duttonii přibližně před 4000 až 6000 lety.

Vědci rovněž identifikovali, že změna nositele bakterie z klíšťat na vši pravděpodobně souvisela se změnami v lidském životním stylu na počátku doby bronzové, jako je zahušťování osídlení a počátky obchodu s vlnou. To vytvořilo prostředí příznivé pro šíření vší a s nimi spojených nemocí.

Hlavní autorka studie Pooja Swaliová z University College London vysvětluje, že genetické změny umožnily bakterii lépe se skrývat před imunitním systémem a přežívat ve vších.

Pouze tři známé druhy bakterií přešly v minulosti ze šíření primárně klíšťaty na vši: původce tzv. zákopové horečky Bartonella quintana, původce skvrnitého tyfu Rickettsia prowazekii – a právě Borrelia recurrentis.

Doteď nebylo jasné, kdy se tak stalo u B. recurrentis a jaký to mělo dopad na přenos a závažnost onemocnění u lidí.

„Vši přenášená návratná horečka je zanedbávané onemocnění s omezenými moderními genomy, což ztěžuje studium její rozmanitosti. Přidání čtyř starověkých genomů B. recurrentis nám umožnilo vytvořit evoluční časovou řadu a objasnit, jak se genetika bakterií v průběhu času měnila,“ doplnila Swaliová.

Pozůstatky bakterie pocházely ze čtyř archeologických nalezišť v Anglii. Prvním bylo Wetwang Slack, lokalita z doby železné ve východním Yorkshiru, kde měla pozitivní test na bakterii ženská kostra. Ze stejné doby se dochoval patogen v čelisti nalezené v jeskyni v jižním Gloucestershiru.

Středověká naleziště pak odhalila bakterii v lebce na augustiniánském hřbitově v Canterbury a u dospělého muže pohřbeného v kapli v osadě Poulton v hrabství Cheshire.

Vývoj šíření bakterie je jasným příkladem toho, jak se patogeny a lidé vyvíjeli společně. Výzkum pomůže nejen k historickému pochopení vývoje infekčních nemocí, ale zároveň k tomu, jak se mohou v budoucnu změnit.

Výzkum zveřejnil v květnu odborný časopis Science.